V objetí zimy - 14. kapitola

Pevně jsem ji k sobě přitiskl a položil si hlavu na její rameno. Potěšilo mě, že se nijak nebránila. Dokonce se mi i zdálo, že ten těsný kontakt vítala. „Spi už!“ Poslechla a za chvíli už spokojeně oddechovala. Já však nemohl usnout. Stále jsem se v mysli vracel k včerejšku. Byl jsem povahou samotář, ale občas jsem měl náladu na společnost. Ale jen určitých lidí. Jako třeba byli Marta s Robinem. Ten večer byl moc pěkný a já se bavil, jak už dlouho ne. Když pak šly holky spát a my s Robinem jsme se přesunuli na půdu, tak jsem trochu dumal o svém životě. Snad za to mohlo i víno, které jsem vypil. Možná, byl opravdu čas znovu naskočit na koně. Jenže … S kterou, hm? Kupodivu, jsem si docela snadno dokázal představit žití se Stázkou. Robin měl pravdu. Nebyla šeredná, vlastně se mi i líbila. A byla docela šikovná. Sice chvíli trvalo, než pochopila, že se s ní nehodlám nijak mazat, a taky než jsem ji naučil aspoň to základní, ale nelitoval jsem té námahy. Teď by z ní byla dobrá manželka! A mně začínala vadit představa, že by si ji měl vzít nějaký nanicovatý panák, kterému půjde jen o její titul. Ani jsem pořádně nevěděl proč. Byla přece princezna, tedy zcela mimo můj dosah, tak proč bych se měl zajímat o její osud? Navíc, jsem stejně pochyboval, že by měla zájem. Když jsme se loučili s Martou a Robinem, tak jsem ji spontánně vzal kolem ramen. K mému úžasu se ke mně přitiskla. Neušel mi Robinův spiklenecký pohled. Zbytek dne jsem zpracovával kůže a štípal dřevo. Navečeřeli jsme se a šli spát. Na okamžik mě napadlo, že bych se s ní mohl pomilovat. Jak by asi reagovala? Vybavil jsem si, jak byla zděšená, když se vedle mě probudila poprvé. Bezděky jsem se usmál. Líbil se mi její oheň. Kdyby to jen bylo tak snadné! Kdyby to byla obyčejná holka z vesnice, tak by to bylo jednoduché. Prostě bych jí vykasal sukni a oba bychom si to pěkně užili. Ale takhle jsem to s ní nechtěl. Ona pro mě byla něco víc. A rozhodně s tím neměl nic společného její původ. Byla tak křehká, avšak zároveň houževnatá. Připomínala mi pampelišky. Tyhle kytky jste klidně mohli zašlapat do země, ale ony se zase vzpamatovaly. Vždycky jsem po výprasku čekal, že se druhý den nezvedne z postele, a, abych byl upřímný, tak jsem na to spoléhal. Měl bych tak důvod dát jí další lekci, ale ona nějak dokázala vstát a udělat všechno, co jsem jí přikázal. Chtěl jsem ji zlomit, podřídit své vůli. Jak už to však bývá, nějak se mi to nepodařilo. Jistě, poslouchala mě na slovo, ale čím déle tu byla, tím méně jsem jí musel něco říkat. Někdy jsem měl dojem, že ji to tu baví víc než na hradě. Několikrát jsem se potají vrátil, abych zjistil, jak tráví den. Viděl jsem ji vysedávat se šitím venku. Taky se párkrát vydala na procházku k nedalekému potoku. A v obličeji měla naprosto uchvácený výraz, až mě napadlo, jestli vůbec někdy viděla zurčící vodu. Zřejmě si moc svobody neužila. Bylo mi jí líto. Ale co z toho? Každý máme něco, ne? Nikdy nezažila hlad, ani strach, natož bolest. Tu ochutnala až tady ode mě. Byla jako panenka. Nebo ptáček zpěváček ve zlaté kleci. Měla všechno a nic. Drahé šaty, šperky, ale nikdy nepoznala lidské teplo. Pochyboval jsem o tom, že by ji někdy někdo objal nebo dokonce políbil. No, to možná její bratr na dobrou noc. Tohle jsem však nepočítal. Byl jsem si jistej, že je ještě panna. O to víc mě to lákalo. Chtěl jsem být jejím prvním. Připadalo mi, že je to moje právo. Koneckonců, byl jsem to já, kdo ji poučil o skutečném životě, tak proč bych se měl držet zpátky zrovna v tomhle? Jenže … jak už jsem se zmínil, takhle jsem to nechtěl. Věděl jsem, že jestli k něčemu mezi námi dojde, tak nebudu schopen ji nechat odejít. Dostala se mi pod kůži. Jen jsem neměl ponětí, kdy se jí to povedlo. Tohle všechno jsem si uvědomil až po rozhovoru s Robinem. Ten chlap byl docela moudrej, když se snažil! A taky přesvědčivej! Ve světle skomírajících plamenů jsem si ji prohlížel. Byla tak bezbranná! Kdybych chtěl, tak by byla moje, a já to věděl! Bezděky jsem se svými rty dotkl jejího krku. Jistě, dalo by se to vykládat jako náhoda, ale já znal pravdu. Byl to polibek. Jemný jako podzimní vánek, protože jsem si dával velký pozor, abych ji nevzbudil. Přes moji opatrnost sebou zavrtěla a já se trochu odtáhl. Ústa se jí vlnila v lehkém úsměvu. Něco nesrozumitelného zamumlala, ale neznělo to jako protest. Neodolal jsem a políbil ji ještě jednou. Tentokrát do vlasů a už ne tak něžně. Riskoval jsem a věděl jsem to. „Vladane? Co to děláš?“ Tak a prohrál jsem.