Sokyně (verze 2)

Helena se dnes tuze podivila nad zvláštním chováním své sestry. K otci obou sester k panu Rychlebskému přišel dnes Jan jeho budoucí firemní společník. Později byl pozván na kávu, při které si vždy báječně popovídal s Helenou jednou z dcer svého zaměstnavatele. S druhou jeho dcerou s Annou měl čest se setkat jen párkrát, protože Anna tvrdila své sestře, že je jí Jan protivný, a že ho nemůže vystát. Dnes ovšem přišla ze svého pokoje dolů do pokoje obývacího, kde Jan, Annina sestra Helena a její otec seděli. Anna se smála Janovým vtipům a děkovala mu za lichotky, které skládal na její osobu. Helena Anniným chováním byla zcela vyvedena z míry. Žárlila totiž na pohledy, které Jan věnoval její sestře a né jí samotné. Jak často totiž říkala, byla do Jana zamilovaná a unešená jeho fyzickou přitažlivostí. I když se sestřině odtažitosti podivovala, byla vlastně ráda, že má Jana jen pro sebe a že na něj může působit svým šarmem. To proč Anna dnes přišla do obývajícího pokoje mělo lehké vysvětlení, které ovšem Anna nechtěla za žádnou cenu vyzradit své o tři roky mladší sestře.
Včera rodinu opět navštívil Jan a tak Anna odešla ven do zahrady. Heleně řekla, že odchází proto, že nemůže vystát Janovu přítomnost. Skutečnost ovšem byla jiná. Anna necítila k Janovi nechuť nebo snad odpor, ale naopak velmi vřelé a láskyplné city. A tak vždy utekla z místnosti, aby nemusela koukat na terč svého zájmu a neprokázat žádné viditelné city.
Už bylo pozdě, když se Jan rozloučil s Helenou a jejím otcem a odcházel. Anna stála kousek od domu a snažila se Janovi vyhnout. Ten ji ale spatřil a zavolal na ni „ Anno, potřeboval bych Vám něco sdělit.“ Anna mu odpověděla, aby mluvil a se zatajeným dechem čekala co nastane. Jan „Anno, už dávno jsem Vám chtěl povědět ---„ odmlčel se, asi nemohl najít slova „ Zkrátka a dobře já Vás—„ zase se odmlčel, ale najednou Anně zprudka pohlédl do očí a vyhrkl „ Miluji tě“ v tu chvíli Anna myslela, že omdlí. Ráda by vyhrkla „Já tě taky miluji“ ale etiketa jí nedovolovala se takto zachovat, což si uvědomil i on a pokusil se vše napravit a začal koktavě vysvětlovat své chování „Tedy chtěl jsem říct, že k Vám chovám značné city. A že jste mi milá jak po vzhledové stránce tak obdivuji Vaše povahové rysy. Anno, Anno, řekněte něco.“ Anna ze sebe nemohla vypravit ani slovo. A tak se shýbl k záhonu růží, jednu utrhl a podal ji Anně se slovy, aby si ji vzala, pokud jeho city opětuje a pokud ne aby mu ji vrátila. Anna si růži vzala a s hořícími tvářemi se otočila a spěšně odešla. Když zacházela do domu, ještě stál u toho záhonu a usmíval se. Anna se také smála a zavřela za sebou dveře.
Nad Anninou hlavou se honili dva různé mraky jeden růžový naplněný láskou a druhý černý deštivý připomínající Anně její sestru. Právě její sestra Helena byla kamenem úrazu, který Annu tak tížil u srdce.
Anna totiž věděla o citech, které její sestra chová k Janovi. Bála se, že láska mezi ní a Janem by sestře mohla ublížit a zanechat šrámy na jejím srdci. Za žádnou cenu nechtěla Heleně ublížit.
