Madeleine - 19.část

„Madeleine…no tak prober se přece! Už opět tak nepřítomně koukáš, copak je s tebou?“
Z přemýšlení mne probral starostlivý hlas Vivien.
Polekala jsem se a na zem mi upadlo to, co jsem doposud svírala ve své dlani a snažila se neustále úzkostlivě přede všemi ukrýt. Rychle jsem medailonek chtěla zvednout, ale už bylo pozdě.
„Copak to máš? Tak mi to přece ukaž…!“
Nemilosrdně se sápala po mé ruce.
„Panečku, to je krása…od koho to máš? Od Justina?“
Než jsem stačila zareagovat, otevřela jej.
Úžasem otevřela ústa, stejně jako tenkrát ve vlaku já, všimla si, že v druhé půlce se ukrývá maličký portrét.
„Tak, ty tajnůstkářko, a teď chci vědět, kdo je tenhle krasavec a co je tam napsáno. Hm? Čekám!“
Cítila jsem, jek mne přímo probodává svým pohledem.
Trochu jsem se začervenala. Bojovala jsem sama se sebou už od svého příjezdu, se svými pocity, které mne samotnou překvapovaly, stále jsem jej nemohla vypudit ze svých vzpomínek, každá myšlenka na něj mne zvláštně vzrušovala, nedalo se to ovládnout.
„Ale…to je můj učitel baletu, z Petrohradu, Alexandr…a dej to sem, jsi příliš zvědavá!“ řekla jsem nevrle.
Prudce však uhnula a nadále mne hodlala trápit svými nesnesitelně dotěrnými otázkami.
„To se podívejme…chvíli tě ztratím z dozoru…a co znamenají ta dvě slova vpravo?“
Rezignovala jsem a pouze jsem odevzdaně vydechla.
„Tak dobře…je to rusky a znamená to…miluji tě…“
Vivien na mne s úžasem hleděla. Pak medailonek zavřela a podala mi jej.
„Překvapuješ mne, ale co Justin? Ví o tom?“
„Proboha, to ne, nyní to víš jen ty, jen tě moc prosím, nikomu se nesmíš svěřit.“
Zadívala jsem se na ni a slabě povzdechla. Nic na to neřekla, jen se lišácky usmála, viditelně měla škodolibou radost z mých rozpaků.
„No, upřímně, opravdu jsi mne překvapila, i když…je moc krásný, to nemohu popřít. Dobře, budu mlčet jako hrob, avšak pod jednou podmínkou.“
„A sice?“ zeptala jsem se s nepříjemným pocitem.
„Chci všechno vědět…teď hned….“ Na chvíli jsem ukryla v rozpacích svou tvář do dlaní a v následující hodině se má nejlepší přítelkyně dozvěděla celé mé tajemství.
Neodsuzovala mne, a za to jsem jí byla vděčná. Naopak se mi velmi ulevilo.
Poprvé za ty dva měsíce, co jsem se vrátila domů…

Všichni v divadle mne radostně vítali, nemohu říci, že by mi snad nescházeli. Můj pobyt v Petrohradě byl pro mne velkým přínosem, mnoho jsem se naučila a také v ledasčem vylepšila, citíla jsem se tam velmi dobře, ale nic nemohlo nahradit honosnou atmosféru Opery Garniére.
Vrhla jsem se opět do kolejí všedního života, vyplňovaného oddanou láskou mého malého téměř bratra Adriena, někdy až přílišnou péčí starostlivého otce a také zpestřovaného něžnou Justinovou náklonností.
Byl skvělý, to nemohu popřít, připadalo mi, že se spolu známe snad celou věčnost.
Na Nicolase a bolest, kterou mi způsobil, jsem si už ani koutkem mysli nevzpomněla.

