Lunojasné noci - 4. díl

O tři dny později, středa

Stála jsem u sebe v pokoji a dívala se do šera skrze okno.
„Jol, budeš už hotová?“ volala na mě Melisa ze svého pokoje.
„Za vteřinku.“ snažila jsem se znít optimisticky, ale pohled do zrcadla mi připomínal, že hotová nejspíš ještě dlouho nebudu.
Najednou mi do pokoje vletěla Alex. „Neviděla jsi někde můj kremepuf?“
Zasmála jsem tomu označení. „Alex, vypadám snad na to, že bych používala pudr?“ Ukázala jsem na sebe prstem a pobaveně svoji sestru sledovala. Alex na mě pohlédla, chvíli si mě zkoumavě prohlížela a pak se z jejího obličeje vytratil výraz, který mě obviňoval z toho, že jsem si od ní půjčila nějakou kosmetiku. „To je fakt,“ přitakala. „podívám se ještě jednou k sobě.“ řekla a zmizela někde na chodbě.
Zakroutila jsem nad tím hlavou a jen se pousmála.
Oblékla jsem si tmavě modré tříčtvrteční kalhoty a světle žluté tričko, přes které jsem ještě přetáhla tenký svetr ve stejné barvě. Vlasy jsem nechala rozpuštěné, tak jo vždy, jen přední pramínky jsem si sepnula na straně. Zběžně jsem na sebe pohlédla do zrcadla a vyšla na chodbu, protože Melisa už začínala být nervózní, že přijdeme pozdě. Stála už nachystaná před dveřmi do mého pokoje a nervózně přenášela váhu z jedné nohy na druhou.
„Alex? Už jsi jediná na koho se čeká.“ Zavolala na naši sestru, když mě spatřila.
„Ještě pořád se pudruje?“ zeptala jsem se a zároveň se zachichotala.
Přikývla a začala se smát se mnou.
Po pár minutách Alex konečně vylezla z koupelny.
„Můžeme, děvčata!“ řekla přátelsky, postavila se mezi nás a objala nás kolem ramen.
Společně jsme vyšly před dům a pěšky se vydaly na náměstí, kde jsme se měly sejít se Soňou.
„Kam to vlastně jdeme?“ zeptala se Melisa cestou.
„Nevím, organizátorkou je Soňa.“ odpověděla jsem.
Chvíli bylo zase ticho a tentokrát ho prolomila Alex.
„Takže odjíždíš?“ ptala se mě.
„Jo, už v pátek.“
„Jak jsi dokázala mamku přemluvit?“ nechápala.
„Řekla bych, že je jí líto paní Donelové. Po své vlastní nemoci ví, jak je to těžké.“
„Nevadí ti, že budeš skoro celé prázdniny hlídat děcko?“ položila mi Alex další otázku.
„Ne, nevadí.“ odpověděla jsem s úsměvem a Alex nechápavě zakroutila hlavou. Nevěděla totiž, že nebudu hlídat sama. Nepatrně jsem se usmála. Navíc Erika nebyla žádné neposlušné dítě, byla takový anílek.
Mezitím už jsme došly na smluvené místo, kde jsme pak čekaly dobrých patnáct minut, než Soňa konečně dorazila.
„Ahoj!“ pozdravila nás a v hlase jí zněla omluva. S Melisou jsme jí pozdrav oplatily a Alex jen protočila oči v sloup. Neměla ráda nedochvilnost, ale reagovala přehnaně. Docela jsem se za její chování styděla. Kdykoliv jsem však po ní střelila nepřátelským pohledem, dělala, že mě nevidí, čímž mě rozčilovala ještě víc.
Melisa se po nás ohlédla a obě nás zpražila jediným pohledem, pak se otočila zpět na Soňu a mile se na ni usmála. „Kam to vlastně jdeme?“ zopakovala svoji otázku, na kterou ode mě nedostala odpověď.
„Leo občas s kamarády promítá své filmy v letním kině, tak mě napadlo, že by se s tím dal náš společný večer pěkně spojit a my bychom tak bráchu aspoň podpořily. Nevadí vám to?“ Upřela na nás své světle modré oči a lehce povytáhla dokonalou křivku svého obočí.
„Jasně, že ne. Je to bezva nápad.“ řekla jsem nadšeně a i Alex se začala tvářit přívětivěji, když se Soňa zmínila o svém bratrovi. Bylo mi jasné na co myslí.