Za chvíli obě dívky ulehly do postelí. A neuběhla ani minuta a Helena už měla na jazyku první dotaz „ Jak to, že jsi dnes sešla dolů za mnou a za Janem?“ „Měla jsem chuť na kávu a bylo mi hloupé si ji odnést na horu.“ odpověděla Anna s očima sklopenýma. „A jak to, že jsi se, dnes smála jeho vtipům a dokonce mu poděkovala za pochvalu tvého účesu?“ vyptávala se Helena dál. „ Přišlo mi to zdvořilé“ odpověděla Anna nevinně. Ach jak ráda by sestře vše vypověděla nebo se svěřila někomu jinému než deníčku. Ale přítelkyni neměla a matka, za kterou by, mohla přijít o radu, zemřela před šesti lety. Oběma děvčatům moc scházela. Měly sice otce, kterého nadevše milovaly, ale mateřská láska je mateřská láska.
„A co ta růže, kterou sis přinesla včera večer?“pokračovala Helena další otázkou „Utrhla jsem si ji na záhonku. A už mě nech, chci spát.“, ale Helena jako by to neslyšela a začala podle Anniny předtuchy vyprávět o své ukrutné lásce k Janovi. Takhle mluvila asi půl hodiny. Během jejich řečí Anna přemýšlela o tom co dál. Nechtěla svou lásku a náklonnost tajit, ale zase nechtěla zklamat sestřino srdce. Umínila si, že si při nejbližší příležitosti s Janem promluví a že spolu snad vymyslí co dál. Když se zhasla lampička a sestry si popřály dobrou noc, navštívil je obě stejný sen. Zdálo se jim přímo o královské svatbě. Viděly dívku, jak jde svatební uličkou v nádherných bílých šatech a v dlouhém závoji. Snoubenci si řekli své ano a Jan v roli ženicha odhrnul nevěstin závoj. Pod závojem se objevil Helenin štíhlý obličej. V tu chvíli se Helena slastně usmála, ale její sestra se vzbudila se slzami v očích.

Druhý den se nic zvláštního nedělo, ani další den a ani ten další. Celý týden proběhl v naprostém klidu. Jan přišel zase až v úterý. Anna i Helena s ním seděly v pokoji, ale Anna se po chvíli omluvila a odešla na zahradu. Když Jan odcházel, už na něj čekala. „Musíme si promluvit“ řekla tichým hlasem. „Ano to je pravda“ odpověděl a nechal jí prostor pro objasnění tématu. „Tady raději ne. Mohli bychom jít kousek stranou, je tady na nás moc vidět.“ „Jestli Vám vadí, že je tu na nás vidět můžeme to udělat jinak.“ „A jak?“ udiveně se zeptala „ Udělala byste mi velikou čest kdybyste příjmula mou nabídku na schůzku.“ Anna zčervenala a trochu pohoršena řekla „ Schůzku!“ „ Ano schůzku“ přisvědčil. „Ne schůzku v žádném případě ne. To vážně přijmout nemohu.“, ale Jana to očividně nezarazilo a obrátil „ Dobrá tak co kdybychom tomu říkali takto. Bude to čistě náhodné setkání dvou sobě blízkých lidí na stejném místě ve stejnou dobu, řekněme například v parku zítra ve tři hodiny odpoledne.“ usmál se, uklonil a odešel. Anna chvíli vyjeveně koukala, ale potom se otočila a šla také domů.
Druhý den byla jako ve snách. Pořád přemýšlela, zda má přistoupit na Janovu hru a jít do parku, nebo jestli má sestře vše bez okolků říct.
