V objetí zimy - 12. kapitola

Viděl jsem ho už z dálky a radostně mu zamával. „Robine! Co ty tady?“ Nabídl jsem mu pravici a on ji pevně stiskl. „Byli jsme u tebe doma a ta tvoje kráska mi řekla, kam jsi šel! Tak jsem tam Martu nechal a vypravil se za tebou.“ mrkl na mě. „Žes něco neřek, Vladane!“ Usmál jsem se. „A proč bych měl? A mimochodem, není to tak, jak si myslíš!“ Přehodil jsem si přes rameno dalšího králíka. „Jo? A jak to teda je?“ Robin mě plácl po rameni. „Prostě jsem ji našel polomrtvou ve sněhu a vzal k sobě!“ Robin si pozorně prohlédl můj úlovek. „Docela dobrý!“ pochvalně přikývl. „To mi chceš fakt tvrdit, že s ní spíš na jedný posteli a nic? To bych tě nesměl znát, Vladane! Ve vsi před tebou neobstojí žádná sukně Leda ta, co před tebou uteče na strom!“ Vydali jsme se k domovu. „Chlap to přeci potřebuje, Robine! A já za to taky poctivě platim!“ Robin vyprskl smíchy. „Ale nemusel bys, to snad víš, ne? Většina holek by dala všechno, co maj, kdyby sis je vzal! Jen tak mezi náma, jsi považován za dost dobrou partii!“ Zamračil jsem se na něj. „Nech toho! Ty víš, že nemůžu! Připadal bych si jako zrádce!“ Obrátil oči v sloup. „Proboha, Vladane, je to už pár let! Jo, je to smutný, ale takový věci se prostě stávaj! A ona by určitě nechtěla, aby ses po zbytek svýho života takhle zahazoval! Byla to skvělá ženská a měla tě moc ráda! Určitě by chtěla, aby sis našel novou ženu a byl s ní šťastnej!“ Povzdechl jsem si. „Jak by bylo tobě, kdyby ti Marta při porodu zemřela, co? Taky by sis našel nějakou jinou?“ ohradil jsem se, ale jen chabě. „Jo, hochu, to nevim! Možná ne! Jenže u tebe je to něco jiného! Marina je mrtvá už … kolik? … tři nebo čtyři roky? A já se vsadím, že pořád máš schovaný její věci, co? Je čas zase začít žít, nemyslíš?“ Jeho slova se jako nůž zabodávala do mého srdce, ale věděl jsem, že má pravdu. Kdyby to by kdokoliv jinej, tak bych mu za to dal nejspíš pár do zubů, ale Robin byl přítel. „A co tě vede k tomu, že bych měl začít žít zrovna s touhle?“ Jo, chlape, kdybys tak věděl, co nevíš! „A proč ne? Je s tebou už docela dlouho, takže to není holka na jednu noc! A, jak jsem se přesvědčil na vlastní oči, ještě jsi ji nezabil. Uvaří ti, vypere, škaredá taky není a když budeš trpělivej, tak se třeba shodnete i v posteli! A vždyť o nic víc vlastně nejde, ne? Jídlo a občas si užít …“ Rozesmál jsem se. „Marta by tenhle názor jistě ocenila, co?“ Robin se pobaveně ušklíbl. „Ani ne, Vladane! Je poslední dobou nějak přecitlivělá, víš?“ O tom jsem nepochyboval. Znal jsem ji dost dlouho na to, aby mi bylo jasné, že by ho za tyhle řeči pěkně zboulovala. Na obzoru se objevil můj srub a my jsme podvědomě zrychlili. Přede dveřmi jsme si oklepali sníh a vešli dovnitř. Na okamžik jsem se zarazil. Stázka seděla s Martou u stolu, na kterém byla mísa plná lákavě vonících koláčků, a obě byly zabrány v družném hovoru. Měl jsem pocit, jako bych se vrátil domů. Poprvé po tolika letech! „Dobrej večír!“ pozdravil jsem je a Stázka hbitě vyskočila, zatímco Marta se s námahou škrábala na nohy. „Vypadáš … dobře!“ chvíli jsem hledal vhodné slovo. „Lháři! Vypadám jako sud a taky si tak připadám!“ zasmála se vesele. Robin k ní přešel a objal ji. „Jsi můj malý soudeček, lásko!“ Marta se na něho zamračila a nadechla se k řízné odpovědi, ale Robin ji bez váhání umlčel polibkem. Bezděky jsem zalétl očima ke Stázce. Líce měla zrudlé rozpaky a nevěděla kam se dívat. „Máme hlad, Stázko!“ upozornil jsem ji jemně. „Ano … Hned něco ohřeju! A udělám vám čerstvý čaj …“ začala se věnovat přípravě večeře a já vzal Robina vedle, abychom si odložili a zběžně se omyli. Vrátili jsme se, zrovna když Marta prostírala a Stázka plnila misky králičím gulášem. Rozhodně na nás nijak nešetřila a já se na ni usmál. Marta nakrájela chleba a dala ho i s ošatkou doprostřed stolu. Zasedli jsme k jídlu a musel jsem si přiznat, že se Stázka vytáhla. Chutnalo to skvěle a naši hosté byli také spokojeni. „Dáme si svařáček? Zůstanete tu přes noc, ne?“ navrhl jsem, když jsme dojedli. „Jasně! Není nad pohárek vínka!“ Robinovi zasvítily oči. Tlumeně jsem se zasmál. „Ochlasto!“ Nalil jsem rudou tekutinu do kotlíku, přidal skořici a další koření. Stázka mezitím poklidila a chystala čtyři poháry. Pak se ale zadívala na Martu. „Myslím, že ty bys to pít neměla. Udělám ti další čaj, ano? A osladím ti ho medem!“ Potěšilo mě, že se tak starala o její zdraví. Napadlo mě, jestli by si stejné starosti dělala i na hradě. Odpověď zněla, že samozřejmě ne. Bylo mi jasné, že tam by o lidi, jako jsme byli my, ani nezakopla. Z neznámého důvodu mě to zarmoutilo. Ani ne kvůli nám, jako spíš kvůli ní samé. Po očku jsem ji sledoval a připadalo mi, že se dobře baví.