„Ani jsi ho neviděla.“ špitla jsem, když jsme se vydaly směrem ke kinu. Melisa a Soňa šly před námi, takže nás nemohly slyšet.
„No a?“ Uchichtla se.
Z nenadání a pro mě nepochopitelného důvodu, mě veškerá zlost na ni přešla.
„Je to gentleman. Bude se ti líbit.“ řekla jsem s úsměvem. Alex se při tom tvářila, jako, že ji to vůbec nezajímá, ale nemohla jsem si nevšimnout, jak se jí rozšířily oči zvědavostí a koutky úst jí cukaly, jako by se chtěla radostí usmát.
Po chvíli se na nás Soňa otočila a ukázala kamsi před sebe na bránu vedoucí do parčíku. „Tak tady to je.“ řekla a znovu se otočila před sebe, aby viděla na cestu. Přikývly jsme na znamení souhlasu a následovaly je.
Nebe se pomaloučku začínalo zalévat čím dál tmavším odstínem modré, který později připomínal tuž a na obloze vyvstaly hvězdy. Večer však byl teplý a vzduch příjemně voněl.
Procházely jsme úzkou, kamennou uličkou mezi vysokými stromy, jejichž kmeny by se dalo ztěžka obejmout – leda by na to byli dva – a zanedlouho jsme se ocitly na velkém prostranství, z poloviny zaplněném dřevěnými lavičkami, před nimiž se tyčila velká, bílá zeď, kterou však nyní pohlcovala tma. Kolem dokola svítilo jen pár žárovek a sem tam postávali nějací mladí lidé, které jsme neznala, v rukách třímaly kelímky s colou a čekali na první titulky, jež se měly na zdi promítnout.
Ze tmy se nejednou vynořily tři klučičí postavy, mířící naším směrem Jen co byli pár metrů před námi, rozpoznala jsem v tlumeném světle žárovek Lea, další dva už jsem ale neznala.
„Ahoj!“ pozdravil Leo nejprve Soňu, zatvářil se rozkošnicky a podrbal ji ve vlasech, čímž jí rozházel – doteď dokonale upravený – účes. Vztekle si odfrkla a začala si urovnávat pěšinku.
Pak se Leo otočil čelem ke mně a něžně vzal moji ruku do dlaní. „Tak se opět setkáváme.“ řekl a líbezně se usmál, v očích mu radostně jiskřilo.
„A vy jste?“ optal se zdvořile mých sester. Čekala bych, že mu Alex okamžitě padne kolem krku a začne se předvádět, nebo ho naopak odpálkuje jednou ze svých zaručených hlášek, ale nic z toho neudělala. Jen tiše stála a prohlížela si ho. Melisa si všimla, jak je omámená a jala se zachraňování situace.
„Melisa, těší mě.“ představila se a s přátelským úsměvem mu podala ruku. Leo jí úsměv opětoval a poté, co jí sdělil i on své jméno, se se zájmem otočil k Alex, která si ho stále němě prohlížela. Přišel až k ní, ale neusmíval se při tom, tak jako na nás. Výraz měl, jako by fascinovaný a tak mu i zůstal po celou dobu, kdy se na ni díval. „Leopold, spanilá dívko.“ Řekl mile a natáhl k ní ruku. Alex ji opatrně uchopila a s neutuchajícím zájmem mu hleděla do očí. Tichounce jsem se uchichtla. Takhle zmatenou a nemluvnou jsem svou sestru ještě nikdy neviděla. Úplně pookřála pod Leovými slovy.
„Alex.“ řekla roztřeseně.
„Takže Alexis? Jak krásné jméno.“ Poprvé za celou dobu, co na ni hleděl, se usmál.
Nejspíš si potrpěl na celá jména. Alex jsme takto neoslovovaly snad nikdy, ale v jejích očích bylo znát, že je potěšená z toho, s jakou pečlivostí a grácií vyslovoval její jméno. Chvíli na sebe ještě mlčky hleděli, ale pak se Leo otočil zpátky k ostatním a představil nám zbylé dva hochy, kteří vypadali, že se celou dobu náramně baví a se zaujetím sledovali Leopoldovo představení.
„Brácha?“ oslovila jej Soňa a Leo se za ní roztěkaně ohlédl.
„Můžeš se prosím přestat předvádět a třeba nás usadit?“ řekla odměřeně a zchladila ho pohledem.
