V objetí zimy - 21. kapitola

Smutně jsem si balila svoje věci. Bylo ráno a bylo na čase vyrazit. Robin chtěl být co nejdříve zpátky u Marty a já se mu nedivila. Neměla jsem dobrý pocit, že ho od ní odvádím, ale bez něho bych cestu k Vladanovu srubu nenašla. Zavázala jsem si uzlík a usmála se na Martu. „Tak a jsem hotová!“ Pohlédla na mě. „Opravdu tohle chceš?“ zeptala se tiše. Zavrtěla jsem hlavou. „Nechci, ale musím!“ Objala jsem ji a ona mě k sobě přitiskla. „Mám tě ráda, Stázko!“ zašeptala mi do ucha. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Robin zamračil a natáhl se pro samostříl. „Co se děj …“ začala jsem se ptát, ale Marta si položila prst na ústa. Poslechla jsem. Robin opatrně vyhlédl z okna a zakabonil se ještě víc. „Máme hosta!“ oznámil nám a vyšel ven. Chtěla jsem jít za ním, ale Marta mě zadržela. „Zůstaň tady!“ řekla rezolutně. „Ale třeba je to Vladan …“ Potřásla hlavou. „Kdyby to byl on, tak by ho Robin nevítal s kuší v ruce!“ Měla pravdu a já si připadala strašně hloupě. „Vítej, pane!“ slyšely jsme Robinův hlas. „Hledám jedno děvče, lovče! Neviděl jsi ji?“ Prudce jsem se nadechla. „Já ho znám, Marto!“ křikla jsem na ni pře rameno a vyřítila se ven. „Arnulfe!“ Jezdec si mě chvíli překvapeně prohlížel. „Paní?“ pronesl nejistě. „Ano, jsem to opravdu já!“ usmála jsem se na něho. Měla jsem radost, že ho vidím. Aspoň si ušetřím bolestné loučení s Vladanem. Jistě, bylo to ode mě zbabělé, ale nechtěla jsem nás oba trápit.Už tak to bylo dost zlé! „Je mi potěšením, že vás vidím, paní!“ pronesl nonšalantně a já s hrůzou sledovala, jak se Robinovi zabodl šíp do hrudi. „Cos to udělal?!“ vykřikla jsem zhrozeně a vrhla se k raněnému, abych mu pomohla. Chvála bohu, dýchal, ale byl v bezvědomí. Arnulf seskočil a zamířil ke mně. „Chtěl vám ublížit, paní! Je to divoch!“ Hněvivě jsem na něho pohlédla. „Mýlíš se! Je to můj přítel a pomohl mi!“ Arnulf si zřejmě uvědomil svůj omyl. „To je mi líto, paní!“ Chtěl pokračovat v omluvě, ale gestem jsem ho přerušila. „Pomoz mi ho odnést dovnitř!“ Bez námitek a s jistými obtížemi zvedl Robinovo tělo a nesl ho za mnou. „Marto, je mi to líto! Byl to omyl! Hrozný omyl … Všechno bude dobré …“ snažila jsem se uklidnit víc sebe než ji. „Polož ho támhle!“ rozkázala jsem Arnulfovi a začala hledat čisté plátno. Vůbec jsem si při tom nevšimla, že Marta s očima plnýma děsu a malou v náručí ustoupila až ke stěně. „Kde máš byliny proti horečce?“ obrátila jsem se na ni a všimla si její hrůzy. „Marto? Co se …“ pak jsem pohlédla na Arnulfa. Stál uprostřed pokoje a na rtech mu pohrával podivný úsměv. „Hleďme! Divoch měl ženskou a dokonce i mrně!“ Zamračila jsem se. „Budu si stěžovat bratrovi! Jsou to moji přátelé a …“ Upřeně se na mě zadíval a z něčeho v jeho očích mi přejel mráz po zádech. „Stěžovat si nebudeš, Anastázie!“ oznámil mi ledově. „Přišel jsem totiž už bohužel pozdě! Našel jsem vás mrtvou! A jediné, co jsem mohl udělat, bylo pomstít vaši bezdůvodnou vraždu …“ Bez dechu jsem na něho zírala. „Zbláznil jsi se?!“ vypravila jsem ze sebe šokovaně. „A víte, co je na tom nejhorší? Že vás ten divoch neušetřil ničeho … Jen si to představte … taková hrůza! Nebohá princezna!“ zdálo se, že můj dotaz vůbec nevzal na vědomí. „Proč to děláš?“ Zoufale jsem přemýšlela, co udělat. Očima jsem si přeměřila vzdálenost ke dveřím, ale Arnulf se mi postavil do cesty. „Proč?“ nevěřícně to zopakoval. „Proč?! Protože mám po krk těch vašich urážek! Myslíte si, že nevím, jak nade mnou ohrnujete nos?! Když jsem se vyslovil, tak jste se mi vysmála! A váš povedený bratříček taky!“ Cítila jsem, jak mi ledová ruka sevřela srdce. „To není pravda! Nic takového jsem neudělala! Jen jsem tvoji nabídku nepřijala! To je celé!“ pokoušela jsem se mu to vysvětlit, ale neposlouchal mě. Pomalu vykročil ke mně. Obezřetně jsem se sunula podél stolu. Marta shodila z police hrnec. Na chvilku tím odpoutala Arnulfovu pozornost a já proběhla kolejného ven. Doufala jsem, že půjde po mně a Marta bude mít dost času se tu zabarikádovat. Nebo se dostat pryč zadním východem. Naštěstí to vyšlo a Arnulf se rozběhl za mnou. Utíkala jsem bezhlavě kupředu. „Stůj!“ slyšela jsem jeho vzteklý řev. K mé hrůze se rychle přibližoval. Riskla jsem pohled za sebe a nevšimla si při tom zrádné prohlubně. Podvrkla se mi noha a já se s bolestivým výkřikem poroučela k zemi. Tvrdě jsem dopadla a vyrazila si dech. S hrdlem sevřeným strachy jsem sledovala, jak se ke mně Arnulf blíží. Chtěla jsem vstát, ale nešlo to … Zastavil se a posměšně si mě prohlížel. „Ale, ale, copak to tu máme? Princeznička? A takhle sama …“ Jazykem si vyzývavě přejel přes rty. „To se jí budeme muset věnovat, ne?“