Melodie - 26.díl

Po chvíli jsme se společně odebrali do mého pokojíčku. Když jsme procházeli chodbou, slyšela jsem tlumené hlasy sester z Melisina pokoje. Nesnažila jsem se ale do jejich hovoru zaposlouchat, takže mi zůstalo utajeno o čem se zrovna bavily.
Venku se pomaličku začínalo stmívat, zatáhla jsem tedy světle žlutý závěs, který zdobil moje okno a posadila se na postel, Ted udělal to samé a starostlivě si mě prohlížel. Setřela jsem z tváře poslední slzy a pokusila se o úsměv. Objal mě paží kolem ramen a útěšně mnou lehce zatřásl. Znovu se mi naskýtala skvělá příležitost k tomu, abych mu řekla, co k němu cítím, ale opět jsem v sobě nenašla dost odvahy a už podruhé ji propásla. Byla jsem si vědoma toho, že už se mi další naskytnout nemusí, přesto jsem věřila, že nikdy není pozdě říct, jak moc jej mám ráda a že k tomu nejsou potřeba žádné příležitosti.
„Pustíme se do toho?“ zeptala jsem se, snažíc se o bezstarostný tón, který by zastřel všechnu tu bolest a strach z toho, co se právě děje, nebo z toho, co se teprve dít bude.
„Nechceš si odpočinout?“ Hleděl na mě stále stejně ustaraně.
Rázně jsem zavrtěla hlavou. „Jsem v pohodě. Čím chceš začít?“ snažila jsem se odvést jeho pozornost.
„To je jedno!“ Pokrčil rameny.
„Dobře, tak třeba matematika?“ nabídla jsem.
Přikývl a pustil mě, abych mohla dojít pro sešity a učebnice.
Celý večer jsme bloudily čísly a Ted se mi snažil co nejpřesněji vysvětlit Exponenciální rovnice. S neskonalou trpělivostí mi přednášel, jak postupovat při jejich řešení a milým hlasem mě chválil, kdykoli se mi to podařilo a já mu na oplátku předčítala Villonovi básně, jelikož měl být v literatuře zkoušen právě z tohoto skvělého renesančního básníka. V ten večer jsme si byli blíž, než kdy jindy.
Rozloučili jsme se až kolem osmé hodiny večerní, kdy už se musel vrátit domů, aby o něj neměla strach Damaris.
„Moc děkuji!“ Upřímně jsem mu pohlédla do očí.
„Nemáš zač, hlavně se nauč ty vzorečky, ano?“ neodpustil si poznámku o biflování se nesourodých písmenek, které mi měli pomoci v řešení příkladů.
Poslušně jsem přikývla a usmála se.
Také se usmál. „Dobrou noc!“ popřál mi a políbil mě na čelo, tak jako to dělával vždycky a mě se při tom stále ještě podlamovala kolena. Bylo to úžasné.
„Dobrou!“ řekla jsem tiše a zpoza dveří sledovala jeho mizející siluetu. Nakonec jsem dveře zavřela a vešla do kuchyně. Poklad ležel na koberci v obývacím pokoji, vypadal smutný, ale jakmile mě uviděl opět se rozzářil.
„Já vím, Poklade a omlouvám se ti, ale mám toho teď moc. Slibuju, že zítra spolu půjdeme na vycházku, souhlas?“ Usmála jsem se na něj a podrbala ho za ušima. Tichounce vrněl.
Napustila jsem si do sklenice vlažnou vodu a hltavě se jí napila. Jako bych tak chtěla jednou pro vždy spláchnout ty obavy, které mě už tak dlouho sžíraly. Na chvíli se zdálo, že se mi to dokonce podařilo, ale byla to jen jakási chvilková úleva a štěstí, jímž mě naplnil Ted. Po pár minutách, kdy odešel, se všechny obavy vrátily. Časně jsem tedy zalezla do postele a snažila se schovat před světem. Samozřejmě to nebylo možné, ale v tichu, které pohlcovalo můj pokoj, jsem se cítila podivně harmonicky. Snad proto, že byla místnost stále ještě vyplněna Tedovou přítomností. Uvědomovala jsem si, že na něj poslední dobou myslím, čím dál tím víc a stále víc pro mě také znamená, ale nehodlala jsem se tomu bránit, ba naopak, chtěla jsem ho mít u sebe a když to nebylo možné, tak na něj alespoň myslet. Bylo příjemné vědět, že mám na koho myslet, kdyby tomu tak nebylo, bylo by to snad ještě smutnější. Uvědomila jsem si, že mám štěstí.