„Ale jistě, drahá sestřičko.“ Nenechal se jí vyvést z míry a ladným krokem, za doprovodu stále stejně svůdného hlasu, nás doprovodil na místa.
Podívala jsem se na omámenou Alex a musela se znovu usmát. Ten kluk je kouzelník – pomyslela jsem si. Z útočné a divoké Alex se najednou stala tichounká a milá dívka. Zakroutila jsem nad tím nechápavě hlavou a posadila se vedle Melisy.
Netrvalo dlouho a lidé na lavičkách se utišili, následně zhasla světla a před námi se začaly promítat první obrázky.
Dokument obsahoval poznávací fotografie a kamerové nahrávky z cest na Nový Zéland a do Jižní i Severní Ameriky, které tito tři kluci podnikali na konci léta. Snímek byl navíc doprovázen nespočtem vtipných hlášek a specifického Leopoldova humoru, tudíž se každou chvíli ozýval ze zadních řad hurónský smích, doprovázený potleskem.
Po skončení filmu se vytvořily skupinky debatujících návštěvníku, kteří si navzájem sdělovali dojmy z filmu. Leo i Patrik a Tadeáš – jak se jmenovali jeho kolegové a kamarádi – byli v neustálém obležení a museli odpovídat na dotazy rozjařených tváří, které se chtěly o jejich cestách dozvědět víc. Melisa a Soňa si spolu celý večer stále měly o čem povídat a Alex nemohla spustit oči z Lea a tak jsem osiřela.
Poděkovala jsem tedy Soni za pozvání, pochválila tvůrce filmu a poté, co jsem se se všemi rozloučila, odcházela domů.
Měsíc mi dělal na cestě světelnou stopu, které jsem se po celo dobu držela a v hlavě jsem vzpomínala na Teda. Najednou se mi po něm začalo stýskat mnohem víc, než kdykoli předtím a já zatoužila po jeho přítomnosti. Alespoň imaginárně, když ne jinak, rozhodla jsem se tedy, že mu napíšu dopis. Ještě před tím, jsem si ale vzpomněla na naše poslední, společně strávené odpoledne v hospůdce na náměstí, a jelikož jsem od něj byla už jen pár kroků, neváhala jsem a vydala se na místo, které bylo naplněno Tedovou přítomností ze všech nejvíc.
Zanedlouho jsem tedy opravdu stanula přede dveřmi hospůdky a přemýšlela, zda mám vejít, nebo raději odejít. Najednou se však proud mých myšlenek přetrhl a já se bez dalšího váhání opřela do dveří a vstoupila dovnitř.
Nejprve mi do očí uhodil klavír, stojící po levé straně, a já si při pohledu na něj uvědomila, že to všechno nebyl jen pouhý sen, ale že všechno, co jsem s Tedem prožívala bylo skutečné, a když jsem stála uprostřed této malé místnosti, naprosto zřetelně jsem si uvědomovala i reálnost, která mě přesvědčovala, že Ted opravdu existuje. Celou dobu jsem po tomto přesvědčení nesmiřitelně prahla. Nyní však, když jsem jej našla, zasáhla mě neuvěřitelná bolest, jež mi připomínala, že už tu se mnou není, že odešel.
Pohledem jsem přejela pár míst, u nichž sedělo pár osamělých strávníků, a zastavila se až u malého, kulatého stolečku, který stál na druhé straně od klavíru.
Před očima se mi mihl záblesk, ve kterém jsem seděla naproti Tedovi a držela ho za ruku, kterou měl odevzdaně položenou na stole. Jeho výraz byl ztrápený, tak jako to poslední odpoledne, které jsme spolu strávili. Bylo to všechno tak opravdové, až se mi zastavil dech, pak se ale vzpomínka vytratila a někdo mi drcl do ramene.
„Promiňte.“ omluvil se dotyčný a zmizel mi z dohledu.
„Slečno, budete si přát…“ mluvil na mě ženský hlas a já se za ním otočila. V tu chvíli žena zmlkla a překvapeně na mě pohlédla.
„Jolana?“ zeptala se a v zápětí se usmála. Okamžitě jsem v té usmívající se mladé ženě poznala Zinu.
Přikývla jsem zaskočeně a pokusila se o úsměv, který by alespoň z poloviny připomínal ten její.
