V objetí zimy - 15. kapitola

Probudil mě lehký dotek na krku. Nedovedla jsem určit, co to bylo, tak jsem zůstala ležet ve Vladanově náruči bez hnutí. Měla jsem jisté tušení, ale nebyla jsem si jistá. S bušícím srdcem jsem čekala, co se bude dít dál. Brzy jsem se dočkala. Znovu jsem ucítila jeho rty, pro změnu ve vlasech. To už jsem nedokázala předstírat a oslovila ho. „Vladane? Co to děláš“ ptala jsem se celkem zbytečně, neboť mi to bylo naprosto jasné. Čekala jsem, že se začne nějak vytáčet, jenže on se s něčím takovým neobtěžoval. „To jsi to nepoznala?“ zašeptal a jeho dech mě zašimral na uchu. „Ale proč?“ vypravila jsem ze sebe po chvíli, kterou jsem potřebovala, abych se aspoň trochu uklidnila. „Líbíš se mi!“ odvětil klidně. „Aha.“ Nevěděla jsem, co na to říct. A co jsem vlastně čekala? Že mi tu padne k nohám a bude mi zpívat milostné písně? „Máš něco proti tomu?“ otázal se chraplavě. „Já …“ polkla jsem. Netušila jsem, co mu odpovím. Měla jsem něco proti tomu? To rozhodně ne, ale obávala jsem se, co přijde po tom. Nelekala mě představa milování s ním, ale toho jak se pak bude ke mně chovat. Děsila jsem se toho, že mě bude považovat za lehkou ženštinu, která jde s každým. To jsem nechtěla. Jeho mínění pro mě bylo důležité. Vlastně nejdůležitější. „Stázko … Stázičko …“ jeho hlas byl plný vášně a příslibů. Zachvěla jsem se. „Vladane … já nevím!“ hlesla jsem nešťastně. Něžně mě otočil a díval se mi upřeně do očí. „Čeho se tak bojíš?“ Chtěla jsem uhnout pohledem, ale nešlo to. „Co si pak o mně pomyslíš?“ Jemně mě pohladil po tváři. „Co je na tom špatného, Stázičko? Králové to dělají jen z povinnosti, my, prostí lidé, to děláme pro radost!“ To znělo skoro jako svatokrádež. „Ale až po svatbě, ne?“ namítla jsem nejistě. Pobaveně se pousmál. „Stázičko, když se dva mají rádi, tak k tomu nepotřebují požehnání od kněze, nemyslíš?“ Trhla jsem sebou. „Mluvíš o lásce, ale copak něco takého ke mně cítíš?“ Odhrnul mi vlasy z čela. „Je to tak nepochopitelný?“ Na okamžik jsem zavřela oči. Bylo by možné, aby to byla pravda? Že by se mé sny začínaly plnit? „Stázko, nejsem právě krasavec, to nepopírám, a neumím se dvořit princeznám, ale mám tě rád a záleží mi na tobě!“ Zalapala jsem po dechu. V knihách jsem čítávala, jak se takovéhle věci říkají, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že je někdy uslyším na vlastní uši. A že budou určeny mně! „Vladane …“ natáhla jsem ruku a váhavě se dotkla jeho spánku. „A musíme to udělat hned teď?“ Usmál se. „Ovšemže, ne! Teď mi jen musíš dát pusu na dobrou noc a nechat mě, abych tě držel v náručí celičkou noc!“ To jsem pro něj mohla udělat, ne? Neohrabaně jsem ho políbila na rty. Napůl jsem očekávala, že mě k sobě přitáhne a … Ale on to neudělal. Místo toho mě jen pevněji objal a já si opřela hlavu o jeho mohutnou hruď. Oceňovala jsem jeho zdrženlivost, ale … Nech toho! okřikla jsem se v duchu. Co jsem od něj vlastně chtěla?! Aby se se mnou pomiloval nebo aby mě nechal na pokoji? Nejspíš obojí, což bylo ovšem zhola nemožné. Zřejmě moji zmatenost vycítil, protože mi vtiskl další drobný polibek do vlasů. „Netrap se kvůli tomu, děvče! Vyřeší se to, stejně jako u tolika ostatních!“ O tom jsem pochybovala. Já jsem nebyla jako ti ostatní. Byla jsem princezna. Králova dcera. Sestra současného vládce. Bratr se mnou o tom ještě nehovořil, ale bylo mi jasné, že ode mě očekává uzavření vhodného svazku, který přinese naší říši buď nějaké územní zisky nebo mocného spojence. A věděla jsem, že ničemu z toho neodpovídal srub v horách a jeden jediný muž. Byť urostlý a více než schopný. Vladan však o sňatku nehovořil, jak jsem si vzápětí uvědomila. Dokonce se o slibu manželském vyjádřil poněkud pohrdavě. Zamyslela jsem se. Co mi tedy nabízel? Z pohledu šlechtičny nic. Jen pár vášnivých nocí strávených na loži z kožešin. A nebylo to dost? Rozhodně víc, než jsem mohla doufat u svého budoucího manžela. Tím jsem si byla jistá. Ale na druhou stranu bych nerada poskvrnila čest našeho rodu. Bratr by mi to nikdy neodpustil! Jenže … neměla jsem právo na trochu lásky? Lásky?? Kdo tu o ní mluvil? Jistě, Vladan ji zmínil, ale … Myslel to vážně? Neřekl to jen proto, aby získal můj souhlas? Proč by to však dělal? Protože to byl čestný muž a kdysi mi slíbil, že se mě nezmocní proti mé vůli … Jak to bylo všechno najednou složité! Jako princezna jsem si musela vzít muže, které ho mi vyberou, a nenesla jsem za to žádnou odpovědnost. Dokonce jsem si sama před sebou mohla připadat jako nešťastná oběť politických zájmů. Avšak takhle? Jestli udělám chybu, bude to jen a jen má vina …