Samuel - 3.díl

V ložnici bylo tíživé ubíjející ticho, narušované pouze uspávajícím tikotem nástěnných hodin.
Dítě za chvíli spokojeně usnulo v kolébce a John zůstal sám jen s lékařem.
Seděl zhrouceně na posteli u Elizabeth, hlavu ukrytou ve svých dlaních a tiše plakal.
„Sire, je mi to opravdu moc líto, ale nemohl jsem jí pomoci, věřte mi…byla příliš slabá, její podivná choroba jí zcela vyčerpala.“
„To je v pořádku, Williame, z ničeho Vás neobviňuji, udělal jste určitě vše, co bylo ve vašich silách.“
„Snad by bylo vhodné zavolat kněze, jak bývá zvykem, aby ji připravil na cestu na věčnost, mohu to zařídit, pokud si to budete přát. Měl by také zároveň pokřtít vaše dítě, čím dříve to bude, tím lépe…“
John na něj udiveně pohlédl přes závoj slz.
„Víte, nechtěl jsem Vás znepokojovat, ale ty podivné jizvy na její šíji….ještě se poradím s kolegy, ale mohlo by to znamenat jen jedno. Něco z ní možná vysávalo život, odpusťte, ale musel jsem Vám to takhle říci. Nu, již půjdu, zítra snad budu vědět více.“
John jen krátce povzdechl.
„ Nesmysl, ale přesto děkuji za vaši starost. Stejně je již pozdě, už jí nepomůžu. Hruď mi svírá krutá bolest, příteli, velmi jsem ji miloval…“ zašeptal vysíleně. Doktor mu chápavě stiskl paži.
„Máte pravdu, jí už nepomůžete, ale snad… nikdy není na nic pozdě.“ Pohledem zabloudil do rohu místnosti, kde stála kolébka.
„Jak myslíte, Williame, nechám to na Vás. Ještě ale mám k Vám prosbu, víte- li snad o nějaké kojné a chůvě, budu Vám velmi vděčný. Příliš zdejší lidi zatím neznám.“
„Samozřejmě, zařídím to ještě dnes, buďte bez obav.“
„A potkáte-li na chodbě Herberta, vyřiďte mu prosím, aby přivedl Susan, musíme to tady dát do pořádku.
Chci, aby poslední chvíle mé ženy v tomto domě byly aspoň trochu důstojné…“
Pak se rozloučili.
Znovu pak ukryl svou tvář v dlaních a snažil se zplodit aspoň jednu rozumnou myšlenku, dát dohromady určité souvislosti. Šlo to jen velmi ztěžka, jeho mysl zahaloval bolestný mlhavý závoj. Ze zamyšlení jej probralo tiché zaklepání, byla to služebná Susan.
„Volal jste mne, pane?“ řekla tiše a pak vytřeštila při pohledu na postel oči.
Ihned se ale vzpamatovala a dál už se na nic neptala.

