V objetí zimy - 13. kapitola

„Máš všechno?“ podávala jsem Martě svázaný uzlík. „Mám, neboj! A děkuju za ty koláčky! A přijďte se na nás taky někdy podívat!“ usmála se na mě a mně poskočilo srdíčko. Byla jsem si jistá, že tohle bylo to nejvřelejší pozvání, které jsem kdy dostala. „Jistě, přijdem!“ Vladan mě objal kolem ramen. Bylo to naprosto přirozené gesto a já se k němu instinktivně přitiskla. „A kdybys něco potřebovala, tak pošli Robina!“ nabídla jsem jí, i když jsem měla nejasné tušení, že bych jí moc nepomohla. „Jo, vždycky jsem toužil mít na krku dvě ženský!“ Robin jen tak tak uhnul před Martiným pohlavkem. Všichni jsme se rozesmáli. Robin s Martou se vydali na cestu a já je provázela pohledem. „Jsou moc milí …“ pronesla jsem nevědomky nahlas. „A představ si, že nemaj modrou krev!“ Zadívala jsem se na Vladana, ale pak jsem zahanbeně sklonila hlavu. „Ty mi to nikdy neodpustíš, viď?“ povzdechla jsem si smutně. K mému údivu mě pohladil po vlasech. „Jen chci, aby sis konečně uvědomila, že urozenost není tou nejdůležitější věcí na světě!“ Dál jsem upírala oči k zemi. „Ale tohle já už přece vím …“ zašeptala jsem. „Opravdu?“ vzal mě za bradu a pozvedl můj obličej. „Vladane, udělala jsem spoustu chyb a … chovala jsem se ošklivě, teď to vím! A připadám si hrozně …“ hlesla jsem tiše. „A co, žes tak změnila názor?“ zeptal se mě s přimhouřenýma očima. Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale držel mě pevně. „To jsi způsobil ty!“ přiznala jsem. „A jakpak to?“ Zhluboka jsem se nadechla, než jsem odpověděla. „Zachránil jsi mi život. A přinutil jsi mě čelit pravdě. A ta je, že jsem byla rozmazlená a sobecká … By jsi první a jediný, kdo se mnou zacházel tímhle způsobem. Zpočátku jsem tě za to nenáviděla, ale pak jsem pochopila, proč to děláš.“ zmlkla jsem. „A proč to tedy dělám?“ Byl neoblomný. „Protože mě učíš, jakou skutečnou cenu mají lidé kolem mě …“ Pustil mě a pousmál se. „A už ji znáš?“ Pokrčila jsem rameny. „Doufám, že ano …“ Chvíli mě pozoroval. „To je dobře! A teď do práce!“ Přikývla jsem. „Zadělám na chleba!“ Vydala jsem se ke srubu, když mě zastavil jeho hlas. „Děkuju, žes Martu s Robinem tak dobře pohostila!“ Zahřálo mě to na duši. „To nic nebylo …“ Usmál se na mě. „Jen nech bejt, holka! Kde ses naučila ty koláče?“ Rozpačitě jsem přešlápla. „To Marta. Vyprávěla mi o veselici ve vesnici a při tom se zmínila o těch koláčcích. Mluvila o nich tak krásně, že jsem na ně dostala chuť a požádala jsem Martu o pomoc. Ona mi radila a já pracovala … no, a výsledek už znáš!“ Potřásl hlavou. „Jsi neuvěřitelná, Stázko!“ Po zbytek dne jsem ho už neviděla a popravdě řečeno, ani jsem ho moc nepostrádala, protože jsem měla plné ruce práce. Těsto byl jen zlomek toho, co mě ještě čekalo. Vyspravit oblečení, vyprat ho, připravit maso k uzení … Napadlo mě, že takhle nedřely snad ani ty nejposlednější služky na hradě. K mému vlastnímu překvapení mi to ale nijak nevadilo. Měla jsem z Vladanovy pochvaly radost a doufala jsem, že si vysloužím i nějakou další. Vladan se ukázal až večer. Dala jsem mu jídlo a sedla si naproti němu. Mlčky jsem ho pozorovala. Ptala jsem se sama sebe, jak je možné, že se ho bojím, ale zároveň mu také plně důvěřuji? „Proč jsi mi neřekl, že nedaleko je nějaká vesnice?“ zeptala jsem se tiše. „Protože bys po mně chtěla, abych tě tam hned vzal! A já chtěl mít klid!“ odvětil bez váhání. „A ani jsi mi neřekl, že jen pár hodin cesty odtud máš sousedy …“ dodala jsem lehce vyčítavě. „A k čemu by ti to bylo? V těch prvních dnech by ti stejně nebyli dost dobrý!“ Chvíli jsem o jeho slovech přemýšlela. „A vezmeš mě k nim někdy?“ Překvapeně se na mě zadíval. „A ty bys o to doopravdy stála?“ Přikývla jsem. „Budu o tom uvažovat!“ Odstrčil prázdnou misku a pořádně si lokl čaje. „Půjdeme spát?“ otázala jsem se ho a cítila jsem, jak rudnu. „Jo, ráno potřebuju brzy vstát!“ Opláchla jsem se a odstrojila. Rychle jsem vklouzla pod deku a otočila se tváří ke zdi. Vladan se ke mně brzy připojil. Vzpomněla jsem si, jak něžně se Robin choval k Martě, a najednou jsem si připadala strašně opuštěná. Popotáhla jsem. „Co se děje?“ Vladan měl skvělý sluch. „Nic …“ odvětila jsem, ale on se nedal odbýt. „Nelži mi, jasnosti!“ Trhla jsem sebou při tom oslovení. „Závidím Martě!“ špitla jsem. „A co? Robina? Nebo to, že čeká dítě?“ Nadechla jsem se. „Robina ani ne, spíš jeho lásku …“ přiznala jsem neochotně. „Až se jednou vdám, tak bych taky chtěla takového manžela …“ Vladan mě objal a já se k němu přitulila. „Věř mi, holka, není o co stát! Robin je stejnej jako já a Marta se o tom už taky několikrát přesvědčila!“ Zavřela jsem oči. „To je možné, Vladane, ale má ji rád! A ona to ví! Víš, někdy je pořádný výprask lepší než chladná lhostejnost …“ zamumlala jsem. „Spi už, děvče!“