Na život se vsází vše 10

,,Spala si sním?" Optá se opatrně.A spíše jakoby tomu věřil.
,,Ne." Zasupim se.Sedím vedle něj na posteli.
,,Jdu zhasnout stejně tu asi přespíš." Řeknu už trochu ospale a zhasnu takže pokoj osvětluje jen pouliční lampa.
,,Moc ti to nevěřim." Řekne mi a dál už mu na to nic neříkám.Teď jsem se sama dostala do blbé situace.Přece si nelehnu k němu do postele.Ale proč ne vždyť je to moje postel?Ptám se sama sebe.Pak mě napadne uhozenej nápad.Vezmu si deku poskladam ručník a udělám si provizorní postel na zemi.Teď je vidět že ho mrzí co řekl.Jen neví jak dál.
,,Ne to ne pojď sem pokud ti to nevadí a nebo na zem pujdu já." Konečně promluví a snaží se zvednout.Nejspíš ho ty žebra fakt bolí.
,,Fajn." Odbydu ho a lezu k němu do postele.
,,Řekl sem snad něco?" optá se a já newim co mám říct.
Asi nejlepší by bylo dělat že spím.
,,Ne." Šeptnu do tmy.
,,Takže jo." Polemizuje nahlas.Už nic neříkám.
,,Chceš zahřát nohy?" Zkusí to na mě.Raději už dělám že spím.Když slyším po pár minutách pravidelne oddychování v klidu se uvelebim tak že se k němu přitisknu.Samozřejmně předstírám spánek.Ačkoliv do rána oka nezhamouřim.Ráno vstávám do práce.Musím mu tu nechat vzkaz.Nesmí vylízt z pokoje jinak bych měla průšvih.Ráno v praci si málem okoušu všechny nehty.Marcello neprisel do prace.Pavel je v kuchyni tak se mu ani nestihnu svěřit a já lítám po place.Venku je krásně a sluníčko se opírá do dřevěných obkladů restaurace.Když tahám učtenku abych si zapsala objednávku vyjevý se Michalis.Do hajzlu pomyslím si.Je snad blbej nebo co.Změřím si ho co nejpřísnějším pohledem.Míří přímo ke mě.