O dvě hodiny později už bylo vše uklizeno, lady Elizabeth ležela na posteli v bílých saténových
šatech a kolem ní hořely svíce. Šaty a bílá růže v jejích rukou jen její bledost ještě zdůrazňovaly. Stále se nemohl od ní odpoutat pohledem, měl pocit, že se mu to jen zdá, že za chvíli otevře své něžné oči a promluví k němu.
Byl to však jen hořký klam, pouhá představa jeho zmučené mysli.
Dítě začalo v kolébce slabě vrnět, a právě včas vešel dovnitř kněz spolu se dvěma mladými ženami.
„Dobrý večer, lorde Hamingtone, jsme zde, jak jste si to přál.
Venku je hrozné počasí, psa by člověk nevyhnal…“ řekl udýchaně, sundal si klobouk a oklepal ze šatů krůpěje deště.
„Přijměte nejdříve mou hlubokou soustrast. Na žádost doktora Williama Morgana jsem přivedl k dítěti tyto dvě ženy. Nancy Wellsová je kojná, je velmi spolehlivá.
A zde Mary Doneganová Vám pomůže s výchovou Vašeho syna. Má velmi dobré reference i jako vychovatelka. Úplnou náhodou ve zdejším kraji hledala zaměstnání chůvy, snad spolu budete dobře vycházet.“
John zvídavě pohlédl na budoucí opatrovnici svého syna. Byla to drobná tmavovlasá mladá žena, skromně oblečená a s velmi milou tváří a upřímným úsměvem. Spokojeně pokývl hlavou a krátce se seznámili. Nancy a Mary se pak ihned začaly věnovat dítěti.
Kněz přistoupil k posteli a při pohledu na Elizabeth se mimoděk pokřižoval. Když zblízka pohlédl na její zjizvené hrdlo, jen nevěřícně zakroutil hlavou. Pak vytáhl skleničku se svěcenou vodou.
Venku byla učiněná slota, větve stromů zlověstně šlehaly do okenních tabulí. Pak pronesl svou obvyklou modlitbu, avšak sotva první kapky dopadly na bílé čelo Elizabeth, okno se s hlasitým třeskotem otevřelo, silný vítr téměř roztrhal záclony a skoro všechny svíce zhasly.
John okamžitě přistoupil k oknu, aby je zavřel. V tom si pod ním všiml nějakého podezřelého pohybu, zdálo se mu, že jej někdo ze tmy pozoruje…snad nějaké zvíře, nebo to byl člověk? Nedokázal přesně určit, co to bylo, zachvěl se a s velkými obtížemi se mu podařilo okno zavřít.
Kněz pomalu dokončil svůj obřad.

Pak přistoupil k dítěti, které mezitím Mary vzala do své náruče, aby je při této příležitosti pokřtil. Sotva se ho však jeho ruka jen dotkla, začalo hlasitě plakat a mávat ručkama, pak zavadilo o stříbrný řetěz s křížkem, který měl kněz na krku a utrhlo jej. Spadl někam pod postel, všichni zůstali ohromeně stát, jak to vůbec mohlo dokázat, vždyť bylo na světě pouhých pár hodin!
Kněz pak již jen rychle dokončil, co začal, a Mary se snažila dítě uklidnit, požádala Nancy, aby ho nakrmila.
John jen odevzdaně přihlížel, zoufale si přál, aby tohle všechno byl jen pouhý zlý sen, ze kterého
se zřejmě brzy probudí…. Nebyl.
„Musím už odejít, sire, buďte silný, budete to určitě potřebovat. Vše je velmi podivné, okolnosti
smrti vaší ženy, stejně jako váš syn Samuel. Nikdy jsem ještě takovou reakci u novorozence nezažil. Skoro jako by se křtu bránil, nebo se tomu někdo snažil zabránit…promiňte, ale to je jen má domněnka, nemusí to být samozřejmě pravda.
Tak tedy nashledanou. A budete-li mít potřebu mne navštívit, kdykoliv jsem Vám plně k dispozici. Pomůžu Vám také se zařízením smutečního obřadu v naší kapli.“
S těmito slovy se s ním rozloučil a odešel.

John ještě chvíli pozoroval svou milovanou ženu, na niž vrhaly hořící svíce podivné dlouhé stíny. Ve spáncích mu bolestivě pulsovala krev, stále mu vše připadalo tak neskutečné.
Pak přišel Herbert a pomohl Mary a Nancy přenést Samuela a kolébku do jeho dětského pokoje.
Byl tady však ještě někdo, kdo opět bedlivě střežil vše, co se zde událo.
Navzdory děsivému počasí seděla nepozorovaně na okně zvenčí a sledovala je svýma zeleně zářícíma očima…obrovská černá kočka...
John později odešel do haly, usedl do křesla ke krbu a přemýšlel o tom, co říkal kněz.
Ano, vše bylo a je velmi zvláštní…musím se z toho dostat, to nejhorší je snad už za mnou….pomyslel si a únavou se mu pomalu zavíraly oči.
Neměl však vůbec tušení, že tohle je teprve začátek…