Lunojasné noci - 8. díl

Po tváři mi stekla slza, ale v srdci jsem cítil radost. S úsměvem jsem si dopis pročetl ještě jednou a pak se vrátil do domu.
„Tede, mohl bys jít na chvíli za mnou? Potřebuji s něčím pomoct.“ volala na mě máma.
Přiběhl jsem k ní, ze zadu ji objal kolem ramen a políbil na tvář. Šokovaně na mě pohlédla a s neskrývaným zájmem si mě prohlížela, ale já si toho nevšímal.
„Tak s čím jsi to chtěla pomoct?“ zeptal jsem se s úsměvem a sedl si ke stolu vedle ní. Po pár minutách ode mě konečně odvrátila hlavu a zadívala se do monitoru.
„Vidíš, tady se mi nechce nastavit tento formát.“ Ukazovala prstem do okýnek v programu, kam přepisovala přeložené texty.
„To je jednouché.“ Usmál jsem se a nastavil formát, tak jak ho potřebovala. Za chvíli jsem byl hotov a opřel se o opěradlo židle.
„Jsi tak šikovný, já s tím tady zápasím už strašně dlouho. Děkuju.“ řekla vděčně a otočila se zpátky ke mně. „Tak, a teď mi řekni, kde jsi našel tak dobrou náladu, hm?“ zeptala se a opřela si ruce o stůl, zatímco hlavu měla stále natočenou na pravou stranu, aby na mě viděla.
Usmál jsem se a shlédl k obálce, kterou jsem stále ještě svíral v dlaních.
„Páni, poslala ti dopis?“ ptala se užasle.
Přikývl jsem.
„Smím si ho přečíst?“ V očích se jí třpytila zvědavost.
Nerozhodně jsem si dopis prohlížel, ale jelikož nadále nenaléhala, rozhodl jsem se jí ho ukázat. Chtěl jsem s někým sdílet radost.
„Dobře, můžeš.“ řekl jsem a dopis jí podal.
S nadšením po něm chňapla a dala se do čtení. Vstal jsem od stolu a šel si nalít pití, se kterým jsem se pak zase vrátil, a usedl naproti ní. Sledoval jsem jak se její výraz při čtení mění. Když dočetla, byla dojatá. S úsměvem mi dopis vrátila, natáhla se přes stůl a pohladila mě po tváři.
„Je krásný.“ řekla tichounce.
„To je.“ dal jsem jí za pravdu a schoval ho zpět do obálky, aby se mu něco nestalo.
Cítil jsem na sobě její pohled, a i když jsem se jí do tváře nedíval, bylo mi jasné, že se snaží zjistit jak dlouho mě bude trápit, že jsme se přestěhovali. Jako by si až tady uvědomila, co pro mě Jol znamenala a stále znamená.
„Půjdu se projít.“ řekl jsem, naposledy se napil a postavil se.
„Dobře, ale do večera se vrať, pozvala jsem naše nové sousedy na grilování a víš, že to s tím vůbec neumím, budu potřebovat tvoji pomoc.“ Zoufale se usmála.
„Jasně, budu tady.“ ujistil jsem ji a šel si do svého pokoje sbalit věci, které jsem s sebou potřeboval.

Sedl jsem si na starou, dřevěnou loď, která stála na břehu pláže, a nohy zabořil do teplého písku. Položil jsem si na kolena svůj zápisník a nalistoval čistou stranu. Zavřel jsem oči a v tu samou chvíli se mi pod víčky vykreslila Jolanina tvář. Usmál jsem se a začal psát…
___________________________________________________________________________

