V objetí zimy - 19. kapitola

Dovařila jsem oběd a zadívala se na Martu, která seděla na posteli se zády podepřenými polštářem a k prsu měla přisátou Marušku. Marta zvedla hlavu a zasněně se na mě usmála. „Je nádherná, viď?“ Přikývla jsem. „Ano, to opravdu je!“ Něžně pohladila malou po vláscích. „Víš, když se narodila, tak jsem se hrozně bála, že Robin bude zklamanej! Přece jen asi by radši kluka, ale je z ní úplně vedle, nemyslíš?“ To byla pravda. Pokaždé, když se vrátil, tak se nejprve sklonil nad kolébkou, pak se pozdravil s Martou a nakonec se mnou. Trochu jsem si připadala jako páté kolo u vozu, ale chápala jsem to. Jen se mi díky tomu stýskalo po Vladanovi. Chyběl mi jeho úsměv, hluboký hlas a samozřejmě i jeho něžnosti! Jak ráda bych zase byla v jeho medvědím objetí! Když mě držel v náručí, tak jsem si připadala v bezpečí! Byla jsem si jistá, že nikomu nedovolí, aby mi ublížil. Kdyby tu tak byl a políbil mě! A to by byl jen začátek … „Že vím, na koho myslíš?“ vytrhl mě z těch lákavých představ Martin pobavený hlas. Zrudla jsem, což ji rozesmálo. „Páni, musí bejt fakt dobrej!“ Zrudla jsem ještě víc. „My jsme spolu … ne jako, že nic, ale ne … tamto … no, vždyť víš!“ podařilo se mi ze sebe vykoktat. „Tady se na formality moc nedá a noce jsou dlouhý a chladný! A Vlad je pořádnej kus chlapa, tak mi netvrď, že nic! Já s tím za mnichy nepoběžím!“ mrkla na mě. „Říkám ti pravdu! Opravdu nic!“ hájila jsem se. „A proč ne? Nemá zájem? Nebo ty?“ upřela na mě tázavý pohled. „To ne! Ale … prostě je to složitý, víš?“ Potřásla hlavou. „Tyhle věci nejsou složitý! To si jen namlouváš!“ Sedla jsem si na okraj postele a chvíli je pozorovala. „Někdy je to doopravdy složité! Já … nejsem to, co si myslíš, že jsem …“ zašeptala jsem. Maruška měla dost a Marta mi ji najednou podala. Mechanicky jsem uchopila povijan a bezděky se na dítě usmála. „Stázko, každej má něco za sebou! Tady minulost nic neznamená! Tak ji nenech, aby tě ovlivňovala! Máš ho ráda?“ otázala se mě znenadání. „Nepřemýšlej! Prostě mi odpověz!“ přikázala mi. „Víc než svůj život!“ moje slova překvapila nás obě. „Tak v čem je problém, Stázko?“ Sklonila jsem hlavu a políbila Marušku na čelíčko. „Já … nejsem obyčejná holka! Jsem princezna … Anastázie Alexandra. A nemůžu tady zůstat … i když bych strašně moc chtěla!“ cítila jsem, jak mi po tváři teče slza. „Tak tu zůstaň! Nikdo tě tu nepozná! A my to nikomu neřeknem, že ne, Robine?“ polekaně jsem sebou trhla a pohlédla ke dveřím. V nich stál Robin a zíral na mě s otevřenou pusou. „Teda …“ vypravil ze sebe po chvíli, ale pak se obrátil na svoji ženu. „Já to říkal! A tady to máš!“ Marta jen mávla rukou. „Je jedno, kdo je! Maj se rádi, Robine!“ Ale její manžel se nedal zastavit. „Jo, jenže to nikoho nebude zajímat, až si pro ni přijedou! Jak ses sem vůbec dostala?“ obrátil se na mě. „Tak, jak jsem ti řekla. Napadli nás vlci a já jediná přežila! Vladan mě našel a staral se o mě!“ Robin si sedl ke stolu. „Tomu se říká klika!“ pronesl ironicky. Marta se zamračila. „Nech toho! Co ti na tom tak vadí?!“ Vypadalo to na hádku. Kvůli mně. „Co?! Jen to, že nám lhali! Oba dva! Vlad i ona!“ Robinův hlas značně nabyl na síle. „Neřvi! Vylekáš malou!“ okřikla ho Marta tiše. „A tys mu řek, co si o ní myslíš?! Neřek! Tak se nečerti!“ usadila ho ostře. „Co sis o mě myslel?“ nedokázala jsem potlačit zvědavost. „Že něco předstíráš!“ odsekl rázně. „Aha …“ hlesla jsem. „A mě by zajímalo proč?“ upřel na mě zpytavý pohled. „Stejně mi nebudeš věřit!“ řekla jsem posmutněle. „Zkus to! Není tak zabedněněj, jak vypadá!“ pobídla mě Marta laskavě. Robin něco zavrčel, ale neznělo to nijak výhružně. „Zpočátku kvůli přežití! Vladan právě laskavostí neoplýval! A má pádnou ruku …“ přiznala jsem rozpačitě a Marta chápavě přikývla. „Jenže pak se něco změnilo. Nevím, kdy ani co, ale stalo se to!“ zmlkla jsem. Robin s Martou mlčeli a prohlíželi si mě. Nakonec, to byl Robin, kdo promluvil jako první. „Vladan nemůže mít nic jednoduchýho!“ vstal a šel přiložit na oheň. „A co máte v plánu dál?“ otázala se Marta se zájmem. „Slíbil mi, že mě na jaře vezme za bratrem …“ špitla jsem a oči se mi zalily slzami. Sníh už roztál a nebylo ani těch nejmenších pochyb, že vláda zimy nadobro skončila. „Měla bych se vrátit k Vladanovi, abychom se mohli vydat na cestu … Nemá cenu to prodlužovat, víš?“ prosebně jsem na ni pohlédla. Zoufale jsem si přála, aby mi řekla, že mě tu ještě potřebuje. Že ještě nemůžu odejít! Ale ona se na mě tak zvláštně podívala. „Jestli je to to, co chceš, tak tě Robin zítra doprovodí.“ Zaslechla jsem, jak se Robin nadechl, ale mlčel. „A moc děkuju! Až budu Marušce vyprávět, kdo ji jako malou choval, tak si bude myslet, že si vymýšlím!“