Irish stew V.

Nějakou chvíli jsme jen tak seděli a občas se na sebe podívali. Měl ruce sepjaté a položené na stůl před sebe a tvářil se soustředěně, mračil se, jako by o něčem hořečnatě přemýšlel. Pak začal:
„Víš, jak jsem se zmiňoval o tom, že… mám své nároky? Že nestojím o každou?“ Volil neutrální tón.
Zapátrala jsem ve vzpomínkách.
„Jo.“
„Ale… nebylo to tak vždycky. Jsem zvyklý na dívčí i ženský obdiv, nikdy jsem o něj neměl nouzi. Právě proto jsem taky byl děsný ignorant. Nudil jsem se, netěšil mě život, a tak jsem se ‚bavil‘, jak se dalo. Nikdy jsem ale žádnou nemiloval, o tom vážně nemohla být řeč,“ nevesele se uchechtl.
Vstřebávala jsem jeho slova. Mezitím přišel číšník a my si objednali. Věci, co byly napsané v lístku, jsem viděla mnohdy poprvé v životě, a tak jsem si dala něco, co bezpečně poznám, i když extrémně dobrý výběr to nejspíš nebyl – ale nemohla jsem za to, že do takových restaurací nechodím.
Když jsme zase osaměli, Cathair pokračoval.
„Ani nevím, co na mě kdo může vidět,“ poznamenal zamračeně. Já to věděla. Nejspíš právě to jeho mocné kouzlo, které vyzařovalo z kombinace nádherného, milého a chápavého tvora, podráželo ženám nohy – jsou ženské, kterým se líbí grázlové, ale žádný grázl nejspíš nikdy neokouzloval tak univerzálně, jako jeho pravý opak. „Každopádně jsem toho využíval. Bylo to směšně snadné… Vzít je na rande do příjemné restaurace, svézt je domů a zůstat přes noc. Ráno se zase vypařit a už se neozvat. Nikdy jsem ale žádné nic nesliboval, takže jsem se necítil jako nějaký podvodník. Mnohé nejspíš věděly, jak to dopadne, ale stejně jim to nevadilo – vzaly, co jsem nabídl.“
Nechápala jsem, proč mi to vykládá. Bylo na něm vidět, že ho to stojí úsilí. Odpověděl mi však hned vzápětí, jako by mi četl myšlenky.
„Chci… chci abys to věděla,“ upřel konečně pohled na mě. V jeho krásných zelených očích jsem viděla bolest. Přitom jsem měla pocit, že je to zbytečné. „Chci abys věděla, s kým máš tu čest.“
„Minulost je minulost, jestli teď už takový nejsi, na ničem jiném už nezáleží,“ odpověděla jsem tiše a pokusila se povzbudivě usmát.
Vypadal nevěřícně a trpitelský pohled dostal ještě nádech strachu.
„Jak na mě po tom, co jsem ti řekl, vidět ještě něco dobrého?“ Zkřivil tvář. „Tohle mě vždycky fascinovalo. Považovaly mě za skvělého kluka, aniž by o mně něco věděly… A ty v tom pokračuješ i teď?“
„Jak víš, že tě považuju za skvělého kluka?“ nadhodila jsem z legrace. Cathairovi se na tváři objevil tuze neveselý úsměv.
„Nevím. Doufám, že ne.“
„Marná snaha, hochu. Myslím, že se podceňuješ. Na světě je tolik takových, které vůbec nezajímá, co dělají… Myslím, že ty jsi spíš světlá výjimka.“
Odmlčel se.
„Ale to je nejspíš jen kvůli tobě.“
„Prosím?“ pozvedla jsem obočí.
V tu chvíli už přišel číšník s našimi objednávkami. Vonělo to sakra dobře, ale já měla příliš plnou hlavu jeho slov, než abych se hned pustila do jídla. Jakmile mladý pingl zmizel, Cathair se zničehonic naklonil přes stůl, jako by mi chtěl sdělit něco důležitého, co bylo jen pro mé uši.
„Když… jsem tě viděl,“ vydechl a opět se zřejmě musel snažit, aby vůbec mohl mluvit, hlas měl chraplavý. „Tam na tom přechodu… Za normálních okolností bych si nejspíš ani neuvědomil, že nějaká holka vlétla do silnice mezi jedoucí auta. Myslel jsem v tu chvíli na jiné věci. Do té chvíle jsem totiž nežil. Když jsem ale mezi tvými vlajícími vlasy zahlédl tvůj obličej, ta intenzita světa kolem mě málem porazila. Ruka mi snad sama od sebe vystřelila, aby tě stáhla zpátky.“
Poslouchala jsem jako u vytržení, když jsem mu opětovala upřený pohled. Už několik dní jsem si po nocích představovala, jak to asi mohlo vypadat, proč to vlastně udělal. Konečně se to dozvídám…
„Nemohl jsem se od tebe jen tak odvrátit a zase si jít po svých. To prostě nešlo. A tys mě následovala. Zprvu jsem si nebyl jistý proč, ale pak jsi mi to vysvětlila. Chtěl jsem s tebou mluvit, víc tě poznat, přijít na to, co v tobě způsobilo tu změnu, a tak jsem tě pozval do té cukrárny. Víš… spousta lidí by o mně řekla, že jsem zamlklý, vážný a občas depresívní… ale s tebou jsem se cítil volný, jako by mě nesvazovalo vůbec nic, jako kdybych se odpoutal i od samotné gravitace. Byl jsem v euforii a všechno mě najednou těšilo.“ Na jeho obličeji se teď objevil úsměv, když na to vzpomínal. „Jsi okouzlující osoba. Nikdy mě nikdo nezaujal tak, jako tehdy tak najednou ty.“
„Jo, mně se zas nestává, že někoho zaujmu,“ usmála jsem se. S tichým zasmáním zavrtěl hlavou.
