Madeleine - 15.část

Ještě zbývá pouhý měsíc, jistě bude beznadějně nekonečný, pak bude premiéra Giselle a potom…zasnila se Madeleine. Už se nemohla dočkat, až se konečně přiblíží ten den, a ona se bude chystat k návratu domů.
Ve stolku měla už pěknou hromádku dopisů od Justina, plných něžného vyznání, jeden krásnější než druhý, každý začínal slovy…Má krásná smaragdová vílo…četla je už snad stokrát. Co se dá dělat, ještě to bude muset bez něj nějakou dobu vydržet.
Ne, že by se jí zde nelíbilo, to ne, všichni byli velmi milí, svým uměním si získala výsadní postavení ve zdejším baletním souboru. Zvykla si i na neúnavné Sašovy pokusy o sblížení, stále vytrvale odolávala, i když jí jeho zájem nebyl nepříjemný a mnohá děvčata ji to snad i trochu záviděla. Justinovi se však v žádném případě nemohl ničím vyrovnat.
Postupně ji provedl celým Petrohradem a zrovna dnes ji pozval na večeři do jedné útulné restaurace poblíž divadla. Zprvu chtěla odmítnout, přece jen, byl to nyní její učitel baletu a také byl o devět let starší, ale nakonec pozvání přijala. Byl totiž velmi zábavný, vtipný, i dosti hezký, docela se na něj i těšila, až se za tuto myšlenku musela sama pokárat. Ale nakonec uznala, že trochu se odreagovat od shonu a zkoušek v divadle nemůže být na škodu.
Rychle se převlékla, pročísla si své husté neposedné vlasy a narychlo snědla kousek výborného pirožku...hmmm... musí se Anny zeptat na recept… a vzala si s sebou z komody dva dopisy, které zrovna dnes došly, dosud ani neměla čas si je přečíst.

