(Ne)šťastná náhoda

Návratem do práce Michal očividně pookřál, nejenže se dostal mezi lidi, ale také si konečně připadal potřebný. Radka si tak nesmírně oddechla, konečně tady byl onen vytoužený čas klidu. Jen si občas smutně vzpomněla na časy, kdy si mohla jít s Michalem zatancovat, to jí moc chybělo, protože tancovala ráda.
Jedna věc ji ale dokázala vytočit kdykoli – některé její kolegyně se snažily koketovat s Michalem. Byla si sice jistá, že jí ho nepřeberou, protože si moc dobře uvědomují, kolik by jim přibylo starostí s vozíčkářem, ale vždy ji to neskutečně namíchlo. Michal si z ní utahoval, že je děsně žárlivá, ale nutno dodat, že on na tom byl podobně. K jeho smůle si ovšem ostatní muži dovolili Radku doopravdy balit, už se totiž nemuseli bát, že by jim mohl dát pořádných pár přes pusu. Radka tím ale k Michalovi přilnula ještě víc, protože ti, kteří se snažili využít Michalovi indispozice, se jí hnusili.

„Nechceš si vzít aspoň trochu?“ zeptala se Květa Radky.
Květa měla totiž narozeniny, a tak samozřejmě přinesla zákusky a chlebíčky.
„Ne, děkuju, vážně ne“ odmítla znovu Radka „vypadají sice krásně, ale já mám žaludek jako na vodě, chce se mi zvracet, jen na jídlo pomyslím.“
„A nevíš proč? Není ti něco?“
„Asi jsem snědla něco špatného“ odpověděla „omluv mě, prosím.“
Rychle vyběhla na chodbu s rukou před pusou a běžela na záchod, naštěstí nebyl od její kanceláře daleko. Tam se ani nestihla zamknout a už začala zvracet. Už několikátý den jí bylo špatně, neřekla o tom ani Michalovi, ani své kamarádce Šárce ani Květě ani nikomu jinému. Možná jim to neřekla, protože tušila, proč je jí tak špatně, ale zároveň se snažila sama sebe přesvědčit, že to z toho důvodu určitě není.
Vyšla ze záchodu naprosto odrovnaná. Vůbec si nevšimla Milana, který šel po chodbě, zato on si jí bohužel všimnul.
„Ahoj kotě“ řekl odporně sladkým hlasem „nechceš se mnou večer někam zajít?“
„Ne“ odpověděla stroze.
„Ale no tak, dej si přece říct.“
„Řekla ti to snad dost jasně ne? Nikam s tebou jít nechce“ muž sebou škubl, jakmile se ozval Michalův hlas.
Byl to totiž jeden z těch ubožáků, který se snažil Radku sbalit, jak jen to šlo.
Michalova přítomnost mu nebyla ani trochu příjemná a ani trochu se mu nehodila, přesto se rozhodl hrát frajírka.
„Tebe se tady nikdo na nic neptal, mrzáku.“
„Cos to řek?“ vyjela na něj Radka „co si o sobě myslíš? Jsi ubožák.“
Udělala rázný krok směrem k Michalovi, ale její slova Milana tak naštvala, že ji popadl za ruku a trhl s ní zpět.
Radka cítila, jak jí podklouzávají nohy a zahlédla, že padá rovnou na blízké zábradlí. Pak už cítila jen náraz, prudkou bolest v břiše a následný pád na zem.
Michal byl okamžitě u ní a bezmyšlenkovitě sklouzl z vozíku k ní.
„Radko, Radko, je ti něco?“ zeptal se vyděšeně a otočil ji k sobě.
Svíjela se v křečích.
„Co je ti lásko?“
„Strašně to – bolí“ vypravila ze sebe sotva, nemohla ani popadnout dech.
Milan stál jako solný sloup s vyvalenýma očima. Dveře okolních kanceláří se začaly otevírat, protože lidé z nich chtěli vědět, co způsobilo hluk na chodbě. Za chvíli už byla plná chodba.
„Zavolejte někdo záchranku, sakra, dělejte“ zakřičel na ně Michal.
Přišlo mu to jako věčnost, než záchranáři přijeli. O to rychlejší mu přišli na místě, ještě se pořádně nestihl vzpamatovat z šoku, který mu Radčin pád způsobil, a už ji odváželi do nemocnice. Jel samozřejmě chvíli za ní, jen co sehnal někoho, kdo ho tam odveze.

V sanitce dali mezitím Radce injekci proti bolesti. Doktor se jí vyptával na různé věci.
„Pane doktore“ řekla Radka „asi byste měl taky vědět, že – jsem nedostala už týden měsíčky a poslední dvě rána jsem zvracela, takže – možná-“
„Takže jste možná těhotná“ dořekl místo ní „žádný test jste si nedělala?“
„Nebyla jsem ještě ani u doktora.“
„Dobře, řeknu doktorům v nemocnici, aby s tím počítali.“
Záchranka uháněla dál a Radka přemýšlela: Jsem těhotná? Nejsem těhotná? – Nebo co když – co když ten pád – co když už to malé…