Madeleine - 16.část

O čtyři dny později…..

Ukolébávající monotónní zvuk kol vlaku, přejíždějících v pravidelných intervalech spoje kolejí byl náhle přerušen ohlušujícím skřípěním a silným trhnutím. Madeleine probral bolestivý pád na zem a pak se udeřila do čela. Vyděšeně se rozhlížela kolem sebe, ve změti popadaných zavazadel a zmateně pokřikujících lidí se snažila uvědomit si, co se vlastně stalo.
Pomohla sednout si starší ženě, která také upadla a nemohla se sama zvednout. Hřbetem ruky si otřela zakrvácené čelo a snažila se prodrat uličkou ke dveřím vagónu. Do cesty jí vstoupil průvodčí.
„Kampak, madmoseille? Ven teď nemůžete, měli jsme menší nehodu, do kolejiště se zřítily kusy skály, několik lidí je zraněno, vlak zatím nemůže pokračovat v cestě. Na tomhle místě se to bohužel stává a musíme vyčkat na příjezd lékaře.“.
„A kde to jsme? Je Paříž ještě daleko? Víte, někdo tam na mne čeká a dosti to spěchá!“
„Ještě dvě stanice a budeme na místě. Ale jak už jsem řekl, nevím, kdy to bude, je mi to líto…“
Madeleine si zoufale skousla ret, tak tohle ještě scházelo…čas… tato nicotná veličina, která doposud pro ni neměla větší význam… a právě nyní se ho nedostávalo…přijeď co nejdříve, situace je velmi vážná, každý okamžik může být rozhodující… stálo v dopise.
Co když ale nestihnu včas dojet? Nemohla na to ani pomyslet. Aby využila zbytečně promarněné chvíle, přesto vystoupila a nabídla venku svou pomoc.

Od šedivé oprýskané zdi budovy nádraží se pomalu odlepila vysoká mužská postava.
Erik již delší dobu netrpělivě vyhlížel vlak, který dnes měl větší zpoždění. Nemohl to již déle
vydržet a vstoupil do kanceláře výpravčího,ten pomalu zvednul oči od stolu a polekaně vstal. Užasle hleděl na muže v masce, který se před ním tak náhle objevil.
„Promiňte, nechtěl jsem vás polekat, ale již dvě hodiny čekám na příjezd vlaku, víte, má dcera se vrací z velké dálky, až z Petrohradu, mám o ni velkou starost.“
„Tak to je mi líto, ale dostal jsem telegrafickou zprávu, dvě stanice odtud došlo k nehodě,
snad nějaká utržená skála, či co….“
Erikovi se sevřelo hrdlo, ani to nevyslechl do konce a vykřikl.
„Kde je to místo? Řekněte mi to, rychle!“
„Uklidněte se, monsieur, stalo se to bezmála před půldruhou hodinou, každou chvíli by se již
měl vlak objevit.“
Bylo to k nepochopení, ke všem těm drásaným událostem posledních dní se muselo přidat ještě tohle. Erik vyběhl bez rozloučení ven. Zadíval se do dálky a konečně zahlédl kouř, stoupající líně z komína lokomotivy. Za pár okamžiků již vlak dojel k nástupišti. Oddechl si, když se pak u jednoho z vagónů objevila i Madeleine.
„Tati?..“ zavolala na něj a rozběhla se k němu, padla mu do náruče a on ji s obrovskou úlevou láskyplně objal.
„Měl jsem velké obavy, jsi v pořádku?“ zeptal se a zahleděl se starostlivě na její poraněné čelo.“
Mlčky přikývla.
„Mrzí mne, že jsem musel tak náhle přerušit tvůj pobyt, ale….“
„Tím se netrap, avšak co je s tetičkou? Řekni mi prosím pravdu! Mám o ni hrozný strach.“
„Je to velmi zlé, její stav se dnes podstatně zhoršil, pojď, musíme si pospíšit, vše ti povím cestou..“ řekl tiše, vzal její zavazadlo a vedl ji rychle k čekající drožce.