Nakonec se rozhodla, že do parku půjde. Bylo jí už skoro dvacet let, takže mohla do parku jít bez doprovodu chůvy. Přišla záměrně o chvíli později, jak kázala tehdejší etiketa. Jan už na ni čekal a pokračoval ve hře, kterou včera začal „ Á slečna RychlebsKá. To je mi náhoda, že jsme se tu potkali viďte“ řekl a zdvořile jí políbil ruku. Anna tedy na jeho hru přistoupila a odpověděla „ Ano je to náhoda. Nemyslela jsem, že na Vás narazím právě zde. Myslela jsem si, že se budete naplno věnovat své práci a ne tu abych tak řekla bloumat po parku.“ Jan trochu zarazil, ale potom to obrátil v žert a pronesl „ To, to nádherné počasí mě vylákalo na chvíli ven z té studené kanceláře vašeho ctěného otce. Nemýlím-li se, že i Vy jste sem zamířila právě z toho to důvodu.“ „ Nemýlíte se milý příteli“ odpověděla Anna, ale v tu chvíli už jim oběma cukali koutky úst a oba přímo vyprskli smíchy nad komedií, kterou tu právě sehráli. „Jsem velmi rád, že jste přišla, Anno“ řekl teď už vážně Jan a pomohl jí vyhnout se velkou louži, která tu ještě zůstala po dešti z minulého týdne. „Já také“ řekla tiše a pokračovala „Chtěla jsem s Vámi mluvit o mé sestře.“ „O vaší sestře?“ podivil se Jan „ Ano o Heleně. Víte to co se stalo minulý týden mezi mnou a Vámi. To… zkrátka myslím, že tato událost by mou sestru velice ranila“ „Smím se zeptat proč?“ Jan byl stále udivenější. „ Nemohla jsem si nepovšimnout a Vy jste si toho snad také všiml. Oné velké náklonnosti co k Vám Helena chová. Někdo by snad dokonce tento cit mohl nazvat láskou.“ Jan se usmál a s trochou ironie v hlase řekl „ Se vší úctou k Vaší sestře a k Vám Anno. Nemyslím si, že by ke mně chovala takovéto city.“ Anna se zamračila a vyhrkla „ Vy si to možná nemyslíte, ale je to tak, Ostatně city, které jste dával najevo Vy jí, také nebyli nijak chladné. Někdo by snad mohl říct, že jste si ji předcházel a snad namlouval.“ „Musím to říct ještě jednou. I když k Vaší sestře chovám velkou úctu jako k ženě a k dceři mého zaměstnavatele necítím k ní žádné city a už vůbec ne láskyplné. Anno, vždy je to ještě dítě. Vy si vážně myslíte, že bych se mohl zakoukat do takovéhle žáby?“ řekl trochu rozzlobeně Jan. Anna se obrátila a se skrytým obličej řekla „Já jsem pro Vás taky je taková žába?“ Jan chvíli mlčel a potom ji něžně uchopil za ramena, obrátil si ji tváří k sobě, zadíval se jí do očí a řekl „Ty jsi ta, kterou miluji“ sklonil se k ní a vtiskl jí jemný a něžný polibek. Anna zadržela dech, byla tak překvapená, že naprosto zapomněla na svou sestru a na to jak by jí mohla ublížit. Zůstali spolu ještě asi hodinu a vyprávěli si o všem možném i nemožném. Až když odbili hodiny půl páté, museli se rozloučit. Jejich rozloučení, jak se dalo čekat představoval opětovný něžný polibek.

Uběhlo mnoho dní. Uběhl celý půl rok od sekání Anny a Jana v parku. Od té doby se viděli už mnohokrát a polibků, kterých si vyměnili, bylo na tisíc. Zítra se v domě sester měla konat slavnost, na které jejich otec uvede Jana jako svého společníka. Helena se na tento den velice těšila. Speciálně kvůli němu si koupila nové tyrkysové šaty s bílou krajkou. Doufala, že když ji Jan v těchto šatech uvidí, zamiluje se do ní a požádá ji o ruku. A protože bude již mít stále zaměstnání na úrovni, její otec proti sňatku nebude mít žádných námitek. Její sestra by jistě Heleně řekla, že je bláhová a že jen fantazíruje. Podle Heleny byla Anna až příliš rozumná. Často se sestry ptala na důvod proč Jana tak miluje a co se jí na něm vlastně líbí. Helena jí vždy odpověděla, že na něm obdivuje jeho nádherné hnědé oči, skvostné, perfektně bílé zuby, jemné a jemné, rovné vlasy. Její sestra na to, ale vždy namítne, že u pravé lásky z čistého srdce nezáleží tolik na fyzické přitažlivosti, ale také na jeho povahových rysech. To Helenu vždy hrozně rozhněvá, protože ona by ho přece nemilovala, kdyby neměl tak náramné vlastnosti jako je smysl pro humor, cit pro krásu a perfektní dodržování etikety. A hlavně by ho nemilovala, kdyby on sám jí nedával najevo svou velkou náklonnost k ní.
