A co bylo dál ( 42. kapitola)

Na terase se po setmění citelně ochladilo. Marie Louisa se zvedla z křesla a zašla do pokoje pro pléd. Ošetřovatelku i komornou poslala pryč už před hodinou. Karafa vína a dvě sklenice na stole byly ovšem důkazem toho, že ještě na někoho čeká.. Odložila knihu, kterou se snažila číst celý podvečer a podívala se – nikoli poprvé – po hodinách. Než si stačila uvědomit, kolik vlastně ukazují, ozvalo se z terasy tichounké zaklepání.
Pootevřela dveře do zahrady a ustoupila zpět. Celá rozechvělá sledovala, jak se jeden ze stínů zhmotnil do mužské postavy. Znovu před ní stál fantom opery.
„Dobrý večer,“ pozdravil ji zdvořile. Jeho měkký hlas zněl nesmírně vlídně, ale dál už komtese neřekl jediné slovo, nevěnoval jí jediný pohled. Zamířil rovnou ke Christine. Marie Louisa byla zaskočena samozřejmostí, s níž vstoupil do apartmánu. Několikrát během dne přemýšlela o tomto setkání. Ne o tom, zda k němu dojde, protože si byla naprosto jistá, že se Christinin Anděl hudby objeví, ale o tom, jak vlastně proběhne. Chtěla si promluvit, vyjádřit své díky. Nepočítala s tím, že se k ní bude chovat stejně lhostejně jako k pohovce.
Nezbývalo jí, než ode dveří mlčky sledovat, jak Erik bere Christininu dlaň do svých, jak přikládá dlaň na její čelo a odhrnuje jí pramen vlasů z tváře. Stáhlo se jí hrdlo, když viděla, jak jí něžně otírá spánky studenou vodou a zvlhčuje jí rty. Zdálo se, že je spokojen s tím, co vidí. Naklonil se a chvíli šeptal Christine cosi do ucha. Dívka si ze svého hlubokého spánku povzdechla a pak pohnula prsty, jako by chtěla stisknout dlaň, která je svírala. Celá ta scéna trvala jen několik minut, ale komtesa měla pocit, že se zastavil čas.
Potom Erik vstal. Vřelo v něm tolik rozporuplných pocitů, že se potřeboval dostat co nejrychleji pryč.
„Dávku nechejte stejnou, ale podávejte lék jen čtyřikrát denně,“ řekl úsečně Marii Louise v posledním záchvěvu sebeovládání a prošel kolem ní. Dostihla ho až ve dveřích na terasu. Bez přemýšlení ho chytila za paži, aby ho zdržela. Otočil se rychlostí vlka chňapajícího po útočníkovi, s absolutním úmyslem zabít. Sevřel jí paži s takovou silou až vykřikla. Teprve pak se vzpamatoval a okamžitě dívku pustil.
„Promiňte,“ zamumlal a stáhl se, „nikdy už na mě takhle nesahejte. Nikdy.“
Komtesina tvář byla křídově bílá a rty jí úlekem zešedly. Lehce se zapotácela.
„Je vám dobře?“ zeptal se Erik a udělal krok směrem k ní, jakoby ji chtěl zachytit. Jen kývla hlavou a couvala před ním pryč. Zastavila se až o křeslo.
„Zkuste se napít,“ řekl. Ten hlas nebylo možné neposlechnout, a tak Margot polkla trochu vína. Kolena se jí podlomila a ztěžka dosedla. Náhle pochopila, jakou silou tento člověk ovládal Christine. Z hedvábí jeho hlasu byl upředen pevný provaz spoutávající mysl i duši. Nebyla víc než loutka, s níž – kdyby chtěl – si mohl dělat cokoli.
Stál ve stínu a víc než jeho maska svítily už jen jeho oči.
„Proč jste se proboha pokoušela mě zastavit?“
Ano, proboha. Proč? Margot si sama nedokázal vzpomenout.
„Asi jsem vám chtěla poděkovat.“ Nepoznávala vlastní hlas. Nepoznávala sama sebe.
