Prázdniny, 1. díl

„Takže?“ znovu se na mě obrátí a chce odpověď.
„Když já nevím.“ uslyší zase to samé. Jsem nerozhodná a to ona moc dobře ví. A když se mám rozhodnout, jestli pojedu na prázdniny s našima k moři a nebo k ní na chatu, aby tam nebyla s bráškou sama... to je prostě na dýl.
„Bude to skvělý. Jsou tam skoro celý červenec. Prostě sami se tam dopravíme a taky si tam budeme sami organizovat věci a tak.“
„Jsou? Kdo tam ještě jede?“ o něčem takovém se nikdy nezmínila.
„No, má pauzu před vysokou, takže tam bude mít i pár lidí ze střední.“ mluví neurčitě. Takže takhle to je. Nechce se jim tam vnutit sama a svede to na mě. Je sice pravda, že mě to láká čím dál tím víc, ale i tak. Bude mě muset ještě trošku přemlouvat.

„Nováková! Je sice červen, ale ještě není konec školního roku, takže se laskavě posaďte.“ rozkáže mi třídní a zase pokračuje o závěrečném školním výletě. Končí prvák a náš kolektiv jsem si ještě tak nezvykla, jenom na Kačku. Třída plná holek dá pořádně zabrat všem učitelům a ještě víc, když máme kecací náladu.
„Takže odjezd bude v půl osmé ráno z Hlavního nádraží. Přála bych si, aby jste byli na místě nejpozději v sedm, je to všem jasné.“
Jistě že je, ale ona to prostě musí zopakovat... jednou, dvakrát a po třetí už ji nikdo neposlouchá. Jediné štěstí, že jsme si s Káčou prodloužili prázdnyni o celý týden, takže turistický výlet se nás netýká.
„Niky, v kolik dáme vlastně sraz my?“ taky dobrá otázka. Odjížídme už v pátek po škole, ale pořádně nevím, jak se tam vlastně dostat. Všechny organizační záležitosti nechává raději na mě a to je vlastně dobře. Nejradši se spolíhám tak jako tak na sebe.
„Spíš až k večeru, ne? Budu se muset rozloučit s našima a tak, znáš to ne? Celý měsíc je neuvidím, takže budou určitě celý vedle.“
„To jo, ale od vlaku je to ještě tak pět kilometrů a nevím, jestli tam po tmě ještě trefím, nebyla jsem tam aspoň tři roky.“
„Tak když tak zavoláme bráchovi, ne?“
„Když nebude na mol.“
„Jo, tak to jsem už dlouho nezažila.“ začnu se smát a Káča se ke mně hned přidá.
„Nováková, Rubášová!“ vykřikne třídní a já se musím smát ještě víc.
„Promiňte,“ začne se omlouvat Kačka a po chvíli je zase klid. Může mi teda začít vyprávět, co všechno si sebou musí vzít. Chata plná chlapů, to je tak něco pro ní. Mě to tak super nepřijde. Nikoho tam neznám, jen Kubu, jejího brášku. On a alkohol jsou velcí přátelé. Co teprv jeho dalších deset kámošů, co tam má být podle Káči taky?
„Neboj, jsou vážně v pohodě. Šprti z Gymplu, nic víc nečekej. Navíc polovina z nich je zadaná, takže čekej častý návštěvy přítelkyň.“
Moc mě neuklidnila. Že já nejela k moři.

„Co to sebou táhneš?“ směju se, už co ji vidím z dálky. Táhne sebou dva kufry a ještě jednu tašku přes ramenu.
„No co? Měsíc je měsíc.“
„Fajn, ale nečekej, že ti to potáhnu.“ ukážu na svůj bágl, kam jsem svoje věci rvala minimálně hodinu, ale úspěšně.
„Ty mě budeš ještě prosit, abych ti půjčila něco na sebe.“ urazí se.
„Ne, mam všechno. Jen ty táhneš zbytečnosti. A pohni, jede nám to za chvíli.“
Na nástupišti jsem za minutku, ale Káča ještě ve vlaku těžce oddychuje. Máme před sebou dvě hodinky cesty, takže jsem se raději spolehla na místenky. Kupéčko najdeme za minutku, vybalíme řízky a zásobu časáků.
„Takže... vzala jsem pár fotek, abys byla v obraze.“ vytáhne obálku a z něho fotky fešáků v oblecích. Nejspíš maturiťák. Poznám tak akorát jejího bráchu- Káju.
„Tohle je taková jejich partička. Jediný zadaný je tady Filip.“
„No tak to se ani nedivím.“ Je o víc jak hlavu menší než ostatní a ten jeho knírek. Nemůžu se přestat smát.
„Ale náhodou je vymakanej a hrozně chytrej. Jestli hodláš investovat, tak on ti určitě poradí.“
Podívám se na ní, jestli to myslí vážně, a vidím, jak jí cukají koutky. Mě nedostaneš Káčo!
„A tenhle? Ten mi někoho připomíná.“ ukážu na blonďáka úplně uprostřed.
„To je ten, jak si ho u nás jednou potkala.“
No jo, největší trapas a hned na začátku prváku. Otevřela mi její máti a já hned vlítla do jejího pokoje, kde ho právě obšťastňovala- Pavla.
„Už má holku, nějakou Kláru říkal brácha. No, ale ta tem přeci nemusí být pořád, že?“ usmívá se.
„A tenhle vysokej?“ ukážu na kluka, který by snad ani neprošel dveřma. Chtěla bych nás vidět vedle sebe, sama mám jen málo přes sto padesát cenťáků.
„To je Rob, takovej ochranitel. Chodí s Barčou, s Kájovou bejvalkou.“
„Nevadí mu to?“
„Ne, má teď Radku.“
„A ta je jaká?“ zajímám se.
„Pořád se usmívá a snaží se být milá. Ale když jsme spolu byly chvilku samy, tak skoro nepromluvila, takže je ti jasný, že prostě nic pro mě no.“
„O tebe nejde.“ směju se. Káča si z jeho přítelkyň dělá vždycky dobrý kamarádky, aby o bráškovi vždycky co nejvíc věděla a nemohlo se stát, že nebudou v kontaktu. Je na něj moc fixovaná.
„Alan,“ ukáže na posledního kluka.
„Pěknej,“ vypadne ze mě a Kačka po mě hodí pobavenej pohled.
„Jo, souhlasím.“ usměje se.
Tmavší pleť, asi nějaký příbuzný Ital nebo tak něco. Tmavší vlasy a ten úsměv. Smát se na mě naživo, tak se mi asi podlomí kolena.
„Ten někoho má.“
„Veroniku, už přes tři roky.“
„Škoda...“
„Jak jí znám, tak by ti byl každý vděčný, kdyby si jí přesunula na druhou kolej. Strašná žárlivka.“
„Asi ho dost miluje.“
„To on jí asi taky, jinak to prostě nechápu.“
Cesta vlakem rechle utíká a když nakonec vystoupíme, je nám jasné, že za světla to do chaty nestihneme. Čeká nás ještě zajímavá cesta...