Samuel - 6.díl

20. červenec 1820

„Otče….otče!!! Nenechávej mne zde prosím opuštěného ….bojím se!…kde je Mary?“

S děsivým výkřikem na rtech jsem se probral z nějakého drásavého snu z dětství a marně se snažil upamatovat, kde to vlastně jsem, mou mysl však obestírala jen bezedná prázdnota, nedokázal jsem určit, zda je noc či den.
„Pšš, uklidněte se, mladíku, jste nyní v bezpečí, musíte odpočívat….“
Zaslechl jsem velmi příjemný hluboký hlas, který měl zvláštní zabarvení a uklidňující tón.
Mé tělo bylo jako zmrtvělé, necítil jsem kupodivu žádnou větší bolest, vnímal jsem jen, že se něčí chladná ruka dotýká mého ramene.
Víčka jsem měl nepříjemně ztěžklá a když se mi pak konečně podařilo otevřít oči, spatřil jsem nad sebou temně rudý zaprášený baldachýn, ležel jsem v nějaké cizí obrovské posteli, pocházející snad ze středověku, a nemohl se ani pohnout, v hlavě jsem cítil nesnesitelný bzukot, jako by se v ní usídlil zdivočelý roj lesních včel. V místnosti bylo šero, okenice byly zavřené, jen na stole vedle postele hořela svíce.
S vypětím sil se mi podařilo zvednout ruce, překvapilo mne, že obě byly pečlivě zabaleny v bělostných obvazech, stejně jako má hruď, obě nohy a také obličej.
Co se to se mnou stalo? Čí je to hlas? Já nejsem mrtev? Vůbec nic jsem nechápal.
Pootočil jsem hlavu a pak jej spatřil, náhle jsem si částečně vzpomněl.
Ano, byl to ten muž, jako tenkrát v lese, tmavě ebenové vlasy, spadající mu na ramena, podezřele podobné těm mým, téměř nelidsky průsvitná barva pleti a oči, které mi byly nějak povědomé, když ke mně promluvil, jako bych ucítil ledový závan vzduchu …mokrým kapesníkem se snažil neustále zvlhčovat mé vyprahlé rty.
„Jak se cítíte? Byl jste na pokraji…krátce se odmlčel… smrti“ dořekl podivným tónem.
„ Jsem rád, že jste se konečně probral. Našel jsem Vás v hořícím lese ve velmi zuboženém stavu, chlapče.“
„Kdo jste…pane…?“ Vydechl jsem vyčerpaně, mluvení mi zatím způsobovalo velké potíže.
„Jmenuji se Andrew…a teď už spěte, potřebujete si odpočinout a nabrat znovu síly.“
Pak vpravil do mých pootevřených bolavých úst nějakou podivně páchnoucí tekutinu.
S odporem jsem ji polknul, vysílením se mi zavřely oči a jen jsem stačil zašeptat děkuji….a pak jsem znovu usnul.

V následujících dnech se mé sny podivně mísily se vzpomínkami. Těžko říci, co byla skutečnost
a co pouhý výplod mé fantazie. Mezi zážitky z minulosti v nich tu a tam probleskly zvláštní vize, kterým jsem nerozuměl….podivné kamenné stavby ve tvaru jehlanu, zlaté sochy se šakalí hlavou a spousty horkého písku…ale příliš jsem tomu nevěnoval pozornost.
Myslí mi také postupně proběhl téměř celý můj dosavadní život.

Mé dětství bylo zvláštní, velmi citově spojené s drahou Mary, která mi tak dokonale nahradila matku, amuletem ve tvaru malé kočičí hlavy, který jsem nikdy nesměl sundat z krku, a také s přísným, ale do jisté míry milujícím otcem. Od mých pěti let se jeho vztah ke mně výrazně změnil. Postrádal jsem zoufale jeho laskavé objetí, na které jsem byl vždy zvyklý, přesněji od té hrozné noci, kdy jsem jej uviděl v mém pokoji, ležícího na zemi a plného hlubokých krvavých šrámů.
Svým dětským rozumem jsem si to tenkrát nedokázal vysvětlit. Matně jsem si vybavil, že od té doby jsem ale spal již klidněji, nebudily mne noční můry. Ta podivná černá kočka už za mnou nikdy do pokoje nepřišla, občas jsem ji v noci spatřil, jak sedí opodál, mezi stromy a upřeně pozoruje mé okno.
Když jsem se však k ní chtěl přiblížit, tiše zmizela
v hlubokém lese.
Stýskalo se mi také po té tajemné ženě v bílých šatech, něco mne k ní vábilo, byl jsem zmatený.
Scházelo mi její hebké, avšak chladivé pohlazení, které mne vždy probudilo, jako by se mé tváře dotkla lehoučká motýlí křídla.
Dnes už však vím, ač to zní velmi záhadně, kdo to byl. Přišel jsem na to náhodou, když jsem jednou hledal otce v jeho pracovně.
Ten obrázek jsem uviděl poprvé v životě a málem jsem vykřikl, v té chvíli ke mně otec přistoupil
a zatvářil se ustaraně.
„Kdo je to, otče?“ zašeptal jsem, nespouštěje z té podobizny oči.
„Tvá matka, zemřela při tvém narození……“ víc neřekl, ale dovolil mi, abych si ten obrázek odnesl do svého pokoje, opět byla se mnou, to mi stačilo, i když podvědomě jsem cítil, že její tehdejší přítomnost u mne byla obestřena nějakým hrozným tajemstvím.
Snad se ho někdy dozvím.