Pokrčil lhostejně rameny: „Zač vlastně?“
„To rozdáváte diamanty na potkání?“ pokoušela se bojovat s vlastní slabostí. „Nemohu popřít, že mi vaše ... půjčka ... přišla v tuto chvíli nesmírně vhod. Spolehněte se, že jakmile se situace urovná, dostanete své peníze zpět.“
„To nebude nutné. Byl to jen jeden lesklý kámen, nic víc.“
Komtesa se na něj zadívala, aby zjistila, do jaké míry myslí svá slova vážně. Bylo zřejmé, že její pohled je mu nepříjemný. Otočil se k ní zády.
„Nechcete se zdržet a dát si třeba trochu vína?“
Nabízená sklenka v ruce Marie Louisy se netřásla a ona za to byla na sebe pyšná.
Erik se zastavil: „Bohužel vás zklamu, umění společenského tlachání neovládám. Nejsem to, čemu by se dalo říkat zábavný společník.“
„Můžeme to vyzkoušet,“ nějak se dokázala usmát. „Nebo snad někam spěcháte?“
Pod jeho pronikavým pohledem znejistěla. Sklopila oči do klína a s jakousi omluvou v hlase po chvilce promluvila znovu, tentokrát velmi tiše.
„Byla bych ráda, kdybyste zůstal.“ Protože kdybyste nezůstal a nechal mě tu samotnou jen s mými myšlenkami, asi bych se zbláznila.
Jeho dlouhé prsty zdráhavě sevřely nabízenou číši. Po celou dobu, co nesl víno k ústům, se upřeně díval na Margot. Díval se na ni ještě když pil, i poté, když sklenku odložil na stůl. Neposadil se, ale ani neodešel.
Komtesa cítila jeho nedůvěru. „Mohl byste o mně laskavě přestat přemýšlet jako o sestře Raoula de Chagny a nahlížet na mě místo toho prostě jako na Christininu přítelkyni?“
Oči za maskou zůstávaly stále stejně ostražité. „Snažím se představit si příčinu tak nečekaného přátelství.“
Marie Louisa mlčela, a pak bezradně rozhodila rukama, protože nebyla s to najít uspokojivou odpověď. Nechtěla plácnout nějakou povrchnost, ne před tímto mužem. Odvážila se vzhlédnout k masce.
„Vy jste nikdy neměl pocit, že celý váš život směřuje k nějakému cíli? K cíli, který neznáte, dokud vám ho osud nepostaví do cesty?“ odmlčela se, aby našla správná slova. „V okamžiku kdy mě Christine poprvé objala a já na tváři ucítila její slzy jsem věděla, že starost o ni bude už provždy mým posláním. Že můj život, zbytek mého života, konečně dává smysl.“ Zarděla se nad odvahou, s níž se přiznala cizímu člověku k něčemu tak osobnímu. „Dává tohle smysl?“
„Větší, než si myslíte.“
Plaše se na něj usmála a zazdálo se jí, že i z jeho očí se na okamžik vytratilo to stále přítomné napětí. Dodala si odvahy.
„Pokud se nemýlím, je toto dnes už naše čtvrté setkání, že?“
Teď se fantom dokonce pousmál.
„Máte mé uznání, madmoiselle. Váš úsudek je brilantní,“ úklona hlavy jen podtrhla jeho pochvalu. „Kdyby měl váš bratr jen polovinu vašeho důvtipu, pak by Christine nemusela skončit tak jak skončila.“
Margot si povzdechla. Nebylo nic, co by mohla říct na Raoulovu obranu. Přesto měla pocit, že by něco říct měla.
„Ať si o něm myslíte cokoli, vím s jistotou, že Christine miloval a možná stále miluje. Jenže podcenil nepřítele ve vlastních řadách – svou ješitnost a svou žárlivost. A svou matku,“ dodala suše.
„Ach, matky! Zdá se, že je sesílá sám bůh, aby svým dětem připravily peklo na zemi.“
Kolik trpkosti bylo v té jediné větě! Člověk, jenž by si uchovával aspoň jednu jedinou něžnou vzpomínku, by nemohl mít v hlase takovou nenávist. Margot až přeběhl mráz po zádech a otřásla se.
