A co bylo dál ( 40. kapitola)

Čas v pokojíku hotelu Marigny se neuvěřitelně vlekl. Venku se už zešeřilo, ale Marie Louisa dosud nerozsvítila. Aspoň chvíli si potřebovala odpočinout od toho pohledu, jenž ji po celý den naplňoval zoufalstvím. Teď v přítmí si mohla aspoň na chvíli představit, že prostě sedí u lůžka spící přítelkyně. Že se Christine ráno vzbudí a otevře své velké oči, že vyskočí a rozběhne se po pokoji ... Byly to klamné iluze a komtesa to věděla, ale i tak se na ně upnula, aby se dokázala vyrovnat s faktem, že Christine stále leží jako bez života.
Musela usnout. Probrala se a zjistila, že už je noc. Srdce jí tlouklo až v krku, ale s okolní temnotou to nemělo nic společného. Měla neodbytný pocit, že ji sledují cizí oči. Chvíli trvalo než se jí podařilo rozsvítit.
Přelétla očima prázdnou místnost. „Bože, Margot,“ hubovala sama sebe, „nakonec se začneš bát i vlastního stínu.“
Závěs u balkónových dveří se vzdouval v průvanu a komtesa spěchala zavřít. Vykoukla do noci, aby se ještě nadechla svěžího vzduchu, v němž už byl jasně cítit podzim ... a zkameněla. Silueta vysoké mužské postavy ve tmě děsila už svou přítomností na tak nečekaném místě a v tak nečekanou hodinu.
„Nerad jsem vás vystrašil, madmoiselle.“ Zdvořilá úklona a především zvuk hlasu tohoto nočního vetřelce dovolily komtese vydechnout. I tak se musela přidržet veřejí, aby se pod ní nepodlomila kolena.
„Máte ve svém pokoji něco mně velmi drahého. S vaším svolením bych rád vstoupil.“ Margot se přistihla, že pro samotný tón toho hlasu přestává vnímat obsah slov. Hned další věta ji ale probrala z omámení a jaksi mimochodem zaregistrovala, že se jí roztřásly ruce.
„Ovšem pokud to bude nutné, vstoupím i bez vašeho svolení, slečno de Chagny.“
Bylo zjevné, že muž, jenž se zjevil na balkóně, vládne zvláštní mocí. Nevyřčená hrozba rezonující kdesi v pozadí byla účinnější než jakékoli hrubé násilí. Za jiných okolností by možná i Marie Louisa uprchla s vyděšeným křikem. Ne však dnes.
„Dobrý večer, pane,“ odpověděla srdnatě. „Nemusíte se omlouvat a nemusíte na mě tady pouštět hrůzu. Čekala jsem vás.“
Vrátila se do pokoje a muž jí byl v patách. Číhavě se kolem sebe rozhlížel jako šelma vstupující do míst, kde cítí přítomnost lovce. Tísnivý pocit, jenž se s jeho příchodem rozlil po pokoji, se ještě umocnil ve chvíli, kdy spustil paži a odhalil svou tvář. Svou maskovanou tvář.
„Tak vy jste mě čekala,“ opáčil posměšně a zadíval se na Margotiny rozechvělé ruce. Komtesa zrůžověla a ukryla je nervózně za zády. Popošla ke stolu, odkud vzala kus jakéhosi papíru a ukázala jej neznámému. List se jí chvěl v prstech.
„Otec Jacoppo mě vyrozuměl, že mám být připravena na možnost vaší ... návštěvy.“ Všimla si, že muž v údivu pootevřel ústa. „Popravdě, jsem mu za těch pár řádek velmi vděčná, protože jinak bych toto vaše noční překvapení asi nepřežila.“ Touto sarkastickou poznámkou se trochu uklidnila a dokázala konečně popadnout dech.
Napřáhla ruku: „Jsem Marie Louisa de Chagny, Raoulova sestra, ale to už asi víte.“ Muž v masce stál bez hnutí a komtesa ruku zase svěsila. „Těší mne, monsieur le phantome. Předpokládám, že chcete vidět hlavně Christine.“
Došla k lůžku. „Škoda, že nemůže ona vidět vás,“ zašeptala a ohlédla se po nočním návštěvníkovi.
Erik se vydával na tuto svou výpravu s pevným předsevzetím. Žádné city, prostě se na ni podívám a půjdu, jen žádné city ... Pohled na sinalou Christine s ním otřásl. Otřásl by i s člověkem, který ji neznal, natož s někým, kdo s myšlenkou na ni vstával a uléhal tolik let. Chlad, jenž měl v očích při svém vstupu do pokoje, se před Margotinýma očima rozplynul.
Jakmile jednou poznáš, co je to strach o někoho druhého, bude po pýše... Ach, padre, ani nevíte, jakou jste měl pravdu. Nač jsem byl kdy pyšný? Už si nevzpomínám ... Cítím jen strach o ni.
Muž s maskou ztěžka dosedl na pelest a s neskonalou něžností sevřel Christininu ruku ve svých dlaních. Byla jako neživá a za tím tichým klidem bylo slyšet cinkání umíráčku.