To Anna se tohoto dne naopak bála. Bála se, že neudrží své city na uzdě a přede všemi svého milence políbí. Nedovedla si přestavit, jak by se při takovéto situaci zachovala její sestra. Bála se toho, že by to zlomilo její srdce a pošramotilo její jemnou duši.
Ale ať se sestry k tomuto dni stavěly jakkoli přece jenom přišel.
„ Anno, poraď mi. Mám si vlasy nechat volně rozpuštěné a jen je ozdobit tady tou stužkou nebo si je mám splést do vysokého drdolu?“ zeptala se Helena sestry, když se společně připravovaly na slavnost. Anna na tuhle otázku jen obrátila oči v sloup a pokračovala v úpravě vlastního účesu. Anna si s vlasy moc práce nedala, spletla je do jednoduchého copu ozdobeného modrou pentlí. „Tak mi poraď. Chci se Janovi co nejvíc líbit“ dorážela Helena na sestru. To už Anna nevydržela a jízlivě řekla „Janovi je naprosto jedno jakou maškaru ze sebe uděláš“ však jakmile to řekla, zastyděla se, chytla se za pusu a snažila se sestře omluvit. Ta ale jako by neslyšela a uraženě odešla z pokoje. „Heleno, promiň mi. Já to tak nemyslela. Helenko, moc se ti omlouvám, prosím odpusť mi to.“ omlouvala se Anna, ale sestra se dlouho nedala obměkčit. „Proč si to řekla?“ zeptala se nakonec už ukonejšena sestřinou omluvou. „Mám špatnou náladu a bolí mě hrozně hlava.“ vymluvila se Anna „Nech si vlasy volně, tak ti to sluší nejvíc.“ poradila sestře, objala ji okolo ramen a společně odešly dokončit poslední úpravy svého zevnějšku.
Odbylo pět hodin a hlavní pokoj v domě se pomalu začínal plnit lidmi. Byl právě čas, aby také dívky přišly přivítat hosty. Společně vešly do hlavního pokoje, a jak se slušelo, všechny pozdravily, a když měly odbyty tyto oficiality, mohly se začít věnovat zábavě. Oslava probíhala podle plánu.
Otec děvčat Jana představil jako svého společníka a společně podepsali smlouvu. Potom se začalo tančit. Jan nejprve tančil s Helenou a později požádal o tanec i Annu. Jak tak tančili, pošeptal jí, že s ní potřebuje nutně mluvit o samotě. Dohodli se tedy, že se setkájí asi za půl hodiny v malém salónku, kterému se říkalo čítárna. Zde Anna moc ráda sedávala a listovala v rozličných knihách velké knihovny. Za půl hodiny tam tedy Anna přišla. Jan už tam čekal. Sedli si na pohovku a Anna se zeptala. O čem s ní chtěl mluvit. Chvíli mlčel a pak sáhl do kapsy a vytáhl malou krabičku. Anna nejprve netušila co to má znamenat až když ji otevře a řekl těch jednoduchým pět slov „Anno Rychlebská vezmeš si mě?“ Anna nemohla nabrat dech, nakonec se nadechla a řekla „Ano“ a to její ano se jí dralo z hrdla takovou sílou, tak hlasitě a tak rychle že ho musela pořád opakovat „Ano, ano, ano, ano, ano“ uchopil ji za ruku a navlékl jí ten nádherný prsten s malým stříbrným kamínkem. Tváře jí hořely, v očích měla slzy štěstí, a když se divoce objali a políbili, myslela, že se s ní točí celý svět.