Když mi bylo asi dvanáct let, začal jsem si uvědomovat, že se nějakým způsobem velmi odlišuji.
Ve škole jsem nadprůměrně vynikal nad ostatními žáky, a aniž jsem si to přál, neustále mezi sebou bojovali o mou přízeň. Obdivovali mé zvláštní schopnosti a krásnou tvář mladého boha, lákalo je to, jako světlo noční můru. Znervózňovalo mne, že slyším vše, o čem se baví, aniž bych byl v jejich přítomnosti. Překvapoval jsem všechny tím, jak jsem se dokázal rychle a neslyšně pohybovat, stejně jako jsem děsil Mary, že nepotřebuji ve tmě lucernu.
Viděl jsem bezpečně i za neproniknutelné tmy a při pohledu na krev, zatímco ostatní téměř omdlévali, vnímal jsem jakési podivné vzrušení.
Nerozuměl jsem však ještě jedné skutečnosti.
Denně okolo půlnoci zmocňovala se mého těla ukrutná bolest, jako by mi někdo napínal na skřipec všechny kosti a svaly v těle. V mé horní čelisti jsem cítil podivné mravenčení, a když jsem si přejel zuby špičkou jazyka, polekaně jsem ucuknul, byly neobyčejně ostré.
Bezmocně jsem se svíjel, přestalo to všechno až těsně před úsvitem, teprve pak jsem vysíleně usnul. Dlouho jsem takto trpěl, aniž bych se někomu svěřil, až jsem přišel na to, že stačí pevně v dlani stisknout amulet, který byl odmala součástí mého já, a bolest pominula. Tak se mi vždy podařilo úspěšně zahnat tyto nepříjemné pocity už při prvních příznacích.
Léta pomalu plynula a já se stále stranil všech svých vrstevníků, ač by si toužebně přáli být v mé
blízkosti. Všech kromě jedné dívky….jmenovala se Camilla….

Jednoho dne jsem se vyhoupl do sedla a jako vždy se vydal na projížďku po rozlehlých loukách hrabství. Uháněl jsem tryskem a nemilosrdně bodal svého koně ostruhami do slabin. Jízda na koni byla pro mne osvobozující a já se jí denně s rozkoší oddával.
Najednou jsem ji spatřil, vystoupila z houští, jako by spadla z nebe. Její husté plavé vlasy, které
ji ve vlnách spadaly až k pasu, zazářily v poledním slunci jako hrouda zlata.
Můj kůň se vzepjal leknutím, divoce zaržál a shodil mne na zem, dopadl jsem jen kousek od ní.
Nemohl jsem se zvednout a ona ke mně přistoupila.
„Jste v pořádku, pane? Nezranil jste se?“
Pak mi podala svou drobnou ručku a pomohla mi se zvednout.
„To je v pořádku, jen jsem si trochu natloukl rameno, ale není to nic vážného..“ uklidnil jsem ji.
Zadíval jsem se na ni, znal jsem ji jen zběžně, byla dcerou vrchního nadlesního, ale tehdy jsem si poprvé všiml něčeho velmi zvláštního.
Její oči se dívaly někam mimo mne, i když se starostlivě vyptávala, jestli jsem v pořádku.
Byla nádherná, s alabastrovou pletí a její úsměv zářil jako řada skvostných perel.
Avšak její šedomodré oči byly mrtvé.
Ta dívka byla slepá.
Pocítil jsem náhle neodolatelnou touhu ji chránit, od prvního okamžiku, kdy jsem ji takto spatřil.
A to jsem také udělal, můj samotářský život dostal konečně nějaký smysl.
Naučila se vidět svět mýma očima, protože moje mysl dokázala záhadně proniknout do její, já jí zase dovolil, aby mne celého dokonale poznala doteky svých citlivých prstů.
Předčítal jsem jí z knih, hrál na flétnu ty nejkrásnější melodie, které mne vůbec napadly, plnil všechna přání a ona se mi za to odměňovala svou něžností.
Dychtivě jsem jako omámený vdechoval její vůni, když naše těla splynula v jedno. Byl jsem však vždy překvapený, že při pohledu na její bělostnou šíji zmocňoval se mne zvláštní pocit, můj tep se až bolestně zrychlil a cítil jsem to známé mravenčení v horní čelisti. Ale dokázal jsem si s tím poradit, jako vždy mi pomohl můj amulet.
Beznadějně jsem se poprvé v životě zamiloval, přísahali jsme si věčnou lásku, neměnnou jako temná jezerní hladina, zdálo se, že budu konečně šťastný. Že však bude opravdu věčná, mne tenkrát vůbec nenapadlo.
Toho večera jsme však zřejmě takto spolu byli naposledy…v noci vypukla děsivá bouře a já musel pomoci s hašením hořícího lesa, a to se mi tehdy stalo osudným……