Přesto jsem si na okamžik vzpomněla i na Matta. Poslední dobou se mi do vzpomínek vracel poměrně často, ale nijak zvlášť jsem tomu nepřikládala velkou důležitost. Patřil do mojí minulosti a tak bylo celkem snadno očekávatelné a pochopitelné, že si na něj čas od času vzpomenu, zvláště pak, když pro mě vždycky tolik znamenal. Přemýšlela jsem nad tím, zda pro mě znamená stále stejně, nebo se můj cit k němu přeměnil, či zmenšil. Nedokázala jsem si však na tuto zdánlivě jednoduchou otázku odpovědět. Jako by byla utkaná z několika součků, které mi v tom bránily a já nevěděla, jak je rozplést. Věřila jsem však, že odpovědi naleznu, až bude ten správný čas.

Dny volně plynuly a první školní týden po našich soukromých prázdninách byl u konce. Seděla jsem právě na kovové židličce a odpovídala na poslední testovou otázku, týkající se dělby práce v ekonomickém prostředí. Jakmile jsem dopsala, položila jsem propisku na stůl a rozhlédla se po třídě. Všichni se nervózně vrtěli a téměř nikdo z nich nepsal, jen nepřítomně koukali po třídě a tvářili se, jako by je někdo mučil. V duchu jsem se tomu usmála. Nebýt celotýdenního dohánění látky a učení, asi bych se při přepadovce tvářila stejně, jako oni.
Najednou se z chodby ozval nepříjemný zvuk zvonku, ohlašující konec vyučování. Rychle jsem tedy vyplněný test odevzdala a s úsměvem na rtech si to šinula ze třídy.
Opřela jsem se o zeď vedle dveří, za kterými měl poslední hodinu Ted a čekala, až z nich vyjde a obdaruje mě jedním ze svých nejkrásnějších úsměvů, pro které mělo cenu každý den vstávat z teplé postele.
Stála jsem tam už pět minut a stále nikdo nevycházel, i když už bylo dávno po zvonění. Ten je tedy vážně trápí – pomyslela jsem si a představila si pana Crowla, který se jim nejspíš právě snažil do hlavy vecpat, co nejvíce literárních děl z období renesance.
Ze třídy se ozval šílený randál a společně s ním ze dveří vyletělo několik studentů. Někteří spolu zaníceně diskutovali na téma zkoušky a jiní si domlouvali program na víkend.
S lehkým úsměvem jsem čekala na Teda a jakmile se přede mnou objevil, úsměv se mi rozšířil.
„Ahoj!“ Rozzářil se a políbil mě do vlasů.
„Ahoj!“ odpověděla jsem mu na pozdrav a při chůzi se opřela o jeho hruď. Objal mě kolem ramen a společně jsme pak kráčeli do školní jídelny.
Před dveřmi, které do ní vedly, se však Ted zastavil a významně na mě pohlédl. Nahnula jsem hlavu na stranu a čekala na vysvětlení.
„Nechtěla bys zajít někam, kde je trochu větší soukromí a třeba i jídlo, které se dá jíst?“ zeptal se a šibalsky se usmál.
„Mám to brát jako pozvání na oběd?“ Pozvedla jsem jedno obočí a hrála si na nechápavou. On se ale nenechal vykolejit.
„I tak by se to dalo brát!“ řekl, čímž mě totálně odrovnal.
„Přijímám!“ Poraženě jsem se usmála, vědoma si toho, že vyhrál.
