Ve stínu Airthrey - Prolog

Skotská vysočina, 1329

Srdceryvné kvílení bláznivé meluzíny až příliš lehce zaniklo v tajuplných zákoutích vlhkých chodeb, jejichž zlověstné příšeří bez sebemenší lítosti zardousilo již v samotném svém zárodku jakýkoliv bláhový pokus o útěk. Stejně tak jako pošlapalo životní naděje a sny utrápené hradní paní…

Dunivý hrom proťal děsivě mrtvolné ticho skrovně osvětleného pokojíku, který krom načervenalé záře nerudně poprskávajícího ohně pouze občasně rozjařily záblesky půlnoční bouře. Silné provazce dešťových kapek divoce bičovaly zaprášené okenní tabulky Východní věže a zvědavě nakukovaly do ztmavlé místnosti v zoufalé snaze spatřit alespoň na kratičký okamžik tvář dívky, jež dnes v noci neváhala proklít samotného Boha.

Poblíž doutnajícího krbu se choulilo roztřesené malé klubíčko k chladné kamenné zdi a zbytky svých vyhasínajících sil soustředilo na to, aby ušmudlaným brkem načmáralo několik podivuhodných slov na zažloutlý pergamen jakési starobylé knihy.

‚Lochd chan ghabh thoir éirig sil aimsir, gach ciont riar bi uair ceart‘ *

Těžké desky s tlumeným žuchnutím dopadly na skryté dno pod uvolněným prknem podlahy.

Nyní může v klidu odejít.
Ukončit to trápení.

Bledá dlaň vědoucně pohodila drobná semínka blínu a černé bobulky rulíku do předem připravené nádobky. Několik zkušených tahů tloučkem a vroucí voda z kotlíku. Smrtelná kombinace.

Už žádné nesmyslné hádky.
Žádné zbytečné násilí.
Bití.
Krutost.
Znásilnění.
Už nikdy.
Nikdy víc…

Pohmožděný ret se lhostejně dotkl okraje tepaného poháru, slabý úsměv ozdobil kdysi růžolící se líčka.
Polkla.

„ Gach ciont riar bi uair ceart…“ **, zašeptala smířeně.

* Zločin se nedá smýt proudem času – každé provinění bude jednou potrestáno.

** Každé provinění bude jednou potrestáno.