Erik se rozmrzele odvrátil. V duchu si spílal do pošetilých bláznů. Nechtěl zůstat, a zůstal. Nechtěl mluvit, a přece se dal do hovoru. Přesvědčoval celý den sám sebe, že nechce o Christine nic vědět, a teď tu stojí jako nesmělý student, co váhá s odchodem a bojí se zeptat.
„Řekla ... řekla dnes něco?“ Otázka se drala ven navzdory všemu zábranám, které jí stavil do cesty.
Komtesa smutně zavrtěla hlavou: „Kdyby aspoň křičela nebo plakala! Ale ona se na mě jen dívala, mlčela a topila se ve vlastním zoufalství. Snažila jsem se jí říct, že jste naživu, ale nevěřila mi nebo mě nepochopila. Odvrátila hlavu a zase usnula.“
Bylo slyšet, jak muž v masce ztěžka polkl. Váhavě přešel pokoj a zastavil se ve dveřích Christininy ložnice. Opřený o veřej hleděl mlčky na dívku na lůžku. I teď byla k nevíře sladká, stěží víc než dítě. Dítě, které jsem trýznil tak dlouho, až skončilo na samé hranici života.
Vycítil, že Marie Louisa stojí vedle něj. Úkosem na ni shlédl ze své výšky.
„Slečno de Chagny, pokud vás mohu požádat, neříkejte jí o mně. Má mě za mrtvého, ať to tak zůstane. Je mladá, brzy na všechno zapomene. Nechejte ji, ať spolu se mnou pohřbí celou minulost a začne znovu.“
Margot chvíli trvalo než našla řeč.
„To přece nemůžete myslet vážně,“ zašeptala ohromeně. „To je kruté!“
„Kruté? Říkáte kruté, madmoiselle?“ Jako obvykle přišel Erikův výbuch zuřivosti rychle a s ohromující silou. „Vy vůbec nevíte, co to slovo znamená! Jak rádi ho lidé používají tam, kde by stačilo „smutné“ nebo „nepříjemné“! Kruté! Kdybych měl napsat román, byl by o krutosti! S ní jsem celý život více než zadobře.“
Drobná komtesa měla pocit, že je stéblem trávy, do něhož se opřela vichřice. Ale když se živel vybouřil, tak se podobně jako stéblo napřímila zpět.
„A jak byste tedy nazval své sobecké rozhodnutí?“
„Označil bych je za rozumné, ohleduplné a nezbytné,“ odpověděl Erik s těžce skrývaným podrážděním. „Ona může vykročit za skvělou kariérou. Vláčet na té cestě břímě mé osoby by ji sráželo na kolena každý den. Bojovala ze všech sil, aby se mě zbavila, má právo žít po svém. Možná jsem netvor, ale ne takový, abych ji tomu všemu vystavil znovu.“
Dívali se na sebe, rozzlobení jeden na druhého. Ne kvůli tomu co bylo řečeno, ale kvůli tomu, že taková prostě byla skutečnost.
„Přesto je to ale kruté,“ řekla pak Margot a pevně hleděla Erikovi o očí. „I vůči vám.“
Muž před ní se zachvěl. Zdráhavě udělal krok a pak další, až se zastavil u komtesy.
„Slečno de Chagny, Christine má velké štěstí, že ve vás našla přítelkyni.“
Marie Louisa cítila jak jí hoří tváře.
„Je hezké, že mi to říkáte. Pokud si to také myslíte, tím lépe.“
Břitký jazyk jí vysloužil odměnu. Koutek fantomových úst se zvedl.
„Dobrou noc, madmoiselle. Rád bych se zastavil i zítra. Na konci týdne opouštím azyl u otce Jacoppa a zřejmě i Paříž, takže ...,“ konec věty zůstal viset ve vzduchu nevysloven.
Margot jej ušetřila rozpaků.
„Samozřejmě. Jsme stále doma, pane.“
Uklonila se, aby opětovala jeho pozdrav. Když zvedla tvář, byla v pokoji sama.