Ve stínu Airthrey - 1. díl

Popadla jsem z pásu objemnou cestovní tašku a nepříliš šetrně ji umístila na kufr, kterého jsem se zmocnila jen o chvilku dříve. Pak jsem si otřela lehce upocené dlaně do svých tmavých džínových kalhot a pátravě se rozhlédla kolem sebe.
Než jsem odletěla z Prahy, bylo mi řečeno, že mě tu na letišti někdo vyzvedne, jenže i když jsem si mohla krk vykroutit, nespatřila jsem mezi lidmi postávajícími u příletů nikoho, kdo by se ke mně nějak viditelně hlásil. Rozhodně tu nikdo nedržel obrovskou bílou ceduli s mým jménem, jako tomu bývá ve filmech. Ale proč mě to vůbec překvapuje? Vždyť už ty události před mým odletem dávaly tušit, že ne všechno půjde tak docela hladce.
Bezděčně jsem zaťala nehty do širokého popruhu své kabely, kterou jsem měla našikmo přehozenou přes rameno, jako kdybych si na tom nebohém kousku látky mohla vybít veškerou svou zlost a zklamání. Jistě, od mého rozchodu s Michalem uběhlo již několik dní, ale ani to mi zatím nepomohlo se s tím vším smířit a nebo to dokonce pustit úplně z hlavy.
Ultimátum… Jak nevinné označení pro vydírání. A to bylo přesně to, co se Michal pokoušel udělat. Co na tom, že tohle byla jedinečná příležitost rozšířit si obzory a zdokonalit se v angličtině?
Když mi na škole oznámili, že mě na základě mých studijních výsledků vybrali jako jednu z mála pro roční studium ve Skotsku, div jsem neskákala radostí. Přesto by mě tenkrát ani ve snu nenapadlo, že by ta poměrně nicotná událost mohla mít na můj budoucí život až natolik zásadní vliv. Ihned jsem volala rodičům, abych se jim s tou skvělou zprávou pochlubila, a ještě ten večer jsme se všichni sesedli v kuchyni jejich malého panelového bytu, abychom to oslavili. Máma dokonce koupila dort a neustále se na mě dost zjihle dívala. Věděla jsem, jak moc pro ni moje studium na vysoké škole znamená, a tak jsem proti tomu ani neprotestovala. Spíš mi dělalo starosti, kde vězí Michal, doufala jsem totiž, že aspoň tentokrát se bude snažit přijít včas, zvlášť když jsem mu opakovaně zdůraznila, jak je dnešní večer důležitý. Ale ani to ho zřejmě nepohnulo k nějakému mimořádnému spěchu, protože dorazil, až když už máma umývala talířky a dezertní vidličky a zbytek dortu byl uložený v krabici v lednici.
Přesto jsem se přinutila k milému úsměvu a s pořádnou porcí té čokoládové dobroty si ho odvedla k sobě do pokoje, abych se mu se vším svěřila. Musela jsem nejprve důrazně odehnat jeho dotěrné ruce, ale nakonec se mi ho přece jen podařilo zpacifikovat natolik, že jsem mu mohla ve stručnosti sdělit onu úžasnou novinu. Jenže jemu nepřipadala úžasná ani trochu. Pravda, rok odloučení je celkem dlouhá doba, obzvláště pro pár, který je spolu teprve krátce, ale na druhou stranu se podobná příležitost nenaskytne každý den.
´A proč mi to vůbec říkáš, Belo?´ zamračil se na mě Michal, což rozhodně nebyla reakce, kterou jsem očekávala. ´Snad vážně neuvažuješ o tom, že bys někam jela!´
´Vlastně jo…´odvětila jsem váhavě. ´Chtěla bych jet. Dívala jsem se na prospekty o tý škole a nevěřil bys, co všechno tam maj. Takovejch možností… A všechny ty budovy jsou situovaný kolem velkýho jezera a starýho hradu, no není to fantazie?´
´Takže ty už ses de facto rozhodla, co? Pozvala jsi mě sem jenom proto, abych ti popřál šťastnou cestu?!´
´Ale tak to není! Ještě jsem to definitivně nepřijala, chtěla jsem to nejdřív probrat s tebou…´ bránila jsem se chabě, protože mě jeho zlostný výbuch mírně řečeno zaskočil.
