O princi na bílém koni

XIV.
,,Co je?‘‘
,,Něco se děje,‘‘ vyluštil princ podmračeně a vyběhl ze stáje. Pochopitelně jsem na sebe nenechala čekat a běžela za ním.
Na nádvoří panoval život tak jako obvykle, jen dvě pážata naslouchala loveckému rohu.
Stráže otevřely bránu a dovnitř se divokým cvalem vehnali dva rytíři na koních. Mé pozornosti neušlo, že ani jeden nemá přilbici a krvavý šrám na tváři toho prvního.
Angelus chytil jeho koně za uzdu. ,,Garou, co se stalo?‘‘
Rytíř si odhrnul dlouhé zpocené vlasy z čela a odhalil tím pramínek krve, který mu tekl z roztrženého obočí. ,,Přepadli nás v lese, Výsosti. Cizí lapkové, všichni byli maskovaní. Projížděli jsme právě kolem strže a oni měli převahu. Jeho Výsost prince Tristrama ještě s několika dalšími svrhli dolů.‘‘
,,Cože?‘‘ vyděsil se Angelus a mě přeběhl mráz po zádech. Tristram je mrtvý?
Přesně na to se Angelus vzápětí zeptal.
,,Jeho Výsost neměla jedinou šanci,‘‘ otřel si rytíř obličej a seskočil dolů.
,,Nikam nechoď, musíš nás odvést na to místo,‘‘ křikl Angelus a hnal se zpátky do stáje, přičemž na druhého rytíře přes rameno chrlil rozkazy.

Popadla jsem sedlo a uzdu a utíkala k Daronce.
,,Počkej, kam myslíš, že jdeš?‘‘
,,Přece s tebou,‘‘ opáčila jsem chladně a zkusila ho odstrčit. Nepovolil.
,,Vrať se zpátky do hradu, tohle není pro dívku,‘‘ řekl vztekle a hodil Belendekovi sedlo na hřbet.
,,To mě celkem nezajímá,‘‘ opáčila jsem a proklouzla kolem něj. Rozhodně jsem nečekala, že mě sjede pohledem a obrátí se zpátky k běloušovi.

Dvacet vojáků, já, Angelus a ten rytíř se hnali nevlídnou krajinou kolem jezera až do kopců, které pokrývaly husté lesy.
,,Dávej pozor,‘‘ houkl na mě Angelus, když se koně šplhali po cestičkách vyšlapaných mezi kořeny stromů. Já ovšem měla co dělat sama se sebou, abych se udržela v Darončině sedle.
Vyškrábali jsme se na vršek, kudy vedla cesta stáčející se někam mezi stromy. Rytíř po ní hned vycválal.
Po levé straně kopec pokračoval výš, ale po pravé byl sráz, který později nahradila propast, vyložená šedými kameny. Hlína byla rozrytá kopyty koní a před námi ležela dvě mrtvá těla vojáků z Tristramovy družiny.
,,Zůstaň tady,‘‘ sykl Angelus a já tentokrát poslechla.
Sám s rytířem klusal k propasti. Pevně jsem sevřela otěže a snažila se potlačit ten nepříjemný pocit, který se mnou cloumal celou cestu.
Tristram je mrtvý. Ten usměvavý, vlídný mladík leží tam někde rozbitý o skaliska bez jediné známky života.
,,Jeďte dolů, na dno propasti a odvezte Jeho Výsost do hradu. Král se s ním bude chtít rozloučit.‘‘
Rytíř převzal velení nad vojáky, kteří obrátili koně a cválali pryč po cestě, kterou jsme přijeli.
Seskočila jsem dolů a váhavě šla k Angelovi.
Ležel tam. Úplně dole, ruce a nohy rozhozené, oči doširoka rozevřené.
Sklonila jsem hlavu a odháněla myšlenku na Tarju, která se možná teprve teď zprávu o manželově smrti dozvěděla.
,,Neměla jsi ho vidět takhle,‘‘ řekl Angelus tiše. ,,Měla sis ho pamatovat jako plného síly, veselého, vtipného... takového, jakým byl po celý život.‘‘
,,Budu,‘‘ přikývla jsem.
Princ povzdechl a vzal mě za ruku. Oba jsme tiše stáli, mlčeli a to ticho bylo stokrát výmluvnější, než kdyby jsme nahlas hovořili.

Nechtěla jsem vidět, jak se Tristramovi rodiče budou loučit se synem a nechtěla jsem vidět už ani samotného Tristrama. Hrad byl nyní plný napětí a podivného strachu, který jsem jako jediná nedovedla pochopit.