Znovu mě objal kolem ramen a s potutelným úsměvem mě vedl na parkoviště. Rozhlížela jsem se po jeho autě, ale nikde jsem ho neviděla. Na chvíli jsem se vyděsila, že mu ho snad někdo ukradl, ale Ted se stále usmíval a brzy jsme parkoviště opustili.
„Nejsi tu autem?“ ptala jsem se zvědavě a zároveň překvapeně. Nepomatovala jsem si ho jinak, než s vozem titanové barvy, které se k němu víc něž hodilo. Jen na večeři, při které se seznámil s mými sestrami a matkou, přišel pěšky.
Byla to však docela příjemná změna, užívat si jeho přítomnost v takové blízkosti, která nám při řízení nebyla dovolena.
„Řekl jsem si, že čerstvý vzduch není zas tak špatný!“ Mrkl na mě.
Zasmála jsem se a dál už nic neříkala.
Za patnáct minut jsme se ocitli na malinkatém náměstí, které zdobilo pár laviček, opodál stál malý obchod a po stranách byly řady vysokých bytových domů s květinami v oknech.
Nechala jsem se Tedem vést, protože v restauraci jsem za celou dobu, co tu bydlím, ještě nebyla a tak jsem neměla ani tušení, kde se nachází.
Prošli jsme pár uličkami, než se Ted zastavil před maličkatou hospůdkou a lákal mě dovnitř. Tvářil se při tom stále více potutelně. Já si toho však nevšímala. Užívala jsem si chvíle, kdy byl veselý a byl tím Tedem, kterého jsem měla ještě radši, než toho druhého, je-li to vůbec možné.
Když jsme vešli, tři lidé za pultem, kteří se společně o něčem bavili, najednou utichli a se zájmem upřeli své zraky naším směrem. Nejprve zapátrali pohledem ke mně a když spatřili Teda, začali ho srdečně vítat.
„To je dost, že se taky ukážeš!“ zařval vesele obtloustlejší mladík s rezavými, kudrnatými vlasy.
„Škola není to samé, co kuchyň, Dunko!“ Zasmál se Ted a oba si přátelsky drcli do ramenou. Podobně se pak Ted uvítal i s drobounkou dívkou, která právě připravovala dvě turecké kávy, a s tmavovlasým klukem, který byl Tedovi hodně podobný. Překvapeně jsem celou situaci sledovala, než si mě Ted všiml.
„Jé, promiňte,“ Usmál se. Rukou sáhl za sebe, kde jsem stála a hrdě mě přistavil k pultu. „tohle je ona.“
Zamrkala jsem a podívala se Tedovi do tváře. Nazval mě ona, čímž mi dal jasně najevo, že už o mně před nimi mluvil. Potěšilo mě to a po celém těle se mi rozlilo neskutečně příjemné teplo a pod dotykem jeho dlaní na mých ramenou jsem se lehce otřásla. Ne však proto, že by mi byl nepříjemný, naopak, jeho dotyk byl něžný a přinášel mi úlevu a radost.
Po tom, co jsem se vzpamatovala, usmála jsem se na osoby, které si mě nyní prohlížely ještě okatěji, než před tím, a jednomu po druhém jsem se představila s podáním ruky.
„Tak, co to bude?“ zeptala se nás Zina po chvíli.
„Co máte dobrého?“ Usmál se na ni Ted.
Zina nám podala jídelníček a opět se začala věnovat své práci.
„Jsou moc milí, znáš se s nimi?“ zeptala jsem se Teda, jakmile jsme byli sami.
Vzhlédl od jídelníčku a usmál se na mě. „Kdysi jsem tu také pracoval. Byli jsme velcí přátelé. Teď už je to pryč, ale čas od času se za nimi zastavím.“ řekl a znovu sklonil hlavu nad jídelní list. Nemohla jsem se přinutit, odvrátit od něj zrak. Pokud jsem si ještě před chvilkou myslela, že už mi byly všechny jeho záhady odhaleny, mýlila jsem se. Bylo toho pořád tolik, co mi o něm zůstalo utajeno a možná, že se z toho spoustu věcí ani nikdy nedozvím. Snad se jednou smířím s tím, že pro mě bude navždy tím nejkrásnějším tajemstvím…