V objetí zimy - 27. kapitola

Dny míjely a já je trávil prací. Kromě ohrady pro Harana, jsem postavil i malou dřevěnou kůlnu, která mu bude v zimě sloužit jako stáj. Taky jsem obešel oba své okruhy a přitáhl domů všechny pasti, co jsem na nich měl. Pečlivě jsem je vyčistil, opravil, co bylo potřeba, naolejoval jejich kovové části a uložil je na půdu. Jednoho dne jsem z nedostatku jiné činnosti vytahal veškerý věci ze srubu. Ohřál jsem si hrnec vody a dal jsem se do drhnutí podlahy. Páni, jen jsem koukal, jak mi pod rukama mění barvu z tmavě hnědé na světlou … „Hraješ si na hospodyňku, chlape?“ Trhl jsem sebou, když jsem uslyšel Robinův pobavený hlas. Ohlédl jsem se po něm přes rameno. „Ne! Jen mě už ten bordel nebavil!“ nechal jsem hadr hadrem a vstal, abych ho přivítal. „Jo, ták …“ zazubil se na mě a podával mi menší vak. „Tohle sis u nás posledně zapomněl!“ Odzátkoval jsem ho a opatrně si loknul. Znal jsem Robinovo dílo natolik, abych si dával bacha. Kdo na to nebyl zvyklej, toho to obvykle poslalo do kolen. „Achh … ta píše!“ spokojeně jsem si mlaskl a pohostinně mu taky nabídl. Zasmál se, ale přijal. „Nezapomněl, Robine! To byla práce tvojí ženušky!“ Robin vrátil špunt na místo a omluvně se na mě podíval. „Nezlob se na ni! Je to dobrá ženská, ale vo tomhle nemá ani páru! Prostě si myslela, že by ti kocovina udělala eště hůř! Ale jestli ti to nějak pomůže, tak jsem s ní vo tomhle hodil řeč!“ Obrátil jsem oči v sloup. „Proto jsem to neřek! A doufám, žes to nepřehnal! Mám ji opravdu rád a je jako moje mladší sestra, víš?“ Robin potřásl hlavou. „To říká ten pravej! Jestli se nepletu, tak jsi Stázce taky párkrát pěkně zmaloval zadek! A o Martu se neboj, za ta léta už mám míru v ruce!“ Se zájmem se rozhlédl kolem nás. „Tak co se tu vlastně děje?“ Pokrčil jsem rameny. „Nudím se, tak jsem si řek, že si tu trochu uklidím!“ Robin se ušklíbl. „Hele, co bys řek na to, kdybych tě vytáh do vesnice? Marta tam potřebuje nějaký drobnosti a tak mě tam vyhnala!“ nasadil útrpný výraz. „A mě tak napadlo, že bych tě vzal sebou … Teda pokud tady nechceš věšet záclonky do voken a sázet kytičky!“ Jen při té představě jsem se otřásl hrůzou. „To ani náhodou! Ale nejdřív to dáme zpátky!“ pronesl jsem rezolutně. Nechtěl jsem svůj majetek nechat povalovat venku. „Jasně!“ Robin přikývl. „Koukám, žes vyhodil tu truhlu!“ Oba jsme věděli, kterou měl na mysli. „Jo!“ víc jsem se k tomu nevyjadřoval. „A jak u vás? Co holky?“ Zatímco jsme nosili moje krámy dovnitř, Robin mi líčil svoje otcovské a manželské radosti i strasti … Srub byl nastěhovanej až po poledni. Zachmuřeně jsem pohlédl na oblohu. „Navrhuju, abysme dneska zůstali tady! Je už dost pozdě a stejně bude pršet!“ Robin vyšel ven a kouknul na nebe znaleckým okem. „Souhlas! Nemám chuť zmoknout! Doufám, že tu máš něco k jídlu, Vlade! Mám hlad jako vlk!“ Zamyslel jsem se. „Chleba, ryby a tu tvoji kořalku?“ navrhl jsem. „Beru! Jsi skvělej hostitel!“ mrkl na mě. Ukázal jsem k potoku. „Račte, pane! Můj stůl je vám zcela k dispozici …“ Ohnal se po mě pěstí, ale já to čekal, a bez problémů se jí vyhnul. „To jsem si moh myslet!“ Nicméně, vykročil tím směrem. Připojil jsem se k němu. Seděli jsme vedle sebe a bezstarostně klábosili. Ani nám moc nevadilo, že ryby na nás kašlaly. „A jak to snášíš?“ zeptal se Robin znenadání. Na chvíli jsem zvažoval, že si budu hrát na nechápavého, ale pak jsem se rozhodl být k němu upřímnej. „Chybí mi! Zvykl jsem si na ni …“ přiznal jsem tiše. „Tak proč jsi ji nechal odejít?“ Vytřeštil jsem na něj oči. „A co jsem asi tak moh udělat, co?!“ Znovu nahodil. „To nevim, ale vim, že tě měla moc ráda!“ podotkl klidně. Můj výbuch na něj neúčinkoval. „Nehodila se sem! Vždyť ani nic pořádného neuměla … “ namítl jsem chabě. „Jóo?“ protivně protáhl. „Takže ti nechutnalo, co uvařila? Necpal ses jejím chlebem? Nenosil jsi věci, co ušila? Je to jen kec a ty to víš!“ Vztekle jsem hodil kámen do vody. „Pokud sis toho nevšiml, tak je z královského rodu! A princezny si neberou chudý lovce! Tak to prostě je!“ Nadechl jsem se, abych se uklidnil. „A kdo tu mluvil o svatbě? Copak byste spolu prostě nemohli žít jako doteď? Hory jsou velké a šance, že by ji tu někdo poznal, je malá, ne?“ Vstal jsem a zkoumavě se zadíval na vodní hladinu. „Je to složitý …“ povzdechl jsem si. Byl jsem si jist, že kdybych mu řekl, že se to celé nemuselo stát, tak by si o mě jistě myslel, že jsem blázen. A asi jsem i byl. Možná, kdybych byl schopen věřit v její lásku, tak bychom mohli být oba šťastní. „Jestli si chceš promluvit, tak poslouchám …“ Potřásl jsem hlavou. „Raději ne, Robine! Jednou třeba jo, ale dneska se na to necítím!“ Robin naštěstí nenaléhal. Viděl jsem na něm, že doslova hořel zvědavostí, ale respektoval moje přání.