„Christine, Christine...,“ vzlyk, jenž byl sotva víc než šepotem, dostihl Marii Louisu na balkónu, kam se stáhla, aby v této zvláštní chvíli nepřekážela. Ona dvě slova byla naplněna nekonečnou láskou, touhou a zoufalstvím a komtesa se pod tíhou vlastních citů rozplakala. Měla pocit, že jí vyskočí srdce z hrudi. Její obavy, dlouho potlačované emoce i nesnesitelně blízká přítomnost smrti spustily příval, který tak dlouho krotila.
Neplakala však dlouho. Mezi vzlyky si uvědomila, že vzduch naplnila zvláštní píseň, píseň beze slov. Opojný, magický fantomův hlas ji k sobě lákal, tišil bolavé rány a konejšil hrůzu, dodával jí pocit bezpečí. Ztratila pojem o čase, zapomněla kde je a proč tam je, nechala se tím hlasem spoutat a bez odporu odnést do neexistujících míst. Když dozněl poslední tón, chtělo se jí vykřiknout, ať ještě nepřestává, že nechce z toho snu procitnout. Silou vůle se vzpamatovala a přinutila se vstát.
Do pokoje vstoupila v okamžiku, kdy muž v masce pečlivě odměřoval jakýsi tmavý prášek z malé dózy a rozpouštěl ho v Christinině sklenici s vodou.
„Co to děláte?“ komtesa byla v mžiku u něj a strhla mu ruku stranou. „Co jí to dáváte?“
Muž jí podal dózu a klidně se na ni díval.
„Mumiyo,“ řekl pak na vysvětlenou. Margot k prášku přičichla a ucukla. Zvláštní zápach byl všechno, jen ne příjemný.
„Nejcennější lék, poklad, jenž i králové vyvažují diamanty. Substance sesbíraná na svazích těch nejvyšších hor světa. Říká se, že jsou to slzy samotných skal. Shi-lait, tak jí říkají v Indii, ale v Evropě je skoro neznámá.“
„Mumiyo,“ opakovala Margot. „Slyšela jsem o něm. Prý je měl kdysi dostat darem od perského velvyslance i Ludvík XIV. Kde jste k němu přišel vy?“
Zdálo se, že se fantom pousmál. „Spokojme se s konstatováním, že ho mám a že může výborně posloužit.“
„Aha. A umíte s tím zacházet?“ komtesa byla stále na pochybách. Cítila se před tím člověkem divně nejistá. „Nechcete ... nechcete jí přece ublížit?“
Hned nato se za svou dětinsky hloupou otázku zastyděla. Návštěvník vstal a naklonil svou masku až k ní.
„Ne, nechci jí ublížit,“ mluvil klidně, ale lesk v očích svědčil o opaku. „Je to tak nepochopitelné? Zrůda, a nechce nikoho zabít?“
Marie Louisa opáčila mírně: „Muž, a nechce se pomstít za odmítnutí?“
Napětí opadlo. Chvíli se na ni zvláštně díval a pak znovu vzal sklenici.
„Tajemství síly mumiya je v dávkování. Je třeba je přizpůsobit každému nemocnému zvlášť. Pokud je odhad správný, dokáže tahle nevzhledná hmota téměř zázraky.“
„Ach, prosím, snažte se, aby byl váš odhad správný,“ zašeptala komtesa a přihlížela, jak se fantom snaží Christine vpravit do úst trochu tekutiny. Když byl hotov, podal Margot zbytek.
„Je třeba to opakovat aspoň tři dny, každé čtyři hodiny, maximálně tři čajové lžičky. Z pochopitelných důvodů se tu nemohu zdržet a udělat to sám, takže o to žádám vás.“
„Udělám to. Pokud mi slíbíte, že váš příští vstup na scénu bude méně dramatický, můžete mě přijít kdykoli zkontrolovat,“ slyšela se k vlastnímu úžasu říct Margot.
„Pokusím se.“ Muž s maskou se jí uklonil a přehodil přes sebe plášť. Krátkým pohledem se rozloučil s Christine a zamířil tam odkud přišel. V poslední chvíli se ještě zastavil.
„Zkuste si ráno a večer vzít také lžičku roztoku. Ani mumiyo vaši nemoc nedokáže vyléčit, ale dokáže vám vrátit síly, které teď tolik potřebujete.“ Na okamžik zaváhal, jakoby chtěl říct ještě něco, ale pak vyšel do tmy. Margot zůstala stát v ustrnutí nad tou osobní poznámkou. Když se vzpamatovala, vyběhla za ním, ale venku už nikdo nebyl. Jen kdesi dole ve dvoře začal štěkat pes.
Když následujícího dne obdržela písemnou žádost ředitele hotelu, zda by ho laskavě navštívila v době, která jí bude vyhovovat, jen si zhluboka vzdechla. Peníze. Peníze, peníze ... Co jiného od ní mohl chtít. Raoul si zřejmě dal tu práci, aby ho informoval, že komtesa de Chagny by mohla být pro hotel finanční ztrátou. Bylo jí z toho hořko a k tomu neměla ani ponětí, co dál. Nedokázala říct, jak dlouho budou s Christine nuceny v hotelu Marigny zůstat, tím méně kolik to všechno bude stát. Asi hodně, to jediné věděla s jistotou.