Když později přicházeli chodbou k bytu madame Giryové, dveře byly otevřené dokořán a Erika překvapil nezvyklý ruch uvnitř. Pln největších obav vzal Madeleine za ruku a zrychlil krok, až mu téměř nestačila.
V síni čekala Christina a v očích měla beznadějný výraz. Když jej zahlédla, ihned mu padla do náruče a ukryla svou strhanou a uslzenou tvář na jeho hrudi. Konějšivě ji objal a opatrně se zeptal, co se děje. Madeleine jí visela na rtech, oči měla doširoka otevřené, dnešní hrozný den zřejmě neměl v úmyslu skončit.
„Před chvílí přišel náhle další záchvat, lékař se obává, že již poslední“..vzlykala Christina.
Měla o svou pěstounku velké obavy. Pak se tiše otevřely dveře, všichni přítomní se k nim obrátili v předtuše toho nejhoršího. Vyšel lékař a ve tváři měl ustaraný výraz, z pokoje bylo slyšet zoufalé výkřiky Meg.
„To mi přece nemůžeš udělat! Dýchej mami, prosím!“
Jako by nemohla pochopit, že už je konec.
Pak se zhroutila.
Nastaly smutné okamžiky, plné hořkých slz, nářku a drásavých vzpomínek.
Otevřeným oknem ze zahrady dovnitř vnikal ohlušující zpěv ptáků, jako by chtěli najednou překřičet atmosféru této bolestné chvíle. Nedalo se to vydržet.
Erik rázně přikročil k oknu a zavřel je. Opřel se svým horkým čelem o chladivou okenní tabuli a šeptal spíše pro sebe…."Co když je to všechno má vina? Kdybych na ni naléhal, byl více přesvědčivý, tak jako bývala vždy ona, mohla to přece aspoň zkusit! Chopit se své poslední šance!… to věčné a zdrcující kdyby…jsem však oprávněn soudit, kam až sahají hranice toho, co dokáže lidská bytost snést? Vždyť já sám jsem to nikdy nedokázal odhadnout…teď však je zbytečné se obviňovat, už je příliš pozdě….. "
Pomalu se otočil, objal svou dceru i Christinu a po chvíli je pobídl k odchodu. Zde už byli zbyteční, o Meg se musí nyní postarat lékař a její muž jí pomůže zařídit vše potřebné. Slova útěchy zatím musela počkat.

Cesta domů byla nekonečně dlouhá, plynula pomalu, beze slov. Christina ještě chvíli tiše plakala Erikovi v náručí, a pak ukolébána uklidňujícím tlukotem jeho srdce nakonec usnula.
Madeleine smutně sledovala ubíhající krajinu, mrzelo ji, že nemohla přijet aspoň o den dřív.
Tak moc si přála s tetičkou ještě mluvit, rozloučit se s ní, avšak ta dnešní nešťastná nehoda zapříčinila, že už to nestihla……

Do Sézanne přijeli už za tmy, když rozsvítili lampu v kuchyni, Christina polekaně vykřikla.
„Adriene, drahoušku, copak tady děláš? Kde je teta Claire?“
Hošík stál v pyžamu u stolu a protíral si ospalé oči.
„Spí, a já tady čekám na Madeleine, už se vrátila? Kdepak je?“ zeptal se plačtivě.
Když se objevila ve dveřích, radostně se k ní rozběhl. Rychle si otřela slzy, protože právě nyní na ni dolehla bolestná tíha toho všeho, co se dnes stalo.
Pověsil se jí na krk, až málem zavrávorala a vtiskl ji na tvář upřímný dětský polibek.
„Pročpak ještě nespíš? Víš, kolik je hodin?“
Ledabyle pokrčil ramínky a stále zvědavě pokukoval
po jejím zavazadle. Spiklenecky mrkla na Christinu.
„Hm, tak teď nevím, musím se zeptat, zda-li jsi byl hodný“ řekla naoko přísně.
Christina odpověděla stejným tónem.
„Tak to bude horší, neposlouchá, neuklízí po sobě, stále má v posteli nějaká zvířata….“
Když pak uviděly jeho tragický výraz, už ho nechtěly déle trápit. Madeleine s úsměvem sáhla do tašky a vytáhla z ní krásného malého koně, potaženého tmavě hnědou plyší, s nádhernou smetanovou hřívou, která vypadala docela jako skutečná.
„Ty jsi na mne nezapomněla?“ vydechl radostně.
“Jak bych mohla, a teď už utíkej rychle do postele.“ Láskyplně k sobě přitisknul svůj dárek
a bez odmlouvání se nechal Christinou odvést do svého pokoje.
Madeleine osaměla s otcem, který stál u okna a zamyšleně se díval ven do černé tmy.
Tiše k němu přistoupila a lehce jej pohladila po rameni. Napůl se k ní otočil, snažil se potlačit slabý povzdech, který se mu dral z úst, a pokusil se o úsměv, jeho oči však byly poznamenány hlubokým smutkem, který tam naposledy spatřila tenkrát, když zemřela máma.
„Chceš, uvaříme si čaj a na chvíli posedíme“ navrhla mu. Přikývl a usadil se u stolu.
Za chvíli již před nimi stály tři úžasně vonící hrníčky.
„Povídej mi o Petrohradě, o tamějším divadle, prostě o všem….potřebuji přijít na jiné myšlenky..“ řekl Erik tiše, opřel se lokty o stůl a sepjatýma rukama si podepřel hlavu.
Na spánek neměl nikdo z nich ani pomyšlení.
Za chvíli se k nim přidala i Christina, usadila se pohodlně u něj a opřela se o jeho rameno. Madeleine je spokojeně pozorovala, dojímalo ji, jak ji něžně objímá a hladí, oba již vypadali docela smířeně a to ji uklidnilo. Dokonce odložil na stůl svoji masku, protože bezpečně věděl, že zde se opravdu nemusí před nikým skrývat.
Usmála se na ně a začala vyprávět. Hodiny plynuly ve zvláštní atmosféře, v níž se každý z nich úzkostlivě snažil vyhnat ze své mysli bolest, která je nyní spojovala a ovládala jejich srdce, ale byla připravena brzy odplout ne obláčcích zapomnění, protože život jde přece dál.
Když skončili s povídáním, zvenku již bylo slyšet první ranní kohoutí kokrhání…..