Srdce probodlé růží - Kapitola I.

(Upozorňuji, že zde zveřejňuji jen pracovní verzy, plné a upravené se dočkáte za rok v knižních výlohách! Více na zahon-ruzi.blog.cz)

KAPITOLA 1. - NEREALNÉ PŘÁNÍ
____________________________

Množství nesplněných přání, množství věcí, co neexistují a množství lidí, co si přejí nesplnitelné. Taková je teď doba 21 století. Staří lidé si přejí mládí, mladí lidé si přejí být slavní nebo vidět duchy a mimozemské bytosti a teenageři si přejí ta nejnesmyslnější přání jako už teď se proslavit, být bohatí, mít moc nebo nadpřirozenou schopnost a někteří, co více bývají u televise a znají tak více programů, si hlavně přáli spatřit svého idola ze seriálu pro náctileté. V tomto případě se hlavně proslavil seriál Yu Yu Hakusho - komedie, boj a smutek v jednom.
Hlavními hrdiny tohoto kresleného seriálu jsou zejména Yusuke, Kuwabara, Kurama a Hiei. Náctiletí neustále brouzdali po stránkách, kde by našli zejména Kuramu a Hieiho, dva nejoblíbenější a na víc také kamarády z tohoto seriálu.

Jednou takovou faninkou byla i 16ti letá Doorel Brétová. Kurama a Hiei byli jediní, kvůli kterým na seriál dívala. Při každém kroku si myslela, že za ní stojí ten či onen, avšak vždy to nikdo nebyl, nanejvýše její černý pes, kterého pojmenovala po Hieiovi.
Doorel nikdy nepropásla žádný díl a už celí seriál několikrát viděla, ale neomrzelo se jí se na to dívat stále dokola. Byla krásná, hubená ale moc přátel neměla, sama nevěděla proč, možná proto, že se stále dívá na kreslené seriály nebo prostě celkově proto, že byla jinější než ostatní, se kterými chodila do školy. Byla šikanovány i dětmi z nižších tříd a nic proti tomu neudělala. Byla klidná, pokud jí ale někdo rozzuřil přes úroveň, už zaútočila. Rychlá pohyb, rychlý úder a opět seděla v klidu v lavici. To jí pak nechali dokonce celou jednu přestávku. Byla ráda sama, například si i přávala, když jde domů ze školy, aby byl velký liják a bouře a ona mohla emocionálně pomalu jít bez deštníku zmoklá chudou cestičkou. Ráda si přemýšlela a mluvila sama se sebou a říkala si, že ji určitě někdo slyší. Sama si přiznala, že je až moc velký fanatik do toho obyčejného, vymyšleného seriálu, ale hluboko v mysli si říkala opak, že chce víc! Přes icq si na počítači povídala s ostatními fanoušky YYH a s jednou hlavně. Byly obě opravdu dobré kamarádky a rozuměly si ve všem a společně měly i tajemství. Však neznali se jménem. Doorel měla přezdívku 'Hiei' a kamarádka 'Kurama'.
"Mohly by jsme se někdy sejít, co ty na to?" napsala ji Doorel i když kladnou odpověď moc neočekávala.
"Jóóóóóóóóóóóóóóóóó!!!!" však ji přišlo od Kuramy na icq.
Doorel se rozzářil úsměv a nedočkavě odepsala:
"Huráááá J, ale kde se sejdem? Vím, že daleko moc nejsi J."
"Noooo, to nevím J, co třeba v tom nedalekým parku?"
"To by šlo J J J…" psaly obě dál, když měli vše domluvené, tak si dopisovaly opět o něčem jiném.
Obě si však dohodly něco zvláštního a dá se říci, že pro ně i adrenalinového. Obě o sobě navzájem věděly, že skrývají v šatníku oblečení, co nosí Kurama a Hiei. Domluvily si, že si každá na sebe vezme oblek, patřící pod jejich přezdívky. Doorel si koupila a upravila plášť, co jen náhodou viděla v obchodě, boty nebyly problém, kozačky budou stačit. Šála? Také nic mimořádného, jen ji smotá a přišije límec pláště. Páska bude také jednoduchá, postačí čelenka do zimy. Meč? Má sbírku takových věcí a meč se tam určitě najde a dokonce našla i nabroušený. Meč už měla ve své sbírce indiánských a samurajských věcí už déle a úplně na něj zapomněla. Dokonce byl podobný tomu meči, co má Hiei. Třetí oko? Něco nalepit nebo nakreslit! Vše měla připravené, už zítra se sejdou! Zítra je sobota, tím lépe. Doorel žije v paneláku jen s mámou a tak si jsou hodně blízké. Musela ji říct, kde, kdy a do kolika tam bude. Vše zařízeno, povoleno. Večer se dodívala na poslední díl YYH a už se opět těšila na začátek. Pro sebe si jako obvykle mumlala, když naposledy kontrolovala oblečení:
"He, he, ještě, že jsem taky tak mrňavá jako Hiei." uchechtla se když skládala plášť, "Ale pozor na jazyk! Hiei nesnáší, když mu tak někdo řekne, hi, hi, hi, hi!" varovala se sama se smíchem.
