V objetí zimy- 18. kapitola

Dny ubíhaly a já se zase vrátil k životu vlka samotáře. Práce, kůže, jídlo, spánek, práce, kůže, jídlo, spánek a tak pořád dokola. Přesto jsem byl rád, že se Stázka nevracela. Znamenalo to totiž, že Marta ji potřebuje, takže všechno bylo v cajku. Aspoň jednou se bůh ustrnul! Počasí se měnilo a přicházelo jaro. Pomalu, ale jistě. Sníh zvolna roztával a příroda se probouzela ze zimního spánku. Včera jsem dokonce zahlédl i pár drobnejch květů sněženek. Začal jsem si připravovat věci na cestu do vsi. Bylo na čase tam zajít, něco prodat a něco zase koupit. Vybral jsem pár dobrejch kožek, ty nejlepší jsem si nechal pro sebe na ušití nových zimních šatů, svázal je do pevného balíku, který jsem si hodil přes rameno. Přes to druhé jsem si zavěsil samostříl. Do torny jsem si dal něco k snědku a časně ráno vyrazil na cestu. Šel jsem svižně a do osady se dostal krátce před polednem. Panoval tam čilý ruch. Potkával jsem známé tváře. Některé jsem viděl rád a bez jiných bych se docela klidně obešel. Zastavil jsem se u kupce, kterému jsem prodával své zboží. Byl spokojen a rychle jsme se dohodli. Nechal jsem balík u něho, zatímco mi v kapse cinkaly mince. A ne zrovna v malém počtu. Zašel jsem si do hospody. „Vladane! Tak to už je tady jaro!“ hostinský mě nadšeně přivítal. Usadil jsem se zády ke stěně a na stůl přede mě připutoval korbel piva. „To je na mě! Na oslavu konce zimy!“ odmítl mé peníze. „Tak dík!“ zhluboka jsem se napil. „Dobré!“ uznale jsem pokývl. „A co si dáš eště?“ zeptal se zvesela. „Kus tamtoho kuřátka a kopu brambor! A ještě jedno pivo!“ objednal jsem si bez váhání. „Hned to bude!“ odkvačil a já jsem se zvědavě rozhlížel po šenku. Moc se toho tady nezměnilo. Ostatně proč by taky mělo? Za chvíli byl zpátky i s talířem, který postavil přede mě. „Jaká byla zima? Dobrá?“ vyzvídal. Chápal jsem ho dokonale. Snažil se zjistit, jak moc si může dovolit natáhnout cenu. „Dalo se! A co je novýho tady?“ Sedl si naproti mně. „Ále nic … Jo, stará Barka to má už za sebou a Tom s Dorou do toho konečně praštili … museli, chápeš?“ spiklenecky na mě mrkl. „A co u tebe, chlape?“ vypálil na mě nečekaně Polkl jsem sousto a spláchl ho pivem. „A co by jako mělo bejt?“ otázal jsem se zvědavě. „No, já nevim, proto se ptám, ne?“culil se na mě jako sluníčko. Zamračil jsem se. Něco chtěl, to bylo jasné, a nevěděl, jak začít. „Hele, o co ti jde?“ zeptal jsem se bez okolků, protože jinak jsme tuhle hru mohli hrát do večera. „Jak chceš, budem mluvit na rovinu! Podívej, Vladane, holka je dospělá, to jako jo, jenže já jsem furt její táta, víš? A rád bych ji už konečně viděl zaopatřenou! A kvelb koneckonců taky! Vim, že nejseš typ na vedení hospody, ale já se taky nechystám jít pod drn zas tak brzo! A ty se přece na stará kolena nebudeš plahočit po lesích a vybírat ty svoje pasti, ne?“ Zíral jsem na něho s vytřeštěnejma očima. Očividně neměl ani ponětí, jak si jeho dceruška přilepšuje! Strávil jsem s ní pár dost divokejch nocí a vždycky mě to nějakou tu maličkost stálo. Tu kožka na rukavice, tu další na beranici … Hostinský na mě upřeně hleděl a vyčkával. „Ehm …“ odkašlal jsem si. „Vim, že je to narychlo, ale úplně proti nejsi, co?“ pokračoval, když viděl moji neochotu odpovědět. Rychle mi došlo, že mlčením to projedu. „To teda jsem!“ pronesl jsem pevně. „Ale proč?“ vylétlo z něho udiveně. „Vždyť to s ní táhneš už skoro druhej rok! Tak neblázni, Vladane! Holka je dělná, umí se v kuchyni otáčet a v tom se taky shodnete, ne?“ Tlačil dál, ale já se nedal zahnat do kouta. „Nejsem jedinej, kdo za ní chodil, to snad víš, ne? Tak to zkus u nich! Já se nechci vázat! Mám lidí po krk a chci bejt co nejdál ode všech!“ pokusil jsem se mu to vysvětlit, ale v hloubi srdce jsem věděl, že je to pravda jen částečně. Byla tu jedna, se kterou bych se svázal docela rád! Měla kaštanové vlasy a černý kukadla, pro která bych klidně skočil třeba do ohně. Pobledl a nadechl se k řízné odpovědi, ale nedostal se k ní. Dveře se rozlétly a vešlo pět mužů. Bude zle! blesklo mi hlavou. A bude ještě hůř! dodal jsem v duchu, když jsem si uvědomil, co mají na sobě. Královské barvy! To mohlo znamenat jen jediné. Bratříček začal postrádat svoji sestřičku a tihle pánové mu ji měli najít. A dle jejich oděvu soudě to nebyli nějací hej nebo počkej, ale sami příslušníci královy osobní gardy! A nevypadali nijak šťastně! „Hospodo!“ zvolal hlasitě jeden z nich. Zřejmě velitel, jak jsem odhadoval podle dlouhého meče, který mu visel u pasu. Hostinský úslužně vyskočil na nohy a spěchal přivítat vzácné hosty. „Máme hlad a žízeň, tak nos na stůl to nejlepší, ty bečko sádla!“ Rozhodl jsem se dojíst, jak nejrychleji to půjde, a vypadnout. Nestál jsem o bližší setkání s nimi!