V objetí zimy - 25. kapitola

S trhnutím jsem se probudil a posadil se na posteli. Svítalo. Se smutkem jsem se podíval vedle sebe. Místo tam bylo prázdné a já mezi zuby procedil hodně sprostou kletbu. Tyhle sny mě pronásledovaly snad každou noc, co jsem se sem vrátil. Samy o sobě nebyly nepříjemné a za jiných okolností bych je uvítal, ale teď mi jen připomínaly, že jsem zase sám. Pobyl jsem u Marty s Robinem skoro celej měsíc. Rob byl tvrdej chlap a jeho zranění se naštěstí hojilo dobře a poměrně rychle. A Martě se také brzy vrátila její dřívější síla, takže jsem přestal bejt potřeba. Nadělal jsem jim pořádnou zásobu všeho, co mohli potřebovat, od dřeva až po maso, a pak se rozloučil. Vrátil jsem se domů, ale nijak mě to tu netěšilo. Povzdechl jsem si. Co jsem vlastně čekal? Že se mnou zůstane? A co kdybych přijal, co mi král nabízel? blesklo mi hlavou. Měl bych zpátky svoji tvrz, hromadu lidí, aby se o mě starali, už bych nemusel dřít jako otrok … Ne! rezolutně jsem potřásl hlavou. Tenhle život už byl pryč! Už jsem nebyl lord Dareg, pán Daregského panství, ale jen obyčejný lovec! A byl jsem tak úplně spokojenej! Jen kdyby tady tak ještě se mnou byla Stázka! Ale to byla cena za moji svobodu a já se ji rozhodl zaplatit! No, co? Tak se zase vrátím ke svýmu starýmu způsobu života. Ale rozhodně už ne s dcerou hostinského! slíbil jsem sám sobě. Vstal jsem, přehodil přes sebe halenu a vyšel ven. Budu muset už konečně postavit nějakou kůlnu nebo udělat aspoň nějakou ohradu pro Harana! Když jsem ještě sloužil Stázčině otci, tak jsem měl vraníka s tímhle jménem, a tenhle hřebeček mi ho dost připomínal. Byl stejně ohnivý a já si byl jist, že, až se trochu zklidní, tak bude stejně moudrý jako můj původní Haran! Ten mě nikdy nezklamal. Zabili ho pode mnou ten den, kdy zemřel král s královnou … Potřásl jsem hlavou, abych ty nepříjemné vzpomínky zahnal. Současný Haran byl doposud přivázanej dlouhým provazem k dřevěnému kolíku zaraženému do země. Přistoupil jsem k němu a on se mi přátelsky otřel o rameno. „Tak jak se ti tu líbí, chlapče?“ oslovil jsem ho. „Vim, že jsi zvyklej na lepší, ale dneska večer už budeš mít střechu nad hlavou! To ti slibuju!“!“ poplácal jsem ho po plecích. Vydal jsem se zpátky do srubu, abych si udělal snídani. Rozdělal jsem oheň. S povzdechem jsem se rozhlédl kolem sebe. Všechno bylo tak, jak jsem to nechal, když jsem odcházel do vesnice. Na stěně jsem zahlédl viset Stázčinu zástěru, kterou si přešila po Marině. Sundal jsem ji a bezmyšlenkovitě hodil do truhly k ostatním Marininým věcem. Když jsem zaklapl víko, tak jsem ztuhl. Došlo mi, že jsem obě dvě ženy, které jsem miloval, pohřbil v té truhlici, a nebylo mi z toho zrovna nejlíp. Dostal jsem na sebe děsnej vztek, popadl tu bednu a se supěním ji odvlekl ke dveřím. Ty jsem rozrazil a všechno to vyhodil ven. S jistým uspokojením jsem sledoval, jak se to celé rozpadlo na několik kusů. Ale jinak mi to nijak nepomohlo. Naštvaně jsem přibouchl dveře a zhluboka se nadechl. Postavil jsem vodu na čaj a ve spíži si vyhrabal něco k snědku. Ani jsem nevěděl, co to bylo. Zalil jsem si čaj, sedl si s jídlem ke stolu a bezmyšlenkovitě jsem žvýkal. Když odešla Marina, tak jsem se zpil pod obraz. Sice jsem se tehdy pořád cítil mizerně, ale třeštila mě tak hlava, že jsem to ani moc nevnímal. Hm, to není špatný nápad! Jenže jako z udělání jsem tady neměl nic, co by se k tomuhle účelu dalo použít. Poslední víno vzalo za své při návštěvě Robina s Martou a pivo jsem tu nikdy neměl. To jsem si dával ve vesnici. A na kořalku jsem nikdy nebyl. Robinova domácí mi však chutnala, ale ten holomek mi sebou nedal ani hlt! Měl jsem podezření, že to bylo dílo Marty, protože bych přísahal, že jsem ho viděl, jak mi k sedlu přivazuje malý měch, o jehož obsahu jsem neměl ani ty nejmenší pochybnosti. Bylo mi docela líto Marty, až na to Robin přijde! Předpokládal jsem, že s ní bude mít delší rozhovor, na jehož konci jí sdělí své výhrady proti jejímu chování, a Marta si díky nim nebude moct pár dní pohodlně sednout! Fakt jsem jí to přál, protože zrovna teď bych si toho jeho utrejchu rád pořádně loknul! Jo, věděl jsem, že by mi bylo druhej den zle z kocoviny, ale aspoň na chvíli bych na všechno zapomněl. Dojedl jsem, umyl po sobě nádobí a uklidil ho na místo. Pak jsem se oblékl. Z přístřešku jsem si vzal pilu a sekyru a zamířil k blízkému lesíku, kde jsem včera zahlíd několik malých smrčků, ze kterých jsem chtěl zbudovat ohradu a i malý přístřešek pro Harana. Jejich pokácení a osekání mi zabralo asi tři hodiny. Odtahal jsem je ke srubu a začal stavět plot. Pracoval jsem bez přestávky až do oběda, ale stále jsem nebyl hotov. Zhltl jsem pár placek a dal se znovu do práce. Jo, bývalo to lepší …