A právě v tom nádherném okamžiku někdo otevřel dveře salónku. Byla to Helena. Okamžitě za sebou dveře zase zavřela a utekla pryč. Anna se rozběhla se za ní. Našla ji na zahradě sedět na bílé lavičce pod třešní. To bylo jejich oblíbené místo v zahradě. „Jak jsi jen mohla?““ vyhrkla, jakmile Annu spatřila. Plakala a v tu chvíli se i Anně slzy nahrnuly do očí a začala se jí omlouvat za to, že jí nic neřekla . „Jak dlouho už to trvá?“ „Asi půl roku“ „Půl roku! Půl roku!“ rozkřičela se „Ty jsi nevěděla, co k němu cítím? Moc dobře jsi to věděla a nestála jsem Ti ani za to, abys mi o tom řekla?“ „To proto, že jsem ti nechtěla ublížit.“ brečela Anna „Nevěděla jsem, jak bys reagovala a věř mi, kdybych tušila, co Jan dnes udělá, byla bys první, kdo by se o našem vztahu dozvěděl. Odpusť mi, že jsem Ti to neřekla. Odpusť mi to.“ ale Helenu jako by to ještě více pobouřilo, řekla „Ne“ „Ne?“ Anna se rozbrečela ještě víc. „Ne, neodpustím Ti. Měla jsi mi o tom říct. Tys totiž moc dobře věděla, co bych odpověděla. Odpověděla bych, že jsi zrádkyně a že tě nenávidím. Ano tohle bych odpověděla. A říkám to i teď jsi zrádkyně a já tě nenávidím“ chtěla utéct ze zahrady, ale Anna ji nepustila. Přes slzy sice ani neviděla, kde má její sestra ruce, ale podařilo se jí ji zadržet otázkou „Heleno, co mám udělat, abys mi odpustila?“ Helena se zarazila a s ledově klidným tónem v hlase řekla „Musíš se rozhodnout.“ „Jak rozhodnout?“ nechápala „Musíš si někoho vybrat. Buď já, nebo on.“ řekla a odešla. Ve dveřích se srazila s Janem, chytil ji za ruku a chtěl ji zastavit, ale vyškubla se mu a utekla. Jan přišel za Anna a ona se mu opřela o rameno a brečela a brečela.
Když se konečně uklidnila, slavnost už končila, a před nimi stál úkol oznámit jejich zasnoubení otci dívek.

Proběhlo to docela hladce. Její otec má Jana rád a dokonce se přiznal, že o jejich sňatku již dávno přemýšlel. Anna mu pak vyložila, jak se věci mají s Helenou. Na chvíli se zamračil a pak se ji snažil uchlácholit se slovy, že se Helena jistě umoudří. Anna v to doufá, ale jistá si být nemůže. Jan se již musel rozloučit. Anna si s otcem ještě dala hrnek zeleného čaje a pak odešla nahoru a vešla do pokoje sester. Netušila, jestli Helena spánek předstírala, ale již ležela v posteli, a když na ni promluvila, ani nemrkla.
Anna mohla jen doufat, že to co její sestra řekla, nemyslela vážně a že jí odpustí. Anna je na jednu stranu velice šťastná a pořád se jí chce usmívat, ale na druhou stranu se jí chce brečet a ronit slzy.
Rozhodla se, že půjde spát a bude doufat, že až se ráno vzbudí, bude všechno jinak.
Příští ráno se, ale nic nezměnilo. Anna se Helenu snažila uprosit, aby svou podmínku zrušila, ale s Helenou to ani nepohnulo. Nepomohlo ani, když se jí otec snažil domluvit, říkal „Helenko, buď rozumná. Já vím, že jsi Jana měla taky ráda a vím, že ti o tom Anna měla dávno říct, ale nemyslíš si, že bys jim měla přát štěstí?“ Helena jen opovržlivě odfrkla a řekla „Tatínku, na své podmínce trvám. Anna moc dobře věděla, že Jana miluji. Nemrzí mě ani to, že mi to neřekla, jak to, že věděla, o mích citech a stejně udělala něco tak podlého. Zkrátka se musí rozhodnout, buď si uchováme dobré sesterské vztahy a ona vrátí prsten zpátky Janovi nebo si Jana vezme, ale v tom případě se už vícekrát neuvidíme,“ Anně nezbývalo než položit poslední otázku „Kolik mám času na rozmyšlení?“ „Tři dny.“ odpověděla Helena a odešla z místnosti. Anna se vrhla tatínkovi kolem krku a vyplakala se mu z celého svého žalu. Nakonec se ale musela sebrat, a rozhodnout se.

