Madeleine - 17.část

Brzy k ránu se Madeleine ještě podařilo usnout, probudila se, až slunce stálo vysoko na obloze.
Nahlédla zvědavě do pokoje, ale všichni už byli pryč, jen z kuchyně bylo slyšet slabé cinkání nádobí. Oblékla si tedy jezdecké kalhoty a boty, trochu si upravila vlasy a vydala se nedočkavě směrem ke stáji, v naději, že konečně po tak dlouhé době spatří Justina.
Byl tam však pouze Gustave.
„Vítám Vás, madmoseille, Justin zde není, Váš otec jej poslal brzy zrána do vesnice pro nějaké zásoby, ale už by se měl co nevidět vrátit……ihned jsem poznal, že jste to vy, vlastně hlavně ona…“ a ukázal s úsměvem na Audrey. Jako souhlas se ozvalo hlasité radostné zaržání.
„Už jsem Vám ji osedlal, jestli Vám to nevadí.“
Klisna byla tak rozrušená, že málem rozbila dvířka svého boxu.
Madeleine k ní přistoupila a začala ji něžně hladit a uklidňovat. Všimla si, že vše zde je docela nové, ohrádka, žlab…a srst se klisně nádherně leskla, někdo o ni opravdu skvěle a s láskou pečoval. Když se patřičně přivítaly a pomazlily, vyhoupla se do sedla a vyrazila na projížďku.
Byl to neskutečně krásný pocit, na který se celou dobu těšila. Projela si celou svou obvyklou trasu, a když klus přešel v pomalý krok, položila si svou hlavu na hřívu, povolila uzdu a nechala se chvíli jen tak unášet.
Dojely až k druhé straně lesa, kde mezi urostlými stromy tiše zurčel malý potok. Seskočila z koně, usedla na břeh potůčku a zamyšleně pozorovala rozpustile poskakující vlnky, v nichž se třpytivě odrážely paprsky slunce.Vítr si lehce pohrával s jejími vlasy a ona vzpomínala na to, jak zde naposledy bezstarostně sedávala před rokem…..rok…tolik se toho za tu dobu událo, bolestného i krásného.
Vzpomněla si také na Alexandra a na to, co mu musí říci, až se vrátí do Petrohradu….zvláštní bylo, že ji při tomto pomyšlení nějak divně píchlo u srdce.

V tom zamyšlení ani nepostřehla, že se k ní zezadu někdo tiše přiblížil.
Když jí zakryl dlaněmi oči, zprvu sebou trhla, ale pak ho bezpečně poznala.
„Justine, ach to jsi ty, polekal jsi mne!“ To už ale prudce vyskočila a radostně jej objala.
Zasypal ji tolika polibky,že je ani nestačila všechny spočítat.
„Tolik jsi mi chyběla… myslel jsem, že se z toho snad zblázním…miluji tě..“ šeptal jí do vlasů a dychtivě vdechoval jejich vůni.
„Ale počítal jsem, že máš přijet až za měsíc,co že jsi se tak najednou vrátila?“
V krátkosti mu vysvětlila důvod.
„To je mi strašně líto…a kdy se tedy vracíš zpět?“ zeptal se zklamaně.
„Až koncem týdne, ale zítra odjíždíme do Paříže…na tetin pohřeb…“ dodala smutně.
Ale podařilo se jí to překonat a opět se usmála.
„Kdopak se to tak snažil ve stáji a také pečoval o Audrey, jako o princeznu?“
„No přece já, jaký jsem?“ zazubil se na ni.
„Však to přece víš, úžasný!“
Znovu ji objal, ale to už ji Audrey žárlivě a netrpělivě dloubala nozdrami do ramene.
Vzala ji za uzdu, Justin ji objal jemně kolem pasu a pak se spolu pomalu za nepřetržitého hovoru vraceli k domu.
Později na prahu dveří se s ní chtěl rozloučit, ale nedovolila mu to.
„Pojď dál, nikdo tady není, jen teta Claire a ta má spoustu práce, neuslyší nás…“
Tázavě se jí zadíval do očí, jestli to myslí opravdu vážně, a plaše se rozhlédl kolem sebe.
Usmála se na něj, vzala jej za ruku a pak vedla ke svému pokoji.
Už se vůbec ničeho nebála, na ty hrozné zážitky před několika měsíci se jí konečně podařilo zapomenout…….Dlouho o tom přemýšlela a nyní byla pevně rozhodnutá. Ještě musí přesvědčit otce, aby přijal skutečnost, že Justin patří k ní a nikdo na tom nic nezmění. Christina slíbila, že pokud to situace bude vyžadovat, bude jí oporou. Byla jí za to nesmírně vděčná, stejně jako za to, že už se přestala zmiňovat
o svém synovi. Velmi se změnil,spíše k horšímu, vše vlastně věděla od Vivien, ale každá zpráva o něm ji už zanechávala chladnou. Vikomt Nicolas de Chagny….to jméno jí nyní připadalo docela cizí……

Dnes konečně cítila, že už je připravená odměnit se Justinovi za jeho něžné city, a také to především sama moc chtěla.
Když spolu vešli do pokoje, z opatrnosti ale raději zastřela okno, zamkla dveře a pak k němu přistoupila. Chtěl něco říci, ale umlčela ho něžným polibkem.
Pak ještě přehodila přes hrací skříňku s opičákem svůj hedvábný šátek.
„Už sice viděl ledacos, někdy ti o tom budu vyprávět, zná taky všechny mé radosti a žaly, už odmalička, ale tohle je jen naše chvíle, tohle vidět nemusí…“zašeptala a usmála se.
Justin ji pak k sobě nedočkavě přivinul.
Když se o chvíli později nad ní rozechvěle skláněl, s úžasem sledovala, jak mu jeho tmavé kadeře rozpustile padají do čela, moc mu to v té chvíli slušelo. Oči mu náhle ztemněly rozkoší a pak už jen vnímala jeho sametové rty, které zvědavě zkoumaly a ochutnávaly každý kousek její rozpálené kůže.
Nezklamal její očekávání, byl něžný a velmi ohleduplný, ujistil ji, že ví, co má udělat, aby se nic nestalo…to ji uklidnilo a pod tíhou jeho snědého, pružného těla rázem odhodila poslední zábrany, které v ní ještě zbyly.
Zavřela oči, ale víčka se jí přesto chvěla, jako dva okvětní plátky bílé růže ve větru…..nechala se zcela unášet bouřlivými pocity, jako na vlnách mořského příboje…čas a prostor pro ni v tu chvíli přestaly existovat…..