V objetí zimy - 28. kapitola

Seděla jsem u toaletního stolku a Dina mi právě pročesávala vlasy, když do mých komnat doslovala vlétla Ludovika a oči měla navrch hlavy. „A je to tady! Bůh ho ztrestal!“ vyhrkla ze sebe, ale pak si všimla mé komorné. „Nech nás!“ Dina počkala, až přikývnu na souhlas, a teprve pak odložila kartáč. Ostentativně pomalu se loudala ke dveřím. „Dělej!“ křikla za ní Ludovika netrpělivě. „A opovaž se poslouchat za dveřmi!“ dodala varovně. „Dina něco takového nedělá!“ Cítila jsem potřebu to děvče bránit. Nelíbilo se mi, jak se moje švagrová chovala ke služkám. Bylo to o to horší, že jsem v ní viděla sama sebe, než jsem se setkala s Vladanem. A byla jsem čím dál tím radši, že jsem měla to štěstí! „To si jen myslíš! Já tyhle holky dobře znám!“ smetla Ludovika okamžitě moji námitku. „Nemají nic lepšího na práci, než sbírat klípky a vybavovat se s ostatníma služkami!“ pohrdavě se ušklíbla. „Co se stalo? A komu?“ změnila jsem téma a pokynul jí, ať se posadí. „Ach …“ zhroutila se na pohovku a ovívala se krajkovým kapesníčkem. „Manželovi! V noci dostal vysokou horečku! A stále blouzní …“ Její zpráva mi vyrazila dech. „Kde je?“ vyskočila jsem na nohy. „Ve svých komnatách! A neboj se! Už jsem požádala kněze, aby se za něho modlil!“ Ludoviku to očividně uklidňovalo, ale mě ani vzdáleně. „Lepší by bylo poslat mu tam léčitele! Ať mu dají byliny proti horečce!“ Zaraženě se na mě podívala. „Ale ovšem, drahá Anastázie! Nechám je hned povolat!“ Vstala a vydala se ke dveřím. „Málem bych zapomněla! Lord Daniel před chvílí dorazil. Mohla by ses mu, prosím, věnovat, než zařídím tu věc s léčiteli?“ Než jsem jí stihla odpovědět, tak zmizela na chodbě. Spěšně jsem se dooblékla a vydala se do hodovní síně. Tam u stolu seděl strýc a popíjel víno. „Strýčku!“ zvolala jsem radostně a rozběhla se k němu. Povstal a zlehka mě objal. „Anastázie!“ odstrčil mě od sebe na délku paže a pozorně si mě prohlédl. „Vypadáš dobře, dítě!“ Zarděla jsem se nad jeho chválou. „Děkuji ti! Ale bratr …“ Nenechal mě domluvit. „Vím, Ludovika mi o tom již řekla! Jistě se o něho dobře postará! Ale teď chci slyšet všechno o tom tvém zimním dobrodružství!“ Usadil mě vedle sebe ke stolu a dokonce mi i nalil pohár vína. „Nemám ti toho moc, co říct, strýčku! Když jsem jela od tebe, tak nás napadli vlci a já jediná tu hrůzu přežila …“ připadala jsem si, jako bych se vrátila zpátky k Martě s Robinem. Chvíli mi naslouchal, ale pak mě přerušil. „Tohle už vím, Anastázie, ale říká se, že jsi strávila celou tu dobu sama s nějakým lovcem v jeho srubu! Chci vědět, jestli se tě nějak dotkl?“ otázal se přímo. „Jak to myslíš?“ Moc se mi nechtělo mu odpovídat. To, co jsme prováděli s Vladanem, se rozhodně nedalo nazvat nevinným. I když jsme byli velmi opatrní. Musela jsem si přiznat, že jsem ho za tu jeho zdrženlivost občas proklínala, ale on si stál na svém. „Myslím, jestli jsi s ním spala?“ Cítila jsem, jak rudnu. „Podle toho ruměnce bych řekl, že ne, ale rád bych se o tom přesvědčil!“ Zírala jsem na něj s otevřenou pusou a chvíli mi trvalo, než jsem se zmohla na odpověď. „A jak to chceš udělat?“ vypravila jsem ze sebe stísněně. „Já? Nijak! Podívá se na tebe zkušená porodní bába, Anastázie! A pak uvidíme!“ Tohle přece nemohl myslet vážně! „Ale …“ nadechla jsem se, nicméně mi znovu nebylo dopřáno dokončit větu. „Máš vůbec ponětí, co by nás ten tvůj poklesek stál?“ vyjel na mě ostře. „Už bychom nemohli doufat, že se výhodně provdáš! Naopak bychom museli být vděční, kdyby si tě vůbec někdo vzal!“ Provdám?! „O čem to tu mluvíš? Bratr se mnou o ničem takovém nemluvil!“ odsekla jsem mu ostře. Zamračil se. „Takový tón si propříště odpusť, Anastázie! Nejsem na něj zvyklý a zvykat si nehodlám! A pro tvoji informaci! Tvůj bratr a král teď právě není schopen činit nějaká rozhodnutí! A jako nejstarší mužský člen našeho rodu jsem za tebe, Ludoviku a celou říši nyní odpovědný já! A jako takový jsem rozhodl, že máš nejvyšší čas na vdávání! Už sis bezstarostného mládí užívala dost dlouho!“ Tvrdě si mě měřil, ale já se ho nebála. „Ne!“ pronesla jsem pevně. „Vdávat se nebudu! Nikdy!“ Pousmál se a mě z toho zvuku přejel mráz po zádech. „Do toho mi nemáš, co mluvit! Nejdřív chci však vědět, jestli jsi stále ještě panna!“ Do pokoje vešla Ludovika s ustaranou tváří. „Je to moc špatné! Nevědí, co s ním je! Ani co mu mají dát …“ Slzy měla na krajíčku. Impulsivně jsem vstala a objala ji. K mému údivu se mi rozplakala v náručí. Konejšivě jsem ji hladila po vlasech. Chtěla jsem říct něco povzbudivého, ale nedokázala jsem jí lhát. Přes její hlavu jsem pohlédla na strýce. Stál tam bez hnutí, tvář jako z kamene. Teprve po chvíli otevřel ústa. „Ludoviko, chci, aby se porodní bába podívala na Anastázii! A to ještě dneska!“ S hlasitým prásknutím dveří odešel.