Dva dny na to se konal Tristramův pohřeb. Jeho rakev uložili do královské hrobky vedle kostela a mnoho poddaných se přišlo s princem rozloučit.
Neplakala jsem. Někde uvnitř jsem cítila prázdnotu, měla jsem Tristrama ráda, ale znali jsme se příliš krátkou dobu na to, aby ve mně nechal nějaké hlubší pouto.
Angelovi tekly slzy po tvářích a princ se je už nesnažil utírat. Poslouchali jsme kázání biskupa, ale jeho slova byla neosobní, ač se snažil sebevíc.
Tarja se pohřbu nezúčastnila. Po manželově smrti se uzavřela do samoty a potratila. Několik dní se potácela mezi horečkami a nakonec odešla do kláštera.

Velkého jednání v rytířském sále jsem se nyní musela zúčastnit i já. Stála jsem u okna, držíc Angela za ruku a snažila se být co nejmenší, protože se na nás upírali zraky všech přítomných v síni, ať už okatě, nebo nenápadně.
Starý král zahájil řeč. Mluvil o situaci v království a to mi konečně otevřelo oči- protože Tristram měl být budoucím králem.
Jenže zemřel. A jeho nenarozené dítě taktéž.
,,A proto se naše naděje upírá k princi Angelovi. On bude novým králem a po právu potrestá vrahy prince Tristrama. Připijte na budoucího krále!‘‘
Všichni pozvedl číše, včetně mě. Angelus se tvářil rozpačitě, ale jen ti nejbližší odhalili v jeho očích i velkou míru odhodlání.

A jak jinak, než že byla svatba. A nedalo se říct, že by byla velká nebo nějak veselá.
Moji hříšnou duši nepotěšilo, že se nezúčastnil vévoda Jiljí. Pravděpodobně jsem mu svým sňatkem roztrhla srdce.
Královna si přála, aby svatba proběhla v černé barvě, na znamení úcty k mrtvému následníku trůnu. Král se však postavil proti manželce a stejně tak Angelus, který si stál za názorem, že by to tak Tristram nechtěl.
Jak jsem správně vytušila, bylo to poprvé, co někdo odmítl královnin postoj. A Její Výsost to dávala za vinu mně.

Do kostela jsem teda jela v červených šatech. Ale tak či tak, přes toto drobné vítězství jsem se necítila příliš šťastně, jak se na nevěstu sluší.

Podle zvyků jsme s Angelem klečeli na studené podlaze kostela a biskup opět pronášel řeč. Neposlouchala jsem ho a pokradmu se podívala na prince.
Všiml si toho a spiklenecky na mě mrknul.
Usmála jsem se a zaplavil mě náhlý pocit klidu. Byla jsem ráda, že ať už mě bude čekat cokoliv, tenhle kluk mi bude oporou.
Na biskupův pokyn jsme vstali a on před námi prsty naznačil kříž. Pak spustil ruce a poodstoupil.
Angelus se ke mně obrátil čelem a mně konečně docvaklo. Měli jsme se políbit!
S širokým úsměvem jsem ho nechala, aby se ke mně sehnul a pak mu rychle položila ukazováček na rty. V pohledu mu kmitl údiv, ale usmíval se.
Vzala jsem jeho hlavu do dlaní a přitáhla ho blíž. Lehce jsem ochutnala jeho rty- jednou, dvakrát- a princ pochopil a začal mi to oplácet.
Kdyby na zem spadl špendlík, jeho kovový zvuk by zadrnčel do ticha, které opanovalo kostel.
,,To by snad už stačilo!‘‘ vykřikla královna Viktorie hlasem vpravdě pohoršeným.
Snad poprvé jsem ji poslechla a na okamžik jsem hru přerušila.
,,Omyl, Výsosti. Teprve to začíná.‘‘

KONEC
Alex Foster, 17. 1. - 12.2. 2009

---------------------------------------------------
neodpustím si malý komentář :-D
jak jste si možná všimli, konec je poměrně otevřený a svůdně láká k pokračování... =D
ještě nevím. mám teď jednu soukromou literární zálěžitost, a potom bych se ráda mrkla na svoje rozepsaný slátaniny, jestli některá stojí za dokončení. každopádně- netuším, jak vám, ale mě se Angelus dostal pod kůži víc, než jsem byla ochotná si přiznat.
dík, že jste si našly čas a přečetli to. mám vás ráda =)