Po tváři mě pohladilo teplo. Překvapeně jsem otevřela oči a zjistila, že se mi do okenních tabulek opírají sluneční paprsky. S úsměvem jsem se protáhla a vzpomněla si na Teda. Co teď asi dělá? – položila jsem si tu nejčastější otázku, na kterou jsem stále nemohla nalézt odpověď.
Naklonila jsem se z postele k psacímu stolu a podívala se na hodinky. Bylo už něco kolem deváté, vymotala jsem se tedy z teplé přikrývky, a pomalinku si to šinula do koupelny. Naštěstí jsem cestou nikoho nepotkala. Nebyl by na mě – jak jsem zjistila u zrcadla – ten nejpěknější pohled.
Vyčistila jsem si zuby, umyla obličej a učesala se. Spokojeně jsem pak na sebe pohlédla do zrcadla, vypadala jsem už mnohem lépe. Vrátila jsem se do pokoje a začala hledat ve svém kufru nějaké oblečení.
Vybrala jsem si světle hnědé kalhoty a červené tričko s krátkým rukávem. Na zápěstí jsem si připnula stříbrné hodinky, které jsem nosila už několik let, a obula si plátěné tenisky. Znovu jsem na sebe pohlédla do zrcadla, které bylo umístěno uvnitř skříně, a vyběhla zpátky na chodbu. Nikdo tu ale nebyl, a tak jsem zamířila do kuchyně.
Ještě dřív, než jsem k ní ale stihla dojít, pohladila mě vůně čerstvé kávy a na rtech se mi rozhostil úsměv.
U stolu seděla Erika a jakmile mě spatřila, vesele mi zamávala. Hned vedle pak stála Helda a mazala toasty bílou pomazánkou.
„Dobré ráno.“ pozdravila jsem je a ony se na mě usmály.
„Jak ses vyspala?“ ptala se mě Helda.
„Dobře, děkuju.“ Mezitím jsem došla ke stolu a posadila se naproti Erice. „A kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se a upřela pohled na Heldu.
„Bernard seče trávu před domem a paní Donelová odjela časně ráno.“ odpověděla.
„Aha, nezlobila se, že ještě spím?“ ptala jsem se provinile.
„Ale vůbec ne, musela jsi být unavená z toho letu, viď?“
Usmála jsem se a stočila pohled k Erice.
„Podívej, tady jsem donesla ty korálky.“ Ukázala prstem na misku, plnou lesklých a barevných perliček. „Naučíš mě ty motýlky?“ ptala se horlivě a v očích jí jiskřilo.
„To víš, že jo.“ souhlasila jsem a obrátila se na Heldu. „Prosím vás, neměla byste nějaký tenký drátek?“ poprosila jsem ji.
„Určitě ano, ale nejdřív se pěkně najíte.“ rozhodla a my se s Erikou zasmály.
Kousla jsem do křupavého toastu, který se mi doslova rozpustil na jazyku, a v tu chvíli jsem cítila, jak se mi po celém těle rozlévá štěstí.
„Hmm, je to výborné.“ pochválila jsem Heldino kulinářské umění. Bylo na ní vidět, že ji to potěšilo.
„A už vím, jak vám budu říkat.“ Vítězoslavně jsem se usmála.
„Opravdu?“ Okamžitě zpozorněla.
„Ano, má babička vařila stejně úžasně jako vy a snad vám byla i podobná. Jmenovala se Darci, směla bych vám tak říkat také?“
Helda po těch slovech úplně roztála, snad jakoby ji to i dojalo. „Byla bych moc ráda.“ Souhlasně přikývla a v očích se jí zračilo poděkování.
„Dobře.“
„Ale já ti můžu říkat Karkulko pořád, viď?“ ptala se Erika.
Darci se rozesmála. „Ale jistě, drahoušku.“ Pohladila Eriku po vlasech a z očí jí stekla slza radosti.
„Tak tu chvilku vydržte, zlatíčka. Dojdu vám pro ten drátek.“ řekla a zmizela někde ve dveřích.
Než se vrátila, dopila jsem výbornou, voňavou kávu a dojedla poslední opečený chlebíček.

