V objetí zimy - 2. kapitola

Vracel jsem se zrovna z obchůzky svých pastí, když jsem to zaslechl. Na okamžik jsem zaváhal. Nejjednodušší by bylo prostě to ignorovat a jít dál, ale byl jsem od přírody zvědavý. A taky opatrný. Jeden navíc nikdy nevěděl, na koho tady v horách narazí. Sundal jsem ze zad dvě stříbrné lišky a několik králíků a opatrně je zavěsil do nejbližšího křoví. Připravil jsem si kuš a pomalu se vydal směrem, odkud jsem zaslechl ony zvuky. Zůstal jsem skryt mezi stromy a pozorně si prohlížel mýtinu před sebou. Zamračil jsem se. Smečka vlků tam právě dokončovala svoje dílo a nebyl to pěkný pohled. Rozhodl jsem se zmizet, dokud byli zaujati svou nechutnou hostinou. Vrátil jsem se pro svou kořist a vyrazil k domovu. Stejně jsem těm lidem nemohl nijak pomoci. Bylo po všem dřív, než jsem tam dorazil. Podle toho, co jsem viděl, to vypadalo na doprovod nějaké bohaté dámy. Ta tam ostatně ležela taky. Proč se ta ženská vypadala na cestu v zimě, jsem netušil. Jen jsem doufal, že to bylo něco důležitého, aby aspoň jejich smrt měla nějaký smysl. Jestli tedy smrt může mít smysl! Ale nejspíš ano, protože všechno v tomhle světě má nějaký účel, ne? Aspoň jsem se v to snažil věřit! Jinak bych se z toho všeho musel pomátnout na rozumu … Najednou jsem se zarazil. Popoběhl jsem k malé prohlubni a prohlížel jsem si zhroucenou postavu. Poklekl jsem a opatrně ji otočil tváří nahoru. Sakra! Byla to mladá holka! Měla hezké šaty, na kterých jsem neviděl žádnou krev. Tváře měla popelavě bílé, ale její rty byly skoro modré. Přitiskl jsem dva prsty na její krkavici a ucítil jsem, že její srdce stále ještě bije. Vzal jsem ji do náruče a vydal jsem se ke srubu. Děvče bylo lehké jako pírko, takže mi cesta netrvala o moc dýl, než kdybych ji nenašel. Když jsme dorazili ke mně domů, tak jsem ji položil na lůžko. Stále byla v bezvědomí, ale přišlo mi, že se její dýchání o trochu zlepšilo. Svoji kořist jsem dal do přístěnku a hodil na žhavé uhlíky několik otýpek vrbového chrastí. Během chvilky vzplanuly jasným plamenem a já mohl přiložit pár pořádných polen. Svlékl jsem si beranici, kožešinovou tuniku i kalhoty, které jsem nosil přes obyčejné kožené, když jsem šel na výpravu, a také těžké vysoké boty. Místo nich jsem si oblékl pohodlné mokasíny z králičí kůže. Do kotlíku nad plameny jsem nalil vodu. Pak jsem se věnoval jí. Sundal jsem její promočené oblečení a zjistil při tom, že nemá žádná zranění. Oddechl jsem si. Byla jen pořádně promrzlá. Zabalil jsem ji do vlněné přikrývky a ještě přes ni přehodil houni. Voda se začala vařit, vhodil jsem tam hrst sušeného jahodového a ostružinového listí. Vyndal jsem hrnec, postavil ho na kraj ohniště, dal do něho plátky špeku a sušenou zeleninu. Pěkně jsem to všechno orestoval a nakonec jsem přidal na kostky nakrájené králičí maso. Počkal jsem, až pustí šťávu, než jsem ho podlil. Už se mi sbíhaly sliny a byl jsem si jist, že té neznámé teplé jídlo přijde vhod, až se probere. Nechal jsem to mírným varem bublat a přešel do přístěnku, abych vyvrhl a stáhl svůj dnešní úlovek. Ty lišky vypadaly dobře, ale králíci nic moc. Jejich kožešiny budou dobré tak akorát na rukavice nebo tak něco. Nicméně, jsem byl spokojený. Uložil jsem věci na místo a vrátil se zpátky do srubu. Jídlo bylo skoro hotové a to děvče stále ještě spalo. Zkontroloval jsem ji, ale dýchala pravidelně, do tváří se jí pomalu vracela barva, tak jsem si v klidu nandal pořádnou porci. Jedl jsem pomalu a vychutnával si každé sousto. Měl bych upéct chleba! napadlo mě. Mám tu poslední bochník a když teď na to budeme dva … Zarazil jsem se. No, jo, sakra! Co budu s tou holkou dělat?! Sezóna byla v plném proudu a já měl práce nad hlavu. To poslední, co jsem potřeboval, byla slečinka, o kterou se budu muset starat! Nějak jsem pochyboval, že umí vařit, spravovat prádlo nebo ho dokonce prát! Možná měla Marie pravda a já si měl koupit nějakou holku z vesnice, která by tohle všechno uměla! Ta by mi ulehčila život, ale tahle krasotinka? No, co! Bude se, holka, muset naučit starat sama o sebe! Nejsem žádný samaritán a rozhodně se kvůli ní nehodlám dostat příští rok do potíží! Pečlivě jsem vytřel misku, vypláchl ji a vrátil zpět do skříňky. Svlékl jsem se a zběžně se opláchl. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem pokrčil rameny. Byl jsem unavený, potřeboval jsem se vyspat a přece nebudu ležet na podlaze, ne? Natáhl jsem si čisté spodky a lehl si do postele. Přetáhl jsem přes nás houni a tu dívku přitáhl k sobě. Koneckonců, lidské teplo je nejhřejivější, ne? Vdechl jsem její vůni. Cítil jsem fialky a napadlo mě, kolik toho vonného prevítu na sebe musela napatlat, když i po tom všem, co měla za sebou, stále voněla. Nespokojeně jsem se zamračil. Měl jsem rád, když ženská voněla jako ženská, ne jako koš s kytkama! Ale byl jsem zvyklý i na horší, takže jsem zavřel oči a brzy usnul, jako když mě do vody hodí.