V objetí zimy - 22. kapitola

Už z dálky jsem viděl Arnufa, jak se nad někým sklání. Zmocnila se mě zlá předtucha … Popadl jsem kuši a vystřelil po něm. Nevybíravě jsem zaklel, když ho můj šíp přelétl a neškodně se zabodl do země několik metrů od něho. Samozřejmě si toho všiml, hned vyskočil na nohy a tasil meč. „Tak se znovu setkáváme, Daregu!“ posměšně se mi uklonil. Seskočil jsem z koně a postavil se proti němu. Zalitoval jsem, že jsem svoji zbraň nechal doma, ale i s dýkou se dá udělat docela hodně. Když máte štěstí anebo vztek jako já. „Trochu jsi zchudl, ne?“ Arnulf okomentoval moji situaci. „Zkus tuhle čepel, pane! Patřila mému otci!“ Král mi hodil svůj meč a já jej bez potíží chytil. Znal jsem tu zbraň dobře, takže jsem se mohl okamžitě vrhnout na svého soka. Sice jsem už pár let nebojoval, ale při pohledu do tváře toho zmetka se mi všechno vracelo, jako by to bylo včera, kdy jsem naposled držel v ruce meč. Koutkem oka jsem si všiml, že král přiklekl ke své sestře. Doufal jsem, že žije! Arnulf se pokusil o výpad, který jsem však bez problémů odrazil. Ihned jsem kontroval a donutil ho ustupovat … Najednou si odkryl levou stranu a já ho bez váhání probodl. Padl s ošklivým chroptěním k zemi. Byl jsem k němu milosrdný a ráznou ranou ukončil jeho utrpení. Rozběhl jsem se ke králi a Stázce. Ta ležela s hlavou podloženou bratrovým pláštěm. Na tváři měla ošklivou skvrnu, která rychle získávala namodralý odstín. A z roztrženého rtu se jí řinula krev. A šaty měla potrhané. Zasakroval jsem a poklekl vedle nich. Natáhl jsem ruku a jemně ji pohladil po vlasech. „Stázko … Co mi to jen děláš?“ zašeptal jsem zděšeně. „Naštěstí, je jen v bezvědomí, Vladane!“ Jeho hlas mě upozornil, že nejsme sami. Zhluboka jsem se nadechl a povstal. „Vracím ti meč, pane! Je to vskutku ctná čepel!“ Položil jsem zbraň do trávy a pohlédl jsem králi do tváře. „A co bude teď, pane?“ zeptal jsem se tiše. Rýsovalo se tu hned několik možností … „Co by?“ pokrčil rameny a také se zvedl ze země. „Pojedeš se mnou do města, očistíš své jméno a já ti navrátím tvůj titul a panství! A jako odškodné za utrpěné příkoří si vybereš jaký post chceš u dvora zastávat!“ Chvíli trvalo, než mi došlo, co vlastně řekl. „Děkuji, pane, ale nechci! Jsem spokojenej, tak jak to je!“ Byla zřejmé, že ho má reakce zarazila. Zamračil se. „Opravdu? A co tvá čest? A rodinné jmění?“ Hořce jsem se pousmál. „Čest je jen slovo, pane! A to druhé lehce nabyl, lehce pozbyl!“ pokrčil jsem rameny. Mlčky si mě prohlížel, ale nakonec přikývl. „Jak chceš! Je to tvé rozhodnutí a já tě k ničemu nutit nebudu! Jen bych se ti rád nějak odměnil. Řekni, co bys chtěl a já ti to splním, pokud to bude v mých silách!“ To bylo snadné. „Vezmi svoji sestru domů, pane!“ Rozhodně jsem se s ní nechtěl loučit. Takhle to bude mnohem jednodušší. Pro ni i pro mě! „A odjeď s ní hned! Není třeba, aby mě viděla!“ Naposledy jsem na ni pohlédl. Byla nádherná, i přes utrpěné šrámy, a já ji miloval! Mé srdce křičelo, že je to chyba, ale rozum trval na tom, že je to správné. A já byl zvyklý ho poslouchat. „Dobře se o ni starej, pane, a najdi jí mírného manžela! Je to hodná holka!“ Jen stěží jsem skryl pousmání, když se na mě překvapeně zadíval. „Tohle o ní ještě nikdy nikdo neřekl!“ potřásl hlavou. „Vladane, mám ji rád a je to moje sestra, ale dobře vím, že je rozmazlená, panovačná a ano i sobecká!“ Tentokrát jsem se už doopravdy usmál. „Změnila se, pane, však uvidíš!“ Když jsem ji poznal, byla taková, jak ji popsal její bratr. Teď ale byla úplně jiná a já to věděl! Znal jsem, jak dokáže být starostlivá, laskavá a něžná … Starostlivá. To slovo mě připomnělo, že bych se měl na něho zajít podívat. Na Robina a Martu a to jejich malé! Doufal jsem, že se jim nic nestalo! „Mám ještě jednu prosbu, pane!“ Gestem mě vyzval, ať promluvím. „Chtěl bych toho koně! Mám to domů daleko …“ Král přikývl. „Je tvůj, Vladane!“ napřáhl ke mně pravici a já ji pevně stiskl. „Děkuji, pane!“ měl jsem se k odchodu, když mě zastavil jeho hlas. „Hodně štěstí! A kdybys změnil názor, tak víš, kde mě najdeš!“ „To se nestane!“ odvětil jsem bez váhání. Vyhoupl jsem se do sedla a zanechal je na té mýtině. Připadal jsem si, jako by mi někdo vyrval srdce z těla. Zrovna jako tehdy, když jsem našel Marinu … Brzy jsem dojel k jejich srubu, seskočil a vzal za kliku dveří. Nic. Nedaly se otevřít. Zamračil jsem se. „Robine? Marto? To jsem já …“ zvolal jsem polohlasně. „Vladane!“ Marta mi doslova vlétla do náruče a já ji pevně objal. „Robin …“ vzlykla. „Co je s ním?!“ vykřikl jsem. „Je tam uvnitř …“ Pustil jsem ji a šel dovnitř. Ležel na loži, přes hruď měl obvaz a tvář bledou. Stiskl jsem zuby. „Co se stalo?“ zeptal jsem Marty, která vešla za mnou. „Někdo přijel, Stázka ho znala, ale on pak střelil Robina.“ Zněla klidně, ale bylo zjevné, že ji to stálo dost námahy. „Chtěl zabít i nás … Stázku, mě i malou.“ Zachvěla se a já ji k sobě bezděky přivinul. „Stázka utekla a on běžel za ní … Vladane!“ zděšeně ke mně vzhlédla. „Klid! Je v bezpečí! Přijel si pro ni bratr!“ Vytřeštila oči. „Král je tady?!“ Pohladil jsem ji po tváři. „Není! Už je zase pryč a ona s ním!“ Doufal jsem, že se mi podařilo zamaskovat u strašnou bolest, která mě zaplavila. „Vladane …“ vydechla nevěřícně. Přitiskl jsem ji k sobě, položil si bradu na její hlavu a v očích mě pálily slzy.