Anna šla přemýšlet do knihovny. Sedla si do svého oblíbeného křesla a zadívala se na protější stěnu. Vysely tam dva obrazy. Nalevo vysel obraz panenky Marie, jak chová malého Ježíše Krista a na druhém byla věrná podobizna maminky sester z doby, kdy si brala jejich tatínka. Anna se tedy s prosbou obrátila právě k tomuto obrazu „Maminko, poraď mi prosím. Co mám dělat? Nechci ztratit sestru, ale cítím, že Jana miluji z celého svého srdce, bojím se, že kdybych ho odmítla, puklo by mi srdce žalem, ale když se vzdám milované sestry. Tedy člověka, na kterém mi záleželo v mém dosavadním životě asi nejvíc, zblázním se a z Janovy lásky nebudu mít žádné potěšení.“ A najednou jako by slyšela tichý jemný hlas. Byl jí tak povědomí a známí, že ji to ani nepoděsilo „Aničko, ty ses uměla vždy správně rozhodnout, vždycky když se ti postavilo něco do cesty, věděla jsi jak z toho ven.“ byl to hlas maminky „Ale tentokrát nevím jak z toho ven“ popotáhla Anna „Jdi za svým srdcem.“ řekla ještě její matka a bylo ticho. Tahle poslední věta Anně neustále zněla v hlavě „Jdi za svým srdcem.“


8. 3. 1803

Anna už neměla mnoho času na rozmyšlenou. V hlavě jí pořád zněla ta jedna jediná věta „Jdi za svým srdcem.“
Anna nevědala, co má dělat. Jednou si pomyslela: Helena je ještě hloupé sedmnáctileté děvče netuší co to je pravá láska. A zamilovat se může ještě tisíckrát. Vzpomněla si totiž na dobu, kdy Heleně bylo asi jedenáct let, to také říkávala, že je zamilovaná do hocha co rozváží mléko. Ale to byla jen dětská láska.
Jenže na druhou stranu si říká: Jan se jistě také může zamilovat do jiné dívky. Jistě nejsem jediná pro, kterou jeho srdce hoří. Maminka by se jí určitě zeptala „A co chceš ty, Aničko?“ jenže ona nevěděla, co chce. Nechtěla ztratit ani jednu milovanou duši.
„Jdi za svým srdcem.“ tuto větu nemohla dostat z hlavy. Honila se jí tam pořád a pořád.


Nadešla ta chvíle. Chvíle, kdy se Anna měla rozhodnout. V obývacím pokoji na ni už všichni čekali. „Tak jak jsi se, rozhodla?“ zeptala se Helena netrpělivě jako už by to chtěla mít také za sebou. „Ale to je nesmysl. Přece nemůžeš požadovat po sestře, aby se rozhodla mezi tebou a svým snoubencem.“ rozhněval se otec děvčat, ale Anna ho zarazila „Ne, tatínku Helena to požaduje tak jí to musím splnit. Rozhodla jsem se.“ v tuhle chvíli na ni byli upřeny všechny oči v místnosti, Anna si odkašlala, setřela slzu z oka a pokračovala „Rozhodla jsem se. Musím poslouchat své srdce. Rozhodla, jsem se pro člověka, kterého miluji z celého srdce a cítím k němu takovou vášeň jako k nikomu jinému.“ dále už pokračovat nedokázala, zadrhl se jí hlav v hrdle a tak je mlčky přistoupila k Janovi a zašeptala „Je mi to líto Heleno.“ Helena přikývla a řekla „Je to Tvé rozhodnutí. Přeji Vám oběma mnoho štěstí. Tatínku, už jsem podala přihlášku do internátní školy, kde budu pobývat po zbývající dobu Anniny přítomnosti v našem domě.“ uklonila se a odešla po schodech nahoru. Druhý den Helena opravdu odjela do své nové školy, kde zůstala i v den Anniny svatby. Anna a Jan se potom nastěhovali do nového domu v sousedním městě. Jan dále pracoval jako společník otce obou sester. Anna se Helenu snažila mnohokrát navštívit, ale nikdy se jí to nepodařilo. Až za tři roky obdržela od otce zprávu, že se Helena zasnoubila a že jejím budoucím mužem se má stát mladý právník Hynek Doušek. Anna se nad touto zprávou zaradovala a okamžitě se připravila na cestu za sestrou. Přijela za ní hned druhý den, setkání proběhlo velmi krátce. Anna přišla za Helenou do pokoje, který dříve patřil oběma sestrám. Helena seděla u stolu a něco si zapisovala do svého deníku, Anna vešla do místnosti a oslovila sestru jménem, ta ale ani nevzhlédla a dál pokračovala ve psaní.
