(Ne)šťastná náhoda

Události v nemocnici jí splývaly v naprostou nesmyslnost. Věděla, že jí udělali rychle testy a že ji vezou na sál. Ale co zjistili, to nevěděla ani, jestli je nebo není těhotná. Nedokázala totiž ani rozeznat význam slov. Operační sál se jí během chvíle ztratil ve tmě.

Cítila, jak ji někdo lehce hladí po ruce. Měla bych otevřít oči, pomyslela si. Ale nechtělo se jí. Celé tělo měla těžké a přišlo jí, že na ono pouhé otevření očí potřebuje nadlidskou sílu. Pokusila se o to.
Michal zaregistroval, že Radka mírně, skoro nepatrně, zamrkala víčky.
„Lásko? Jsi vzhůru? Slyšíš mě?“ zeptal se nervózním hlasem.
Vydala ze sebe jen jakési zamručení, ale to mu stačilo. Trvalo ještě chvíli, než se Radka trochu vzpamatovala a než otevřela oči a (stále ještě trochu zastřeně) se na něj podívala.
Byla příliš vyčerpaná na to, aby mluvila, aby se na cokoli zeptala. Ptala se proto Michala jen pouhým pohledem. Ten se zhluboka nadechl a začal: „Operovali ti natrženou slezinu, zachránili ji. A pak taky – říkali, že jsi potratila – ty jsi byla těhotná?“
Chvíli ještě mlčela, a pak řekla slabým hláskem: „Nevěděla jsem to jistě.“
Sotva to dořekla, začala brečet. Tak já byla těhotná, pomyslela si, já jsem mohla mít dítě, za pár měsíců ze mě mohla být máma.
Michal je pevně objal.
„Nebreč nebo tě bude bolet břicho, jsi jen chvíli po operaci.“
Objímal ji dlouho a sám se smiřoval se skutečností, že přišel o dítě, o kterém ani nevěděl, že ho čekají.

Jakmile se vrátil do firmy, zavolal si k sobě do kanceláře Milana, původce všech těch útrap.
„Vezmu to velmi stručně“ řekl Michal, jakmile Milan vešel „to, čeho jste se dopustil dnes je naprosto nepřijatelné. Máte hodinovou výpověď.“
Poté musel celý zbytek dne snášet neustále se opakující otázky na Radku. Odpovídal jim, ale nikomu nebyl schopný říct o Radčině potratu. Jediný, kdo na něm poznal, že něco zatajuje, byla Květa. Nechtěl jí to říct, aby neměla ještě více zkažené narozeniny, ale nakonec jí řekl úplně vše. A byl nakonec rád, že to z něj vytáhla, bylo mu pak lehčeji.

Radka se nemohla z potratu vzpamatovat. Michal se ji snažil přivést na jiné myšlenky, ale nedařilo se mu to. Vzal ji proto z nemocnice hned, jak to šlo. Věřil, že doma přijde na jiné myšlenky. Trochu to pomohlo, ale žádná sláva.
Po několika dnech už se nedokázal dívat na její ztrápenou tvář.
„Radko“ oslovil ji „už se tím netrap, prosím. To nepomůže ani tobě ani mně. – Já vím, že tě to trápí, to mě taky, ale už s tím nic nenaděláme. Můžeme se s tím jen smířit. Navíc – vždyť to neznamená, že už nebudeme mít děti – můžeme se pokusit o dítě znovu – teď jsme se o to ani nesnažili a otěhotněla jsi. Věř mi, všechno bude v pořádku.“
Vděčně se na něj podívala, najednou ho prudce objala a rozbrečela se. Nemohl ji utěšit, ale pak už nebrečela ani chvilku, dokonce se začala i smát.
Jakmile se vrátila do práce, bylo jí hned líp. Jen při pohledu na ono osudné zábradlí zesmutněla. Ale rozhodla se jít dál, nemyslet na minulost a soustředit se na budoucnost, protože fakt, že byla těhotná, v ní probudil touhu po dítěti. Vlastně byly chvíle, kdy nemluvila o ničem jiném.
Michalovi sice už občas lezlo tohle neustálé téma na nervy, ale musel uznat, že by měl dítě taky rád. Ale jeho pocity, co se týče dítěte, byly rozpolcené. Na jednu stranu ho strašně toužil mít, ale na druhou…vždycky když pomyslel na děti, představoval si, jak si s nimi hraje, běhá po zahradě…a teď? Teď byl tenhle jeho sen nenávratně pryč, protože on už tohle nemohl.