„Ráda tě vidím, pojď se posadit za námi. Co si dáš dobrého?“ Mluvila rychle a přitom přátelsky. Chytla mě za paži a vlekla směrem k barovému pultu, kde mi pokynula, ať se posadím. Vyšplhala jsem se tedy na vysokou židli a ruce si opřela o mramorový pult, lemovaný dřevem.
„Vypadáš ulekaně, nestalo se ti nic?“ ptala se mě starostlivě a do vysoké skleničky nalila sytě oranžový džus, který mi následně podala. Nechápala jsem, jak věděla, že na něj mám chuť, když jsem jí to neřekla, ale v tuto chvíli jsem se tím nehodlala zabývat.
S přehnanou náruživostí jsem po sklenici chňapla a plnými doušky se napila. Sladkokyselá chuť mi vrátila racionální myšlení a já se trochu uklidnila.
„Budeš pořád jen takhle mlčet?“ zeptala se a na obličeji se jí usadil frustrovaný výraz. Uvědomila jsem si, že za celou dobu jsem nepromluvila ani slovo a tak jsem se to pokusila napravit.
„Omlouvám se Zino, taky tě ráda vidím. Nevím, co se to se mnou stalo.“ řekla jsem a zahleděla se do poloprázdné sklenice.
„Chceš dolít?“ zeptala se.
Němě jsem přikývla a posunula k ní skleničku blíž.
„Ted, viď?“ zeptala se věcně a zpátky ke mně postrčila doplněnou skleničku. Pak se posadila na vysokou židli z druhé strany pultu a zkoumavě se na mě zahleděla.
Opět jsem němě přikývla. Zina nic neříkala, jen na mě s pochopením hleděla.
„Chybí mi.“ vzlykla jsem a oči se mi začaly naplňovat hořkými slzami.
Zina ke mně natáhla ruku a povzbudivě obtočila prsty kolem mého zapěstí u ruky, kterou jsem svírala sklenici.
„Ty jemu také.“ řekla po chvíli. Střelila jsem po ní pohledem a nechápavě si ji prohlížela. „Zanechal tu pro tebe dopis.“ odpověděla na vysvětlenou, ale otazník, který se mi vykreslil v očích, tím nesmazala.
Zalapala jsem po dechu. „Dopis?“ přesvědčovala jsem se.
„Ano, druhý den po tom, co jste tu byli, se tu zastavil. Spěchal, ale říkal, že nemohl odjet, aniž by ho tady nenechal. Řekl mi, ať ti ho předám, pokud se tu objevíš.“ Pustila mou ruku, vstala ze židle a zmizela kdesi za rohem. Pak se vrátila a položila přede mě oranžovou obálku, na níž bylo modře napsáno mé jméno. Nedůvěřivě jsem si ji prohlížela a i když jsem si ji chtěla vzít do rukou, nemohla jsem jimi pohnout.
„No? Ani si ho nepřečteš?“ ptala se Zina a pohledem těkala ode mě k dopisu.
Přikývla jsem a konečně pohnula rukou.
„Možná, že bych to raději udělala o samotě. Zaplatím ti.“ sdělila jsem tiše.
„Jistě,“ Usmála se a v očích se jí usadilo to uklidňující pochopení. „ale ten džus je na nás, tak už běž.“ řekla a hlavou kývla směrem ke dveřím.
Jindy bych se s ní nejspíš hádala, dokud by si ode mě peníze nevzala, ale teď pro mě neexistovalo nic, než ta malá obálka v mých třesoucích se rukou.
„Děkuju ti.“ řekla jsem a v mžiku se ocitla venku. Rozběhla jsem se ulicí a zběsile dýchala čerstvý vzduch, než jsem dorazila k lavičce, nad kterou svítila pouliční lampa. Usadila jsem a rozechvěle dopis otevřela. Pozorně jsem se pak začetla do řádků, psaných Tedovým, jemným písmem.

Žil jsem ve tmě a mé oči si na ni po čase zvykly. Když jsem to však nejmíň čekal, přišlo světlo. Bylo nepříjemné a vtíralo se do každého koutu tmy, ve které jsem žil. Chtěl jsem ho vypudit, ale nešlo to. Pozdě jsem si nakonec uvědomil, jak moc mi na něm záleží, a světlo bylo pryč. K mému štěstí se ale vrátilo. Nebylo to však obyčejné světlo, byla jsi to ty, Jol a stále jsi.
Věř, že i když jsem teď tak moc daleko, neustále na tebe myslím a mám tě ve svém srdci. Pamatuj na to, prosím.

S láskou Ted