(Ne)šťastná náhoda

Michal se probudil ve chvíli, kdy si Radka zapínala bundu a chystala se odejít.
„Radko?“ oslovil ji, chtěl ji ještě o něco poprosit, „mohla bys pro mě něco udělat?“
„Jasně že jo a co?“
„Mohla by ses zeptat ve firmě, jak by si to představovali s mým návratem?“
„No jasně“ usmála se vesele a vlepila mu pusu, „to je skvělý, že se chceš vrátit.“
Ještě ho objala a už musela rychle pelášit pryč.

V práci šla za nadřízenou, která zastupovala Michala, hned jak měla čas. Nadřízená se jí už několikrát ptala, jak to vypadá s Michalovým návratem.
„Dobrý den“ pozdravila. „Dobrý den, co potřebujete, Radko?“ „Já jdu, protože Michal mě poprosil, abych se zeptala, jak byste si představovali jeho návrat sem.“
„Skvěle, sama jsem o tom s vámi chtěla mluvit. – Jeho práce by byla samozřejmě stejná jako předtím a co se týče datumu – to záleží na něm, doktor už mu k tomu svolení dal. – Já sama odejdu nejdýl za měsíc.“
„A můžu se zeptat, kam půjdete?“
„Ale bude to zatím malé tajemství, chci to oznámit až zítra - odcházím na mateřskou.“
„Jé, tak to je krásný, to by se mi taky líbilo.“
„Taky se dočkáte, ale teď máte docela jiné starosti. Jinak – ať Michal přijede a domluvíme se.“
„Dobře, děkuju.“

Doma Michalovi vše přetlumočila.
„Tak to bych tam mohl zajet už zítra.“
„To bys mohl.“
„Tak jo, pojedeme zase jednou společně do práce.“
„To je skvělý, už se těšim, ty naše společný cesty byly vždycky vtipný. To budou všichni koukat, až tohle zjistí.“
„To jo no – budou si o tom povídat celej týden.“
Radka se usmála, u nich je to opravdu jedna velká drbárna.

„Lásko, vstávej“ třásla Radka něžně s Michalem.
„Co je? Proč mě budíš?“
„Jdeš přeci dneska se mnou.“
„To už je ráno?“
„Jo, je 6 ráno.“
„Tak po tomhle se mi vážně nestýskalo“ zahuhňal a začal vylízat z postele.
Radka ho neustále po očku pozorovala. Michal totiž patří mezi ty lidi, kteří jsou schopní zase hned usnout. Ale tentokrát neusnul, a tak se včas vydali do firmy.
Tam hned šel za svojí kolegyní, která ho zastupovala. Domluvili se, že nastoupí za měsíc, až bude ona odcházet.
„Jsme teda domluveni. Teď to půjdu oznámit ostatním. Jdete se mnou?“
„Jo, jasně.“
Ostatní kolegové už čekali v konferenční místnosti.
„Dobrý den. Vezmu to krátce, všichni máme dost práce. – Za měsíc budu odcházet na mateřskou dobolenou-“ ozvalo se několik gratulací „-děkuju a místo mě se vrátí tady Michal Tichý. To je ve stručnosti vše, co jsem vám chtěla.“
Všichni se začali zvedat a odcházet.
„Chcete si projít papíry, abyste věděl, co se tady za tu dobu dělo?“
„To bych moc rád.“
Michal tedy jel k ní do kanceláře, prohlížel si a studoval potřebné materiály.
Když pak s Radkou odjížděli, řekl jí: „Mám z toho hlavu jako balón.“

Měsíc, který ho dělil od návratu do práce, uplynul celkem rychle. Michal se ještě více osamostatňoval. Taky jeho výbuchy byly stále méně časté. Radka mu vždy dovezla materiály, které potřeboval k tomu, aby měl přehled o tom, co se děje ve firmě.
„Tak co, jak se těšíš?“ zeptala se ho Radka, když už zbývalo jen pár dní.
„Už se nemůžu dočkat, konečně si nebudu připadat jako lazar, i když po tom lenošení se mi bude stýskat. A jak to tam jinak vypadá?“
„Všichni se těší, až se vrátíš – teda aspoň přede mnou to tvrdí, pár lidí určitě kecá.“
„Jako třeba?“
„Jako třeba ty ženský, který tě chtěly sbalit a chlapy, co chtěli sbalit mě“ zasmála se Radka.
„Tak to mají věčnou smůlu“ řekl s úsměvem v zamilovaných očích „protože já tě nikdy žádnýmu z nich nedám.“