„Heleno, chtěla jsem Ti pogratulovat k zasnoubení.“ pokračovala Anna. Helena ani nezvedla oči a jen nepřítomně řekla „Děkuji“ v tu chvíli Anně vhrkly slzy do očí a řekla „Myslela jsem, že bychom se mohly usmířit a že když jsi teď našla svou lásku, mohla bys, zapomenout na to co se mezi námi stalo“ Helena se nadechla, vstala od stolu a poprvé na sestru pohlédla. V očích jí šlehaly blesky a na čele se jí objevila hluboká vráska „Říkáš odpustit? Byla bych schopná, vlastně už jsem ti odpustila, že jsi mi přebrala muže, o kterého jsem tehdy tak stála.“ „Tak to je báječné, Helenko“ zaradovala se Anna a přistoupila k sestře, aby ji mohla obejmout, ale Helena odstoupila a pokračovala „Ale nikdy ti neodpustím, jak jsi se, ke mně zachovala. Že jsi přede mnou dokázala celého půl roku něco takového skrývat je neodpustitelné.“ když to dořekla, usedla zase za stůl a nechala sestru být.

Uběhlo pár další let. Anna, která už při setkání s Helenou byla již po druhé v očekávání, vychovávala spolu s Janem osmiletého Honzíka, šestiletou Helenku a tříletou Markétku, a Heleně se rok po svatbě narodily dvojčátka Kryštůfek a Juditka. Všední dny plynuly a všechno šlo tak jak mělo, až jednoho dne pan Rychlebský onemocněl a sestry dostaly od jeho osobního lékaře pana Šedého zprávu, že se otec nedočká příštího léta. Obě si tedy vzaly za vlastní, že mu budou věnovat náležitou péči. Uběhly tři měsíce, blížil se konec února a s nemocným to začalo vypadat opravdu zle. Otec měl, ale k sestrám poslední prosbu, řekl tichým a sípavým hlasem „Chci“ zakašlal „Chci vás dvě ještě jednou vidět pohromadě s celou rodinou. Chci se rozloučit.“ to právě u jeho lože byla Anna a řekla se slzami v očích „Pokud Helena bude chtít.“ „Řekni, že je to mé poslední přání, než se odeberu za vaší matkou.“ pronesl otec a rozkašlal se tak mocně, že Anna hned poslala pro Helenu s otcovou žádostí. Helena tedy přišla. U lože umírajícího se tedy sešla celá rodina Helena s Hynkem, Anna s Janem a všechny děti. Děti byly zprvu nesmělé, přece jenom viděly své bratrance a sestřině poprvé, ale nakonec se vše uklidnilo, ty větší stály kolem postele dědečka a ty menší si sedly na zem a nechápavě koukaly co se děje. Otec se s přemáháním sil na posteli trochu nadzvedl a jak jen to šlo, řekl s přísností v hlase „Smiřte se!“ bylo slyšet hlasité polknutí a obě sestry se na sebe podívaly „To je čistě na Heleně. Já se smířit chci.“ řekla Anna a podívala se Heleně do očí, ta ale sklopila oči a zarputile mlčela „Podívejte se, jak si ty děti hrají.“ usmál se najednou Jan a oči všech v místnosti se soustředili do kouta pokoje, kde si spokojeně hráli nejmenší dětičky. Anna se podívala na Helenu, ale v tu chvíli už si obě sestry padly kolem krku a objímaly se a plakaly tak dlouho, dokud pokojem nezaznělo tiché „Děkuji“. To řekl otec sester, a jakmile to dořekl, uložil se na polštář, usmál se a naposledy zavřel oči. Pak následovalo smuteční období zakončené posledním rozloučením s otcem. A potom? Potom už následoval jen šťastný a spokojený život. Rodiny se často navštěvovaly a za pár let si na tuto nešťastnou etapu života nikdo ani nevzpomněl. Jen Anna jednou našla svůj starý deník, prolistovala jej a s nostalgickým úsměvem jej hodila do ohně, který hořel v krbu.