Jednoho dne mne Justin velmi překvapil milým dárkem, byla jsem šťastná, avšak jen do té chvíle, než jsem se dozvěděla důvod, proč mi dává ten nádherný prstýnek s rubínovým očkem, zářícím jako kapička krve.
„Madeleine… přál bych si, abys mi odpověděla ano, když tě nyní požádám o ruku…“
Rozbušilo se mi srdce, málem mi vyskočilo z hrudi.
Se vším jsem počítala, jen ne s tímhle. Připadalo mi to příliš brzy, ještě jsem snad ani nebyla připravená.
A co na to řekne můj otec? Hrůza pomyslet. Než se cokoliv dozví, musím se nejdříve poradit s Christinou. Nedokázala jsem nyní ihned Justinovi dát kladnou odpověď, v jeho očích jsem uviděla velké zklamání, zřejmě čekal mou radostnou reakci.
Slíbila jsem mu aspoň, že o tom budu určitě uvažovat.
Nicméně jsem jej chtěla utěšit tím, že jsem se jako již mnohokrát předtím oddala jeho něžným dotekům a polibkům. Do mé mysli se ale jako tichý nepřítel vkrádala myšlenka, že mi stále něco chybí, připadalo mi, že jsem se nějak změnila, nebylo to už takové, jako dříve.
Skousla jsem si ret a snažila se na to nemyslet.
Nebylo to však snadné, bála jsem se, aby snad Justin mé
pochyby nepoznal, nechtěla jsem mu ublížit, nezasloužil si to. Stále jsem ho milovala a za své nynější pocity jsem se velmi styděla.
Také jsem denně přede všemi úspěšně skrývala své zklamání, když v došlé poště nebylo to, co jsem stále nesmyslně očekávala, dopis od Alexandra…

Druhého dne jsem netrpělivě postávala před šatnou Christiny, nedokázala jsem počkat až do konce týdne, kdy k nám opět přijede, asi bych to nevydržela.
Konečně se objevila ve dveřích a pozvala mne dál.
„Madeleiene, chtěla jsi se mnou mluvit? Děje se něco, drahoušku?“
Přistoupila jsem k ní, políbila ji na tvář a ukázala jí svůj prstýnek, který tak skvostně zdobil mou ruku.
„Podívej, co na něj říkáš?“
„Je nádherný, skutečně. Stále ale nevím, proč jsi se mnou tak nutně chtěla hovořit?“
Zeptala se nechápavě.
Chvíli jsem zaváhala a pak vyhrkla.
„Dal mi ho Justin, když mne včera požádal o ruku…“
Tak, a bylo to konečně venku.
Christina se na mne překvapeně podívala, až po chvíli byla schopna mi odpovědět.
„Cože? A co tvůj otec, ví o tom?“
„To ne, raději jsem mu nic neříkala, znáš ho přece.“
„No právě, znám, to bylo od tebe velmi rozumné. Ale co to Justina tak najednou napadlo? A ty s tím souhlasíš?“
Mlčky jsem s určitými rozpaky pokývla rameny, jen já však věděla, proč váhám. Všimla si toho.
„Podívej, myslím, že je to ještě příliš brzy, promluv si s ním, a pokud to nepomůže, pokusím se o to já, hm? A Erika, tedy tvého otce z toho prozatím vynecháme.“
Souhlasila jsem, sdílela jsem s ní úplně stejný názor.
Tu se náhle otevřely dveře a vstoupila Meg.
„A, tady jste, představte si tu velkou novinu! Právě jsme obdrželi dopis z Petrohradu, čekáme velmi vzácnou návštěvu, dámy, vlastně dvě! Přijede bývalý baletní mistr Léon Pillet se svým synem Alexandrem, ani jsem nevěděla, že pochází z Francie, jeho rodným městem je Saint - Etiénne a v budoucnu plánuje se svým přítelem Sergejem Ďagolevem zřídit první ruskou baletní školu v Paříži! To je naprosto úžasné!!
Ty Alexandra znáš přece z Petrohradu, Madeleine, viď?“
Rozrušením se mi opět rozbušilo srdce, tak přece jsem se dočkala! Jen mne mrzelo, že o svém přijezdu také nenapsal mně, bylo to podivné. Christina si všimla mé poněkud bouřlivé reakce na tuto zprávu a maličko se na mně podezřívavě zamračila.
Snažila jsem se uklidnit, ale mé nitro tato novina zaplavila jako rozžhavená láva, protože jsem věděla,
že se stane to, po čem má duše skrytě toužila dnem i nocí...opět se setkáme…