Cítila se unavená, k smrti unavená. Vettier se měl zastavit až před polednem a to jí přišlo tak vzdálené, že si to ani nedovedla představit.
„Nu, moje milá,“ napomenula se za svou malomyslnost, „do tohohle kyselého jablka za tebe nikdo druhý nekousne. Raději běž, ať to máš za sebou.“
Když o hodinu později vcházela do kanceláře ředitele, vypadala výborně. Cítila se ovšem podstatně hůř.
Ředitel ji vítal hlubokým předklonem. Nabídl místo, vybrané občerstvení, dokonce i cigaretu, než mu došlo, jakého faux pas se dopustil. Celý zrudlý se usadil do svého křesla.
„Madmoiselle je doufám spokojena se svým pokojem?“ zaševelil.
Madmoiselle překvapeně vzhlédla od šálku kávy. Takhle by rozhovor o stěhování patrně začínat neměl. Přikývla.
„To rád slyším, velmi rád,“ řekl ředitel. „Nicméně uvažte, jestli bychom vám nemohli nabídnout něco komfortnějšího s ohledem na vaši situaci a stav vaší přítelkyně. Máme i lepší pokoje.“
Marie Louisa se nadechla a dokázala ze sebe vydolovat cosi jako úsměv: „O tom naprosto nepochybuji, monsieur le directeur. Potíž je v tom, že mé zdroje jsou momentálně poněkud ... omezené a nemohla bych podobný luxus zaplatit.“ Poprvé v životě byla nucena přiznat, že nemá dost prostředků a to jí vehnalo červeň do tváří.
„Finanční stránka věci vám už nemusí dělat starosti, slečno,“ přerušil ji ředitel. „Hned brzy ráno mě vytáhl z postele jakýsi kněz, otec Jacoppo, pokud se nemýlím. Prý funguje jen jako prostředník jistého velkého obdivovatele madmoiselle Daae. Ten se doslechl o jejích nesnázích a v její a váš prospěch u mne složil zálohu. Jeho pokyny byly jasné. Máte dostat některé z našich přízemních apartmá s veškerým servisem, kromě toho jsme na pokyn onoho pána už zajistili kvalifikovanou ošetřovatelku, která vás zastoupí v péči o vaši přítelkyni.“
Komtesa si až teď uvědomila, že drží celou dobu šálek zvednutý a zírá na ředitele s otevřenými ústy.
„Zálohu?!“ šeptla. „Jakou zálohu, proboha?“
Ředitel hotelu Marigny, věčně ustaraný a usoužený muž, se blaženě opřel v křesle. Poprvé za celou dobu vypadal ohromně spokojeně.
„Diamant, slečno. Rozkošný diamant. A že jsem jich tady už pár viděl! Jako z pohádek tisíce a jedné noci.“
Marie Louisa se tak soustředila na to, aby šálek postavila zpět na místo správně, až ho převrhla. Raoul? Proč by proboha on ...? A diamant... Zcela zmatená se opakovaně omlouvala a couvala pryč z kanceláře. Potřebovala být sama, srovnat si všechno v hlavě.
„Milostivá,“ ředitel ji dostihl až na chodbě. Vyběhl za ní a podal jí dopis.
„Ten kněz tu pro vás ještě nechal tohle.“
Komtesa chvatně roztrhla obálku.

Madmoiselle de Chagny,
Pokud jsem se Vás tímto krokem jakkoli dotkl, omlouvám se. Snad Vás uklidni fakt, že mé zájmy byly čistě sobecké. Jednak potřebuji, abyste byla schopna i nadále pomáhat slečně Daae, aniž byste se tím sama zničila, a jednak se tak elegantně vyhnu nutnosti setkávat se s Vámi potmě na balkónech v patře.
E.

Margot se zasmála a pak ještě jednou. Napřed nevěřícně, potom s neskrývanou úlevou. Vsunula list zpět do obálky a podívala se ještě celá omámená na ředitele.
„Vypadá to, že se tedy budeme stěhovat.“
Když si pak téhož večera dopřávala horkou lázeň v nové prostorné vaně, rozkošnicky se protáhla. Kromě úchvatné koupelny mělo apartmá také pokojík pro komornou, takže po několika dnech naplno vychutnávala starostivou Paulettinu péči. Uždibovala hrozny a myšlenky se jí líně převalovaly v hlavě jako pára, v níž ležela. Bylo tak příjemné nemuset na chvíli myslet na všechny ty starosti! Ze všeho nejčastěji se vracela k dopisu, který dnes dostala. Svým štíhlým prstem vykroužila na hladině velké E a ani si neuvědomovala, že se sama pro sebe usmívá ještě dávno poté, co se písmeno rozplynulo v malých vlnkách.