Za chvíli se netrpělivě ozval zvonek, byl to Saša.Když vycházeli z domu, jemně ji vzal kolem pasu, snažila se nevšímat si toho, ale přesto maličko znervózněla. Při baletu se jí sice také dotýkal, ale tohle vnímala trochu jinak.
Večeře ale byla velmi příjemná, tak jak předpokládala, jen kdyby se stále nesnažil dotknout se její ruky, vždy se jí podařilo zavčas šikovně uhnout, viděla však na něm, že jej to dost mrzí, ale nepoddala se, ani neuměla bezdůvodně koketovat s muži, ačkoliv mnozí by to rádi přivítali...
Zadíval se jí do očí a pak se jí zeptal s neskrývanou zvědavostí.
„Nechci působit příliš dotěrně, ale při Vašem příjezdu jste mi tenkrát naznačila, že ty dávné události V Opeře Garniére v Paříži se Vás nějak osobně týkají….kdo vlastně jste? Moc rád bych se to tajemství dozvěděl, velmi mne to zajímá…ale pokud nechcete…“
Na chvíli bylo ticho a pak mu Madeleine odpověděla.
„Ne, to je v pořádku…jen se mi těžko hledají ta správná slova…víte, znám to všechno spíše z vyprávění osoby mi velmi drahé, která se toho všeho sama zúčastnila…..vlastně téměř všichni, kteří s tím měli co do činění, pohybují se nyní v mé blízkosti…víc než si myslíte...“
„Napínáte mně, Madeleine !“ řekl nedočkavě s velkým zájmem.
Usmála se a začala pomalu vyprávět. Příběh Fantoma se znovu zrodil z popela minulosti, jako Fénix, Erikův podivný osud ožil opět ve slovech dívky, v jejíchž žilách proudila jeho krev a která hrdě nosila jeho pravé jméno…navzdory všemu, co se tenkrát událo, byla na něj nesmírně pyšná, pohrávala si s každým slůvkem, zaujatě rozvíjela každý detail, z nichž pak pomaličku jako mozaiku skládala celý příběh. Bylo pro ni potěšením to někomu vyprávět, dosud se o to pokusila pouze u Nicolase a Vivien, ale ani jeden z nich vůbec nepochopil skutečnou hloubku tohoto příběhu. Líčila mu svá tajná setkání s Christinou, když byla malá a pobavila jej svým poněkud rafinovaným, ale úspěšným pokusem o to, aby se oba později znovu v divadle setkali.
Zmínila i to, jak se nedávno ona i otec málem stali oběťmi jednoho nesmyslného útoku.
Když skončila, oči měla zamlžené slzami.
Saša se na ni nejdříve dlouho překvapeně díval a za chvíli vydechl.
„To je naprosto úžasné…zní to jako… pohádka… ale zřejmě není, nemohu se z toho vzpamatovat! Ta legenda je opravdu skutečná? Neuvěřitelné…takže ten znetvořený člověk je tedy Váš otec, a vy ho viditelně nesmírně zbožňujete, poznal jsem to z Vašeho vyprávění.
„Ano, a vůbec to není žádný zlý duch ani přízrak….to mi můžete věřit…a když na to přijde, dokáže být i velmi přívětivý a laskavý.“ zasmála se zvonivě. Zadíval se na ni zjihlým pohledem.
„Život sám někdy píše dojemné romány, a my všichni občas býváme jejich hlavními hrdiny, aniž si to uvědomujeme...“ řekl zamyšleně.
Dlouhou chvíli ještě o tomto zvláštním tématu hovořili a on pak odešel objednat víno.
Madeleine vytáhla zamyšleně z kabelky ony dva dopisy, které si v rychlosti vzala s sebou.
První byl od Vivien, ten snad počká…a druhý..od otce? Udivilo ji to, nepsal jí tak často, spíše ona jemu.
V podivné předtuše dopis rozbalila…po chvíli jej položila na stůl a rozplakala se.
Když se Saša vrátil, ihned k ní přisednul a snažil se opatrně vyzvědět, co se stalo.
Otřela si slzy,tiše ukázala na dopis a pak řekla.
„Tetička Antoinette umírá, chce mne ještě naposledy vidět, než…vypadá to, že budu muset na pár dní odjet...“ znovu se rozplakala.
„Ta, co tenkrát tolik pomohla Vašemu otci? To je mi opravdu moc líto, samozřejmě že pojedete, i když nyní před premiérou je to nemilé, ale co se dá dělat.“
Příští chvíle již probíhaly víceméně v mlčenlivé atmosféře. Ani si to neuvědomila a vypila za sebou dvě skleničky vína, bylo sice chutné,ale zrádné, avšak dokázalo otupit smysly, rozjitřené smutnou zprávou.
A to možná právě potřebovala. Když ji Alexandr objal kolem ramen, ani to snad nevnímala, myšlenkami byla v Paříži. Domluvili se, že odjede za dva dny, dříve to zatím nebylo možné.

Před vchodem do Annina domu se s ním chtěla rozloučit, ale přivinul ji k sobě a snažil se ji políbit, zprvu uhýbala, ale snad to bylo tím opojným vínem, nakonec se mu podvolila.
Jeho rty se zmocnily jejích s vášnivou žádostivostí dospělého muže, trochu ji to polekalo, bylo to zcela jiné, než mazlivé a něžné chlapecké polibky, na které byla doposud zvyklá. Po chvíli se od něj ale odtrhla a omluvně jej pohladila po tváři. Jeho oči s zlověstně zaleskly, jako by v té chvíli dostaly ocelově modrý nádech. Pevně ji sevřel a ona se na něj vyděšeně podívala, dlaněmi se zoufale opřela o jeho hruď. Uvědomil si, že zašel až příliš daleko a se smutným úsměvem ji pustil. Nebyl zřejmě zvyklý naléhat a to jí v tomto okamžiku vyhovovalo.
„Odpusťte, nechal jsem se unést svými pocity, myslím na Vás, kudy chodím, od prvního okamžiku, kdy jsem Vás poprvé spatřil…na Vaše oči, úsměv, vlasy, i na to, jak božsky tančíte Giselle….ještě jednou se hluboce omlouvám…“
Oddechla si, nechtěla mu dávat zbytečné naděje, necítila k němu nic víc, než přátelství. Náhle si však uvědomila skutečný smysl jeho slov. Až se vrátí, musí si s ním určitě vážně promluvit.
Ještě ji chtěl pohladit po vlasech, ale to už mu nedovolila…