Druhý den ráno asi v 10:00 už Doorel vstala. Celá nedočkavá opět zkontrolovala oblečení, vše připraveno, rychle se najedla a ještě si musela upravit vlasy. Černé je už měla tak si nasprejovala proužky do ofiny a své krátké vlasy nagelovala dozadu. Teď to chtělo se jen obléknout a protáhnout se ven mezi dveřmi ta, aby si máma nevšimla toho, jak vypadá a nezačala nadávat, že vypadá jako idiot. Na to, že byla Doorel holka, jako Hiei vypadala opravdu. Předčila i své očekávání, všechny, co viděla na internetu se Hieiovi moc nepodobali, ale Doorel měla i podobnou tvář. Trochu se styděla jít ven v tak nápadném převleku a tak si přes sebe hodila ještě černou bundu, plášť vypadal teď jako obyčejné šaty a potají se přikradla ke dveřím na chodbě.
"Už jdu, mamííí!" rychle křikla a vystřelila do výtahu div si plášť nepřiskřípla ve dveřích. Nějakou dobu šla, tak moc si přála být jako Hiei, nebo aby si ji někdo teď s Hieiim spletl a začal fanaticky křičet. Avšak tu byli i dospělí všude kolem a ti by si o ní hned začali myslet, že je 'BAKA'. Bude se lépe cítit, až uvidí i tu dívku převleklou za Kuramu. Šla kolem obchodu, tak ještě skočila pro nějaký dárek pro tu holku. Zastavila se v papírnictví, našla tam hezký červeno-růžový zápisník s velkou růží. 'To je to pravé' pomyslela si a chtěla vytáhnout peněženku. Měla ji však ve vnitřní kapse bundy, jako Hiei byla Doorel dost všímavá, uviděla dvě dívky za ní ve frontě, které si povídaly a pokukovaly po ní a jedna měla přívěšek na klíčích s Hieiim i Kuramou. Doufala, že pochopej, že Hiei neexistuje a rozepla si bundu, tím jí byla vidět bílá šála. Dívky na Doorel pokukovaly, protože už rozpoznaly Hieiův účes. Doorel měla ještě jednu nevýhodu, když jí někdo naštve nebo zneklidní, hlas ji přeskočí do hlubšího tónu přesně takového, jako má Hiei. A navíc Doorel už automaticky někdy řekla něco japonsky, například 'NANI?' což znamená 'COŽE?' a hloupost těch dvanáctiletých dívek tomu chtěla, že začaly obě ječet na celý obchod:
"HIEIIIIIIIIIIIIIIII!!!!!!"
Na to se Doorel z leknutí také ozvala a to už svým hlubokým hlasem:
"Nani???!!!"
Dívky, když zaslechly úplně stejný hlas a navíc japonským slovníkem, uvěřily ještě víc, že je to opravdu on a začaly se hrnout za vylekanou Doorel. Ta nestačila ani vyndat peněženku, nestačila si vzít ten dárek a už vystřelila z obchodu nejvyšší rychlostí, co jen jako obyčejný člověk, a ne přízrak, mohla! Obě dívky za ní. Pokladní jen údivem koulila oči. Doorel se bála, že by jí ty dvě mohly pěkně zničit oblek a rozmačkat ji. V plášti se pěkně špatně běželo, avšak park už byl za rohem ulice, rychle vybrala zatáčku a v dáli už na lavičce spatřila zřejmě tu svou kamarádku v Kuramově růžovém obleku.
"To bude asi ona…" zahlédla kamarádka utíkající Doorel, "Ale proč tak pospíchá? To se nemůže tolik dočkat, až se poznáme???" vstala z lavička a čekala, až Doorel doběhne.
Doorel už byla skoro u ní a tak ji chtěla kamarádka pozdravit:
"Aho…" chtěla říct, ale Doorel okolo ní proběhla takovou rychlostí, že ji málem porazila a v běhu na ní křičela:
"Nestůj tak, Kuramo!!!! ZDRHEEEEEEEJJJJJ!!!!!!!!!!!" křičela a utíkala dál parkem.
Kamarádka se koukla na Doorel mizící mezi stromy a pak se ohlédla tam, odkud utíkala. Z rohu ulice se vynořily dvě pomatené dívky běžící jak mířené střely a když zahlédly kamarádku v Kuramově obleku, začaly ječet i Kuramovo jméno a slintajíc se rozběhly i za ní.
