Na život se vsází vše 14

Všechno se to seběhlo rychleji než jsem čekala.Milování bylo krásné a dlouhé ale co teď.Teď je třeba zase vrátit se na zem a žít v realitě.Je noc a já čumim do tmy.V tu chvíli ani nevím proč nenáviděla jsem ho za to že teďka vedle mě oddychuje je klidnej a spí.Hladila jsem ho a vzteky jsem byla bez sebe.Takhle to dopadnout nemělo.Venku začne trochu víc foukat vítr.Dojdu zavřít okno.Opřu se vedle okna a koukám.Tyhle chvíle na ně si určitě vzpomenu až odjede.Jak to asi bude vypadat ráno až se vzbudí.Těžko říct do jeho citů boužel není vidět a těžko říct jak to bude dál.Do rána jsem nespala.Když se vzbudil políbil mě a přitáhl k sobě.Oči se mi málem zalili slzama ale ne ubránim se.Takovejch tu už bylo.Řikám si v duchu a utěšuju sama sebe.
,,Budu muset za mámou."
,,Já vím." Pohladím ho.
,,Jsem se sní ani pořádně na ničem nedohodl."
,,Hm."
,,Promiň fakt mě to mrzí budem si psát."
V tu chvíli se mu málem vysměju.Naivko sám tomu nevěříš.Už to uplně vidim.Jak on mastí dopis.
Pomalu se začne oblíkat.Začnu taky.Dolů sejdeme společně.Venku už zase začíná pálit sluníčko.Děsně mě štípou ruce.Asi jsem spálená.
,,Mám tě vyprovodit k hotelu?" Neodpoví a chytne mě za ruku.Po cestě potkáme Marcella.Zase letí do práce a vypadá to že pozdě.Ani nepozdraví.A komu to vadí.Před hotelem se rozloučíme překontrolujeme čísla v mobilu a konec.Loudám se zpátky a připadám si prázdná.Naprosto prázdná chce se mi brečet.Dojdu dolu k moři a sednu si na zídku a dám se do pláče.Na moři se třpytí a blýskají odrazy sluníčka a pro všechny tady je uplně ideální den.K rukám mě začne ještě od pláče pálit hlava.Je jasný že budu muset zapomenout.