„Nedokážu si představit, jak je to možné,“ oponoval. Na okamžik sklopil zrak, ale po chvilce zase pokračoval. „Když jsme se chtěli loučit, nějak jsem to nedokázal. Nebylo to vůbec jako obvykle – nespřádal jsem v hlavě plány, kam a jak tě pozvat a jak se pak dostat k tobě domů. Měl jsem radost z pouhé tvé přítomnosti a pořád vůbec nechápal, co se to se mnou děje. Chtěl jsem ještě být s tebou, takže jsem navrhl to kino. Byl jsem… skoro v sedmém nebi, když jsi přijala.“
Dívala jsem se na něj totálně dojatě. Srdce mi v hrudi divoce bušilo.
Nemohla jsem skoro uvěřit tomu, co mi tu říkal. Taková vznešená bytost jako on… to snad nebylo normální, že jsem mu tak učarovala zrovna já. Když jsem se ale dívala do jeho očí, viděla jsem, jak v nich hořely jiskřičky. Prohlížel si mě tak něžně, jako nikdo před ním. Cítila jsem se pod jeho pohledem výjimečná. Umocňovalo to moje sympatie k němu.
Samozřejmě jsem si nemohla dovolit se zamilovat tak rychle. Příliš jsem se bála, že to bude zase jedno obrovitánské zklamání, o která jsem neměla nouzi. Tohle bylo moc krásné na to, aby to byla pravda. To pomyšlení ve mně probouzelo beznaděj, ale nemohla jsem počítat s víc, než kolik jsem byla zvyklá dostávat, protože nenaplnění nadějí by mě snad už muselo stát rozum.
„V tom kině… upřímně, zatímco ses ty dívala na film, já se díval na tebe, a tys byla tak zabraná a napjatá, že sis toho vůbec nevšimla,“ pousmál se. „Uchvacovaly mě odlesky v tvých očích i vlasech. Bál jsem se tě dotknout, abych ti nepřipadal jako úchyl, ale jak ses lekla, využil jsem příležitosti, jak už se to tak v kině dělává, a chytil tě za ruku. Byl to zvláštní pocit.“
Odmlčel se a pomaličku ke mně napřáhl paži. Prsty se mu trochu třásly, když mi opatrně prohrábl vlasy a zastrčil mi pár pramenů za ucho.
„Nikdy jsem neměl problém se nějaké dotýkat, ale ty… Bojím se, abych tě nevyplašil, a zároveň mám občas strach, abys mi náhodou nezmizela, jako takové malé kouzlo, nádherná halucinace,“ usmál se, když ruku stahoval zpět. „Cítím takové to rozechvění, když se tě mám dotknout. Znám tě několik dní, ale přesto jsem si jist, že se dotýkám něčeho velmi vzácného…“
V duchu jsem zavrtěla hlavou. Byla to úžasná slova… V jednu chvíli jsem dokonce zapřemýšlela, jestli přesně tohle není jeho obvyklý styl lovu. Nemohla bych tomu však uvěřit, ne teď, když se na mě díval a já mu pohled hypnotizovaně oplácela.
„Připadám si jako v těžce sentimentálním filmu,“ zasmál se náhle. I mně se ústa roztáhla do úsměvu.
„Jo, mám taky ten pocit… Myslela jsem, že takové věci se dějí jen v červené knihovně.“
„No vidíš a já pro změnu žádnou červenou knihovnu ani nečetl. V thrillerech a fantasy se takových věcí naštěstí moc neobjevuje…“ Odmlčel se a zase zvážněl. „Nechtěla jsi tím říct, že mi to nevěříš…?“ zeptal se tiše.
Zapřemýšlela jsem. Když mluvil, věřila jsem mu každé slovo, o tom nebylo pochyb. Ale jakmile se o tom teď zmínil, už jsem si nebyla tak jistá. Měla bych mu věřit? Co když se mě pokouší oklamat? Je to přece jen příliš sladké, nebo ne?
Zatřásl hlavou a pokusil se usmát.
„Ne, nemusíš odpovídat,“ hlesl, když sklonil hlavu. „Já sám si nejsem jistý, co se to vlastně stalo. Nechci… nechci se příštího rána probudit a zjistit, že to všechno byl jenom nějaký hezký sen.“
Začalo mi ho být líto. Vyzpovídal se mi a já mu ani nejsem schopná říct slovo útěchy.
„Možná není,“ řekla jsem konečně. „A já jsem ochotná to risknout. Kdo nehraje, nevyhraje…“
Když vzhlédl, v očích se mu třpytila prosba i vděk.
„Jsem… moc rád, že… žes mi dala šanci,“ zachraptěl.