V objetí zimy - 23. kapitola

Cítila jsem, že mě někdo pevně svírá v náručí. Hlavu jsem měla opřenou o jeho mohutnou hruď. „Vladane …“ mělo to být hlasité zvolání, ale vyšlo z toho jen sotva slyšitelné zašeptání. „Jen klid!“ Ten hlas přece znám! Otevřela jsem oči. „Bratře?“ otázala jsem se nevěřícně. „Jedeš domů!“ Unaveně jsem nechala klesnout víčka. „Já … nechci … chci domů …“ Ztratila jsem znovu vědomí. Když jsem se probrala podruhé, tak jsem ležela v posteli v nějakém pokoji. V krbu plápolal oheň, který tiše praskal. „No, konečně, že ses probrala, Anastázie!“ Namáhavě jsem otočila hlavu a spatřila bratra, jak sedí na židli u stolu a pozoruje mě. Před sebou měl tác se zbytky jídla, očividně to byla jeho večeře. Pokusila jsem se pousmát, ale moc se mi to nepodařilo. Rozbitý ret bolel. „Rád tě vidím!“ vstal a přešel ke mně. Usedl na okraj mého lůžka a vzal mě za ruku. „Jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě. „Nic moc …“ hlesla jsem. „Chápu!“ přikývl. „Muselo to být hrozné! Anastázie, on tě …“ Sice svoji otázku nedokončil, ale mně bylo jasné, kam míří. Polkla jsem. „Ne, ale zkusil to … Říkal, že mě pak zabije … a svede to na lovce …“ Najednou mě přepadla hrůza. „Ale oni mi nijak neublížili … opravdu!“ Bála jsem se, že si bude myslet, že mi tohle udělali oni! „Klid, Anastázie! Vím, že to byl ten zmetek Arnulf! A štve mě, že jsem ho neodhalil dříve!“ Zněl opravdu rozzuřeně a já si uvědomila, jak prchlivý dovede být. „Nevyčítej si to! Přelstil nás všechny!“ pokusila jsem se ho uklidnit. „A co bude teď?“ Pohlédl na mě se svraštělým obočím. „Co by? Zítra ráno odjedeme z tohohle prokletého kraje! A všechno bude zase jako dřív!“ Posmutněla jsem. Co jsem vlastně čekala? Že mi nabídne, abych tu zůstala s Vladanem? Oči se mi začaly zalévat slzami … „Co se děje, Anastázie?“ Bratr mě něžně pohladil po čele. Jeho nečekané gesto mě rozplakalo. K mému údivu se ke mně sklonil, vytáhl mě do sedu a pevně k sobě přitiskl. Bez váhání jsem ho objala a zoufale se rozvzlykala. „Ššš …“ konejšivě mě hladil po zádech a maličko se mnou kolébal. Jako kdybych byla malá holka. „Copak se děje, sestřičko?“ Vypadal, že ho to opravdu zajímalo. „Já nechci zpátky do hradu! Chci zůstat tady! Já ho mám ráda … nechci se vdát jen kvůli povinnosti … Chci, aby mě měl taky rád … Nechci zpátky! Nech mě tady … prosím!“ vyrážela jsem ze sebe mezi vzlyky. Mlčel a já si připadala jako největší hlupák. Ptala jsem se sebe sama, proč jsem mu to vlastně říkala. Pochybovala jsem, že to něco změní. I když bych si to strašně moc přála. Pomalu jsem se uklidňovala. Ještě hodnou chvíli mě držel a já se nebránila. I když bych byla raději, kdyby to byl někdo jiný … „Anastázie, uvědomuješ si, cos právě řekla?“ zněl klidně. „Ano.“ špitla jsem zahanbeně. „I kdyby to bylo možné, tak co ti nabízí? Nic! Srub v horách a dřinu, které budeš mít za chvíli plné zuby! Jo, a psí počasí!“ Zarazilo mě, že zřejmě věděl, o kom mluvím. „Mýlíš se! Ano, tohle všechno mi nabízí, ale ještě mnohem víc, bratře! Ochutnal jsi někdy chleba, který jsi sám udělal? Nosil jsi někdy oblečení, které sis ušil? Cítil ses někdy s někým jako v ráji? Věřil jsi mu víc než sám sobě?“ Jemně mě od sebe odstrčil a zadíval se mi upřeně do tváře. „Anastázie, tohle všechno je hezké, ale je tady jiný problém! Vůbec ho neznáš! Nic o něm nevíš! Je to tvrdý muž a já budu příliš daleko na to, abych tě před ním chránil! Nechci, aby ti nějak ublížil!“ Prudce jsem zavrtěla hlavou. „Znám ho dost dobře! A nepotřebuji, abys mě před ním chránil! Ano, má pádnou ruku, to mohu potvrdit, ale nikdy to neudělal bezdůvodně! Vždycky jsem si to zasloužila …“ zmlkla jsem, protože jsem řekla více, než jsem původně zamýšlela. „Aha!“ pronesl významně. „Chápu to tak, že tě ten … lovec bil?“ Cítila jsem, jak blednu, ale už nebylo cesty zpátky. „Ano.“ Pokýval hlavou. „A tobě to nevadí?“ Zamyslela jsem se. Vadilo mi, že jsem od Vladana byla několikrát bita? Vlastně, ani moc ne. Jak jsem řekla bratrovi, tak jsem si to vždy zasloužila. A Vladan navíc nikdy nepřekročil hranici, tedy kromě toho prvního výprasku. Tehdy mě zasáhla nejen ta neuvěřitelná bolest ale i šok, že si někdo dovolil se mnou jednat tímto způsobem. „Je to divné, ale nevadí!“ přiznala jsem tiše. „Aha.“ Další významný úsměv. „A co teď čekáš ode mě?“ Svěsila jsem ramena. Pak jsem se zhluboka nadechla. Koneckonců, co jsem mohla ztratit? Už nic! Bratr už stejně všechno ví. „Že mě tady necháš!“ Tak a bylo to venku. „Ty se přeci budeš ženit a určitě budeš mít hodně synů …“ dodala jsem prosebně. „Už jsem se oženil, Anastázie! Krátce před vánočními svátky!“ Páni, to bylo tedy rychlé. „Tak vidíš! Mě opravdu nijak nepotřebuješ!“ vyhrkla jsem. Pousmál se. „Anastázie, Anastázie …“ povzdechl si. „S tebou byly vždycky jen potíže!“ Doslova jsem mu visela pohledem na rtech. „Prosím …“