Madeleine - 18.část

Petrohrad, o měsíc později….

…Vrátila jsem se zpět, do nepřetržitého shonu okolo zkoušek, premiéra Giselle byla za dveřmi
a mé zdržení dosti dlouhé. I Anna Nikolajevna byla poněkud nervóznější, než jsme byli zvyklí,
ale vůbec jsem se jí nedivila. To daleko více mne znepokojovalo opětovné setkání s Alexandrem. Naštěstí mi ani slůvkem nic z toho, co se tenkrát večer přihodilo před Anniným domem, nepřipomněl.
Nadále byl ke mně velmi přívětivý, téměř denně jsem ve své šatně nacházela kytici rudých růží….jak milé a symbolické, zřejmě na něj příběh o Fantomovi pařížské Opery, který jsem mu tenkrát vyprávěla, velmi zapůsobil, snad o to více, že se jednalo o mého otce.

Bohužel však stále nevynechal ani jednu příležitost, aby se mne, kdykoliv se ke mně přiblížil, jakkoliv dotýkal. Mimo balet ovšem, jako princ Albert musel, ukládala mu to jeho role.
Častokrát jsem si všimla, že mne zdálky upřeně pozoruje, zvláštním zasněným pohledem, trochu mne to uvádělo do rozpaků, ale byla jsem zatím ochotná vše tolerovat, protože na mne stále tíživěji doléhalo to, co jsem se chystala mu říci.
Stále jsem to odkládala, ale při premiéře byl ke mně obzvláště něžný, každý jeho dotek mne pálil, jako oheň, každé objetí dosti přesahovalo rámec jeho role. Byla mezi námi obdivuhodná souhra, která všem brala dech. Odměnou nám byl obrovský aplaus, obecenstvo bylo dojato věrohodností našeho vystoupení, ale já jediná věděla, že to nehrál. Jeho pocity byly tolik skutečné, až mne to začalo znepokojovat. Zřejmě nastala ta chvíle, abych si s ním promluvila.

