O princi na bílém koni

XII.
Zničehonic jsem se probudila uprostřed noci. Prostě jen tak ležela, zírala na obrysy baldachýnu nad sebou a poslouchala zvuky typické pro hrad jako bylo nejrůznější klepání, jemné praskání a šum.
Tiše jsem si začala hvízdat melodii, která mě právě napadla. Až později jsem si uvědomila, že jde o Whoever brings the night od Nightwish.
All you love is a lie
You one night butterfly
Hurt me be the one
Whoever brings the night
Neubránila jsem se myšlenkovému rozpitvávání refrénu.
Vše, co miluješ, je lež... ano, to se dalo říct- vše, co miluji, zůstalo tam. Doma
Vše, co miluji... byla to opravdu empétrojka, počítač, The Sims a Formule 1? Nebo také hudba, smích a svoboda? S tou svobodou bych tak nepřeháněla, napomenula jsem se.
Hurt me, be the one... Nepochybovala jsem, že ten jediný bude Angelus a bylo mi to trochu líto, protože tady soupeřila moje náklonnost k Angelovi s touhou po svobodě.

Venku zaštěkal pes. Obrátila jsem se na levý bok, abych neviděla do zrcadla.
Zavřela jsem oči a moje poslední myšlenka se týkala smíchu.
Udržet si úsměv je těžké, ale stojí to za to. Protože čím víc se smějete, tím víc lidí naštvete.

Kam jinam, než do stáje mohly směrovat moje první kroky po ránu. A šla jsem tam ten den ještě jednou, s Angelem.
Stáli jsme v nízké místnůstce s vyrovnanými sedly a uzdami. ,,Myslím, že tohle si můžeš vzít. Až se vrátíme, pošlu někoho k sedláři, aby ti udělal nové.‘‘
,,Děkuju,‘‘ zašvitořila jsem vesele a přehodila si sedlo přes ruku. Nauzděnou Deiru jsem nechala přivázanou, teď už zbývalo jen ji osedlat, což jsem zvládla ke svému i Darončinu potěšení v pohodě.

Vyklusali jsme do podhradí a odtud mimo cestu na širou pláň. Troufla jsem si pobídnout kobylku a ona se rozcválala drobným cvalem.
Angelus k tomu přizpůsobil Belendekovo tempo a já si plnými doušky užívala souhru obou běloušů, dokreslenou zdánlivě nekonečným prostorem pokrytým sněhem.
Volným krokem jsme dojeli k zamrzlému jezeru a já seskočila. Sníh na ledu byl rozšlapaný.
,,Chloé!‘‘ křikl Angelus, když jsem dupnutím paty zkusila sílu ledu.
,,Co je? Docela to drží.‘‘
Ohlédla jsem se. Seděl na koni a neusmíval se.
,,Nechoď tam. Rybáři tady vysekávají díry, aby ryby mohly dýchat.‘‘
,,No jo,‘‘ odfrkla jsem neochotně a sehnula se k zářivě bílému sněhu. Angelus mě stále pozoroval, ale určitě nečekal, že po něm právě uhňácanou kouli hodím. Sníh se mu rozprskl na rameni a princ si to nechápavě prohlížel.
Hlasitě jsem zavýskla a mrskla po něm další. Třetí. A čtvrtou.
Po páté mě to omrzelo. ,,Proč mi to nevrátíš?‘‘
Angelus mávl pláštěm, seskočil z koně a přišel blíž. ,,Ty chceš, abych po tobě házel sníh?‘‘ ujišťoval se.
,,Jo, tak to praktikujem u nás. Já po tobě hodím kouli a ty mi to oplatíš.‘‘
Princ dlouho plácal kouli z prašanu, jako by k tomu neměl ten správný grif.
,,Vážně to mám udělat?‘‘
,,Ty se mě ptáš, jako kdyby nevím co,‘‘ postavila jsem si ruce v bok.
Angelus naposledy zaváhal a lehkým obloukem hodil. Nedalo mi žádnou práci uhnout, ač mířil přesně.
,,Tys uhnula,‘‘ obvinil mě.
,,No jasně, právě o tom to je, chápeš?‘‘ sehnula jsem se a hodila po něm další.
Vrátil mi to už přesněji, ovšem sníh se neškodně odrazil od mých širokých sukní. S narůstajícím elánem jsem kličkovala kolem totálně zmateného Angela, což ho značně provokovalo, jak bylo vidět na jeho výrazu.
,,Chachá!‘‘ ječela jsem v jednu chvíli a málem zakopla o lem šatů.
Angelus strnul. ,,Jsi v pořádku?‘‘
,,Jako nikdy předtím!‘‘ ujistila jsem ho, nabrala si sníh do dlaní a s výskokem mu ho nasypala za krk. Princ se zkroutil v křeči, jak se mu sníh dostával na záda a se šklebem si ho vytahoval ven.
,,To jsi neměla dělat,‘‘ pohrozil mi a já se na malý okamžik bála, že se urazil.
Neurazil. Jakmile si vytřepal plášť od sněhu a zapnul zpátky, po mém vzoru si nabral sníh do náruče a rozběhl ke mně.
Pochopitelně jsem na něj nečekala. Že oba stojíme na zamrzlé hladině jezera jsem si uvědomila jako první, protože led pode mnou zapraskal.
,,Chloé!‘‘
Nestihla jsem se dostat jinam, rozsah lomu byl příliš široký. Velké kry se prohnuly a nemilosrdně mě vysypaly do ledové tříště.