"PANE BOŽE!!! Co to ta Hiei přitáhla s sebou!!!!!!!!!" křikla kamarádka, odhodila růži a rozběhla se Dooreliným směrem.
Když je kamarádka ztratila na chvíli z dohledu, opřela se udýchaně o strom a hledala, kam se ukrýt.
"Hej!!!!" ozvalo se šeptem a kamarádka se ohlédla, "Hej! Tady nahoře!!!" ozvalo se znovu a kamarádka zdvihla hlavu do koruny stromu.
Doorel se vyškrábala na strom, kam by se Hiei určitě také skryl a čekala, kdy přiběhne i ona.
"Jak ses tam prosim tě dostala?!" udivila se kamarádka když si prohlídla výšku kmene.
"Neřeš to, dělej, podej mi ruku!!!" a natáhla se, co nejvíce ze stromu ke kamarádce.
Kamarádka moc výšky nemusela, ale v tom se zas ozval jekot těch pomatených holek a tak bez váhání chňapla po Doorelině ruce.
"Ježiš, ty seš těžká!!!" zaskuhrala Doorel, když ji tahala za sebou na větev.
"Ty to máš jednodušší, když jsi mrňavá jako Hiei…." Zahuhňala si trochu nahlas kamarádka.
Obě se stihly skrýt dřív, než na místo doběhly ty dívky. Zastavily se pod stromem, na kterém Doorel s kamarádkou seděly a rozhlížely se kudy, kam. Nakonec se rozběhly hledat jiným směrem, ale Doorel s kamarádkou ještě chvíli vyčkávaly, jestli se nevrátí. Naštěstí už nepřišly.
"Jdi první." vykukla rozhlíživě z koruny stromu kamarádka.
"To jako já?!" překvapila se Doorel.
"Jo, seš menší, třeba tě neuviděj."
"Phef! Pravej Kurama by takhle nikoho neobětoval." nafoukla se Doorel.
"A pravej Hiei by šel jako první hned." začala nad ní kamarádka vítězit.
"No jo, no jo…" zahuhňala Doorel a začala se pomalu sesouvat po kmeni stromu.
"Proč neseskočíš jako Hiei?" posmívala se kamarádka.
"Há, há. Nikde, nikdo, polez taky."
Doorel ještě nebyla ani na zemi a kamarádka se opatrně vydala za ní.
"AU!!! Bacha! Nešlapej mi na hlavu!!! Zrovna jsem si dobře načesala vlasy!!!!" skuhrala Doorel, když ji kamarádka žuchla na kokos.
Kamarádce ovšem podjely nohy a obě se svalily z kmene na zem jako žok. Podpírajíc se se zvadly ze země.
"A jak se vůbec jmenuješ???" plácla Doorel, zatím co se snažila udržet rovnováhu.
"Já? Reeta." motala se stále kamarádka.
"Doorel." představila se a podala už v rovnováze.
Doorel a Reeta se posadily na lavičku nedaleko a povídaly si o všem možném, tedy hlavně o Yu Yu Hakusho. Seděly tam tak hodinu a nějakým způsobem se dostaly k tématu, jaké by to bylo skvělé, kdyby opravdu postavy z YYH existovaly.
"Ach, kéž bych tak mohla potkat opravdové lidi z toho seriálu." Vzdychla si Doorel.
"Je zajímavé, že nám je 15 a pořád věříme na skutečnost kreslených postav." usmála se Reeta.
"Máš pravdu, je to směšné." rozesmála se Doorel, "Ale…" dodala, "Co když přece jen…"
"Vždyť jsou vymyšlení obyčejným člověkem." Přesvědčovala Reeta.
"Věříš na abnormální věci?" znenadání ji podala otázku Doorel, "Co když opravdu existují, ani neví, že existuje o nich seriál. Co když žijí v druhém Lidském světě nebo tak něco a lidé odtud chytají jen signál toho jejich příběhu do televize."
"To by asi jen tak ve studiích TV nepřipustili." odmítá Reeta, "By to asi nedávali tak útržkovitě na díly a čas nebyl někdy tak zrychlenej aby do jednoho dílu daly třeba dva dny a podobně."
"Jéžiš, tak já už nevím, ale chci aby existovali." odsekla Doorel a pohlédla do nebe.
Bylo to trochu nevšední seznámení se poprvé s kamarádkou, ale co, hlavně, že se vůbec viděly. Když už bylo osm večer, musely už obě jít domů. Když se ale rozloučily, ozvalo se:
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!", obě se rychle ohlédly za hlasem.
Byly to opět ty pomatené holky a hnaly se Doorel s Reetou.
"Mizímeee!!!!!" křikly na sebe obě a rozběhly se každá jiným směrem.