O dvě hodiny později jsem již rozpačitě stála před dveřmi jeho šatny, chvíli jsem váhala, ale
nakonec jsem si dodala odvahu, zaklepala a vešla dovnitř. Stále měl ještě na sobě kostým prince a zamyšleně seděl u stolku. Když mne uviděl, překvapeně se zvednul, zřejmě zde nikoho nečekal, a už vůbec ne mne. Přesto dokázal překonat své rozrušení a řekl mi už docela klidně.
„Jsem s Vámi velmi spokojen, byla jste naprosto úžasná, ale není to jen mou zásluhou, jste sice moje skvělá žačka, ale rozhodující byl Váš talent…“ řekl tiše a přistoupil ke mně.
V očích však měl němou otázku, zřejmě mu vrtalo hlavou, proč jsem přišla. Zhluboka jsem se nadechla.
„Víte, chtěla jsem Vám jen něco důležitého říci, už delší dobu se Vám snažím naznačit, že…“
„…na Vás ve vaší zemi čeká někdo jiný, viďte….“ dořekl za mne sklesle.
Zaskočil mne tím tak, že jsem se nezmohla ani na slůvko. Přesto mne objal, vztáhl ruku a jemně mne konečky prstů pohladil po spánku a tváři. Přivřela jsem oči a on slabě povzdechl.
„Tušil jsem to, ale přesto jsem tajně doufal, co se dá dělat….mohu Vás ještě jednou políbit na Vaše sladká ústa, o kterých se mi noc co noc zdá? Naposledy…..“ zaprosil.
Nemohla jsem ho odmítnout a nabídla mu své rty. Tento polibek byl jiný, než tenkrát,spíše opatrný, krátký, zřejmě mne nechtěl znovu polekat.
Když jsem pak otevřela oči, sevřelo se mi srdce. Ten krásný muž, který vždy vypadal tak hrdě, jako nějaký antický bůh, měl ve svých modrých očích slzy.
A pak se něco ve mně zlomilo, místo toho, abych řekla své rozhodné NE a odešla, pověsila jsem se mu kolem krku a zoufale zatoužila, aby mne líbal zrovna tak prudce, jako tenkrát v noci.
A on mi mé tajné přání splnil.
Má mysl se tomu bránila, nerozuměla jsem svým pocitům, děsila jsem se sama sebe…..je to snad to, na co mne vždy upozorňovala Christina?
…..máš v sobě něco divoce nespoutaného, jako tvůj otec, musíš se to naučit ovládat, abys třeba někdy někomu neublížila….. CO to vůbec dělám? Doma na mne přece čeká Justin, kterého tolik miluji!
Nedokázala jsem však nyní myslet vůbec na nic.
Alexandra jsem nemilovala, ale přesto jsem se od něj nemohla odtrhnout. Zoufale se ke mně tisknul a hladově mne líbal, jakoby věděl, že se tato chvíle už nikdy nevrátí.
Neprotestovala jsem, ani když zamknul dveře od šatny, vzal mne do náruče tím svým něžným způsobem, jako to dělával na jevišti, a položil mne jemně na pohovku. Připadala jsem si, jako bych se chystala ochutnat nějaké zakázané ovoce, ale měla jsem pocit, že mu to vše nějakým způsobem dlužím…jeho děkuji, které pak neustále opakovaně šeptal, mi bylo odměnou….
*****
…..Na nástupiště mne kromě Alexandra doprovázela i Anna a několik dívek ze souboru, nejvíce
se mi asi bude stýskat po Tamaře, velmi mi připomínala Vivien. V ruce jsem držela dárek, který
jsem od nich dostala na rozloučenou, malý samovar, ještě včera jsem se učila narychlo s ním zacházet.
Když jsem pak osaměla s Alexandrem, políbil mne, ale před ostatními jen na čelo, všimla jsem si, že se mu mírně chvějí ruce.
Pak se na mne zadíval a tiše řekl v mé řeči.
„Adieu, mon chére amie…“ a podal mi malou sametovou krabičku. Otevřela jsem ji, byl tam na zlatém řetízku medailonek ve tvaru srdce. Když jsem do něj nahlédla, bylo tam něco napsáno, pouhá dvě slůvka a azbukou, neuměla jsem to přečíst.
„Copak to znamená?“ zeptala jsem se zvědavě
„Ljublju tibja“ řekl šeptem.
Podívala jsem se na něj nechápavě. Jeho oči dnes měly zvláštní smutný výraz a kamenně modrošedou barvu skal.
„Ve vaší rodné řeči to znamená…Miluji Tě…“ Ta poslední dvě slova zazněla jako bolestný tichý sten.
Rychle jsem jej naposledy objala a políbila na ústa, protože jsem cítila, jak se mi do očí hrnou slzy, rozechvěle mi můj polibek opětoval.
Zamávala jsem ještě Anně a děvčatům a nastoupila do vlaku.
Do okénka na mne ještě zavolal.
„A pokud přijedu do Paříže, mohu Vás vyhledat? Rád bych také poznal Vašeho vyjímečného otce..“
„Nejen že můžete, ale musíte!“ vyhrkla jsem se slzami v očích a má slova zanikla v ohlušujícím sykotu páry. Z úst mi pak ještě téměř neslyšně splynulo…adieu….
Vlak se pomaličku rozjel a Alexandrova postava se stále zmenšovala, až z ní nakonec v dálce zbyl jen pouhý tmavý bod.
Musí na mne zapomenout, čas a vzdálenost mu k tomu jistě pomohou…..

Vracela jsem se konečně natrvalo domů, do své rodné země,do Francie, plná nezapomenutelných zážitků, dojmů i zkušeností, ke své rodině a také lásce.
Možná mi Alexandra bylo trochu líto, sama nevím, rozhodně jsem určitě ihned v zárodku ušlapala klíčící semínko, z něhož se mohlo později zrodit něco nesmírně krásného a vzrušujícího.
Ničeho jsem ale nelitovala, snad vše co se kdy stalo, mělo určitě nějaký svůj důvod.
Přitiskla jsem si jeho medailonek na tvář a otřela si kapesníkem slzy.
Nikdy na něj nezapomenu, určitě si zasloužil mou přízeň, hodně toho pro mne udělal.
A pokud se ještě někdy setkáme, bude to vše pro nás už jen pouhou krásnou vzpomínkou...