Připadalo mi to jako věčnost, než mě Angelus vytáhl nahoru, ačkoliv mi tím jistě zachránil život.

Sukně nasáklé vodou skrz naskrz byly těžké jako závaží přivázané na mém těle. Bylo to absurdní, ale vzduch nahoře mi připadal ještě ledovější než voda, ze které jsem právě vylezla.
Začala jsem se třást a přitom si všimla kapek krve na bílém sněhu. Ostrá bolest z dlaní pořezaných o ostré hrany ledu mi úplně zanikla v neskutečné zimnici.
,,Pojď, honem, musíš do tepla,‘‘ staral se Angelus a rozšněroval mi mokrý plášť, který nahradil svým.
,,Zmrzneš,‘‘ zadrkotala jsem.
,,Ne dřív než ty,‘‘ odbyl mě a vedl ke koním. ,,Udržíš se?‘‘
Představila jsem si krev na Darončině zářivé srsti a udělalo se mi špatně. ,,Já nevím, snad.‘‘
Princ to neuznal jako kladnou odpověď a vysadil mě do Belendekova sedla. Ze stejné obavy jako o Darončinu srst jsem si schovala ruce do pláště a s pohřebním humorem doufala, že všechny bakterie a infekce se právě soustředí na cokoliv jiného.
Pohřební humor. Ano, to bylo moje. Ať se dělo cokoliv, kdekoliv a komukoliv, tenhle humor mě jako věrný společník nikdy neopouštěl.
Angelus se vyšvihl za mě a uchopil otěže. Zacloumal se mnou náhlý příval tepla, které na okamžik pominulo a zase se vrátilo.
,,A co Daronka?‘‘
,,Poběží za námi,‘‘ uklidnil mě, ovšem tónem, jako by to ani neměla být moje starost.

Naštěstí to Belendekovi se mnou v sedle navíc netrvalo na hrad o nic delší dobu než obvykle a bílá kobylka celou cestu poslušně běžela za námi. Řídký dav v podhradí se při našem vjezdu zformoval do špalíru a ženy si rukama přikrývaly ústa, aniž by věděly, že jsem pouze spadla do jezera.
Angelus seskočil a sundal mě dolů. Při té změně moje tělo zachvátila nová vlna zimnice a já vtáhla hlavu mezi ramena přikrytá pláštěm.
Princ plácl oba koně a ti rozvážnými kroky zamířili ke stáji.
,,Pojď,‘‘ chytl mě za ruku a spíš táhl než vedl nahoru po schodech. ,,Vilemíno! Dejte princezně připravit horkou koupel!‘‘ křikl na poflakující se služku, která sklonila hlavu a zmizela.
,,Jdu tam,‘‘ rozhodla jsem se a pustila ho.
,,Bude trvat, než se ohřeje voda.‘‘
,,Co mě nezabije, to mě posílí,‘‘ odmítla jsem jeho teorii s vidinou teplé vody.

Samozřejmě, že měl pravdu. Drkotala jsem zuby vyloženě nalepená na obrovském kotli, ve kterém se voda ohřívala a pozorovala služky, kterak pokládají prostěradlo na dno kádě.
Pak jsem se co nejrychleji zbavila mokrého a těžkého oblečení a rychle vklouzla do kádě. Voda v ní mi ani nepřipadala tak horká, jako mě před ní služky varovaly, ale dlouho nevydržela.