Pohlédla jsem k oknu, za nímž už se pomalinku stmívalo. Úplně jsem s Erikou zapomněla na čas. Celé odpoledne jsme společně vyráběly motýlky a už se nám jich na stole povalovalo víc než dvacet. Darci nás u toho pozorovala a mezitím nahlížela do nejrůznějších kuchařek, aby se přiučila něčemu novému. Bylo mi s nimi dobře, takhle uvolněně jsem se už dlouho necítila.
„Darci, mohla bych vás o něco poprosit?“ obrátila jsem se na ni s prosbou.
S úsměvem přikývla.
„Víte, já bych potřebovala na hodinku odejít. Nedaleko odsud bydlí můj tatínek a já mu slíbila, že ho navštívím. Mohla byste dohlédnout na Eriku?“
„To nebude problém, podívej se, jak je hodná. Jen běž.“
„Děkuju.“ Usmála jsem se na ni a odešla z kuchyně.
Sundala jsem z věšáku mikinu, kterou jsem si tam včera večer pověsila, oblékla si ji a vyšla ven.
Během cesty jsem měla čas přemýšlet a to mi příliš nevyhovovalo. Začínala jsem mít strach, který se s každým krokem stupňoval. Byla jsem si totiž vědoma toho, že se v tom domě nesetkám pouze s tátou, ale také s jeho novou ženou, která tam bude doma, zatímco já tam budu pouhou návštěvou.
Náhle jsem se zastavila. Chci tam vůbec jít? – ptala jsem se sama sebe. V tu chvíli se mi do zad opřel prudký vítr a popohnal mě kupředu. Snad jakoby mi tím dával znamení. Povzdychla jsem si a pokračovala v cestě dál.
Zanedlouho jsem stanula před domem, který dříve býval mým domovem. Nyní však už nebylo nic jako dřív.
Pořádně jsem se nadechla čerstvého vzduchu a urovnala si vlasy, které mi při chůzi vítr rozházel. Vystoupila jsem na schod – jenž vedl ke dveřím – abych viděla na zvonek, který stále nesl jméno Vandomovi. Zachvěla jsem se a do očí se mi vedrali slzy. Rychle jsem je setřela zápěstím a znovu se nadechla. V zápětí jsem zvonek stiskla a čekala…
Dveře se otevřely s vrzáním, i když nebyly nijak moc staré, a po chvíli se v nich objevil táta. Pár vteřin stál na místě bez hnutí a dokonce se zdál být zaskočený, pak mě ale bez rozmýšlení objal, a já po tak dlouhé době konečně cítila, že mám tátu.
„Tati,“ hlesla jsem.
„Já vím, holčičko moje.“ přerušil mě, já však větu dokončila. „Chyběl jsi mi.“
Přitiskl si mě k sobě ještě pevněji a prsty mě hladil po zádech. „Ty mě taky.“ řekl a já pocítila neskutečné štěstí, alespoň pro tuto chvíli.
___________________________________________________________________________

Vzduch náhle zhedvábněl a něžně mě hladil po tvářích. Hrot propisky, jíž jsem psal dopis pro Jol, se zaleskl v měsíčním svitu, a já jen velmi nerad musel opustit místo na dřevěné loďce, kde jsem si to tak oblíbil.
Schoval jsem dopis do obálky, přibalil k němu i nahrávku skladby, kterou jsem pro Jol vytvořil, a cestou domů ho vhodil do poštovní schránky.
Už z dálky, když jsem se přibližoval k našemu domu, slyšel jsem několik proplétajících se hlasů, doplňovaných smíchem, a jakmile jsem vešel dovnitř, měl jsem možnost zjistit komu patřily. V naší hale postával chlapík s pečlivě zastřiženými vousy a lehce vypouklým břichem. Jednu ruku měl zastrčenou v kapse u kalhot a v druhé svíral sklenku s červeným vínem. Byl docela pohledný a snad i sympatický, ale jeho postoj mi přišel nevhodný, skoro jakoby si myslel, že je tu doma. Odvrátil jsem od něj oči k další osobě. Byla to drobnější žena s nakrátko střiženými vlasy a milým úsměvem. Seděla u jídelního stolu a nejistě pokukovala po ostatních. Jen co jsem si ji prohlédl, mohl jsem se přesunout k poslední cizí osobě, která se nacházela v našem domě, jíž byla mladá dívka s dlouhými blonďatými vlasy, které jí sahaly až po pás.
Všichni tři se na mě zkoumavě zahleděli, a když si mě všimla i maminka, s úsměvem ke mně přihupsala a pyšně mě objala kolem ramen.
„Tak tohle je můj druhý syn. Je mou velkou oporou.“ Lehce mnou zatřásla a dala mi pusu na spánek.
Rozpačitě jsem se na ně usmál a po matce šlehl prosebným pohledem, aby už mě takto dál neztrapňovala. S úsměvem pokrčila rameny a sklonila hlavu, aby se napila vína.
Postupně jsem se tedy se všemi seznámil a zjistil, že jsou to naši sousedé, které máma pozvala na společnou poznávací večeři.
„Tede, mohl by jsi prosím rozdělat oheň na grilu?“ požádala mě máma.
Přikývl jsem a dívka v tu chvíli položila sklenku s vínem na stůl. „Pomůžu ti.“ řekla a usmála se na mě.