´Fajn, probrali jsme to! Nikam nejedeš!´ oznámil mi jako by se nechumelilo a přezíravě si napíchnul na vidličku veliký kus dortu.
´To je všechno? Prostě jenom řekneš, že nikam nejedu, a seš s tím hotovej?!´
´A o čem bys ještě chtěla mluvit?!´
´Třeba o tom, že já bych tam jela ráda!´
´Vážně?! Jestli jsem to dobře pochopil, byla bys tam celej rok! Myslíš si snad, že seš natolik výjimečná, že tu na tebe budu jako blbec čekat?! Klidně si jeď, ale tím je mezi náma konec, rozumíš?! Tak si vyber!´
A já si tedy vybrala.
Když odcházel ze dveří, mrskla jsem po něm vztekle kusem toho dortu, zatímco jsem se snažila, aby si nepovšimnul slz, které se mi zrádně rozběhly po tváři. Na uklidnění jsem měla ostatně dostatek času, když jsem pak musela drhnout čokoládovou skvrnu z koberce. Na uklidnění a taky na přemýšlení o tom, jak jsem si vůbec kdy mohla myslet, že je Michal ten pravý.
V jednom měl pravdu, nebyla jsem ničím výjimečná, ačkoli jsem beznadějně romanticky doufala, že jednou pro někoho výjimečnou budu. A do té doby si holt vystačím sama. Což ostatně budu muset, když tu ve Skotsku, teď konkrétně v Edinburghu, zatím neznám ani živáčka.
Odhodlaně jsem vytáhla madlo kufru a zamířila jsem i se svým nákladem směrem k východnímu exitu, u kterého se mělo nacházet parkoviště. Pokud ani tam tu dobrou duši, jež mi měla zajistit odvoz do University of Stirling nenajdu, pokusím se vyhledat nějaký autobus, který by jel tím směrem. Anglicky už se přece učím řadu let, tudíž bych snad měla být schopná se domluvit. Nutno ale říct, že to bylo poprvé v mém životě, co jsem byla tak daleko od domova a navíc docela sama, což mi zrovna příliš sebejistoty nedodávalo.
Jakmile jsem vykoukla z letištní haly, uvítalo mě, podle toho, co jsem si prozíravě nastudovala na internetu, typické skotské počasí. Bylo pod mrakem, slabě poprchávalo a foukal poměrně chladný vítr. Prostě idylka. S povzdechem jsem si stáhla kšiltovku hlouběji do tváře a jednou rukou jsem se pokoušela zapnout knoflíky na své hnědé manšestrové bundě.
„Isabell Nowak?“ ozvalo se náhle poblíž mě a já se jen stěží ubránila polekanému vyjeknutí. No, není nad to udělat dobrý první dojem.
„Yes, it´s me (Ano, to jsem já),“ přisvědčila jsem automaticky, i když díky tomu, jak ta plnoštíhlá tmavovláska mé jméno vyslovila, ve mně zůstaly určité pochybnosti.
„Hi, I´m Sarah McLean, your lift for today (Ahoj, jsem Sarah McLean, tvůj dnešní odvoz)!“ usmála se na mě srdečně a ještě srdečněji mi sevřela ruku ve své. „I´m sorry for being late but the shopping took longer than I expected. I hope you aren´t waiting for too long, are you (Omlouvám se, že jdu pozdě, ale ty nákupy trvaly déle, než jsem předpokládala. Doufám, že nečekáš moc dlouho nebo ano)?“
Pouze jsem zavrtěla hlavou a snažila se soustředit na ten příval slov, kterým mě bez jakékoli přestávky pro nadechnutí zahrnovala.
„How was your flight (Jaký byl let), Isabell?“ vyzvídala dál, zatímco se zmocnila mého kufru a rázně si to namířila k mini vanu zaparkovanému kousek od nás.
„Uneventful (Poklidný)?“ nabídnula jsem jí rozpačitě a pomohla jsem jí naskládat má zavazadla mezi další krabice a tašky, které již okupovaly prostor v autě.
Zasmála se. „Good for you! You´ll get enough excitement around the University, trust me (To se máš! Užiješ si ještě dostatek vzrušení na Univerzitě, věř mi)!“ ubezpečila mě, když jsme nastupovaly do vozu.
Usmála jsem se také. To jsem ovšem ještě netušila, že Sarah ani v nejmenším nepřeháněla.