V objetí zimy - 31. kapitola

Dny ubíhaly a já pomalu ztrácela naději. Bratrův stav se nelepšil. Stále blouznil v horečkách, byl vyhublý na kost a měla jsem dojem, že mě ani nepoznává. Nepoznával vlastně nikoho. Ani mě, ani svoji ženu. Ale to byla pro mě jen chabá útěcha. Bylo to příšerné. Navíc, strýc neztrácel čas a rozeslal nabídku mé ruky snad všemi možnými směry. Několikrát jsem se s ním kvůli tomu pohádala, ale on si vedl svou. Nakonec jsem se začala vyhýbat společnému stolování, jen abych ho nemusela vídat. Jestli mu to došlo, tak to nedával najevo. Nebo se prostě rozhodl, že to prozatím nechá být. Ozvalo se kradmé zaklepání a vstoupila mladičká služebná. „Jdu vás vystřídat, paní, jste tu už celý den!“ Přikývla jsem. „Děkuji ti! Nechám sem poslat čerstvý čaj!“ Zvedla jsem se z křesla a sklonila se nad bratrem, abych ho políbila na rozloučenou. Zvykla jsem si tak činit, protože jsem se bála, že ho už druhý den nenajdu naživu. Pokynula jsem té služce a vyšla na chodbu. Ihned jsem zamířila do Ludovičiných komnat, protože jsem se jí chtěla optat, co má tak důležitého na práci, že nemá čas být u svého chorého manžela. K mému údivu byly dveře k ní lehce pootevřené. Vešla jsem do jejího předpokoje, ale tam nikdo nebyl. Z přilehlé ložnice jsem však zaslechla nějaké zvuky. Jako by tam někdo přerývavě dýchal a vzdychal. Brzy mi došlo, že to s bolestí nemá nic společného … Jako přimražená jsem stála uprostřed pokoje a zhrozeně naslouchala. Jak to jenom mohla udělat?! Její manžel, můj bratr, ležel nedaleko ní, a ona si tady prachsprostě užívala! Měla jsem sto chutí tam vtrhnout a zarazit to! Někdo přece musí hájit jeho čest, ne? Zatmělo se mi před očima a vykročila jsem … Najednou mě někdo pevně sevřel, přitiskl mi ruku na ústa a odvlekl mě za těžký brokátový závěs. „To by nebylo moudré, paní!“ sykl mi onen neznámý do ucha. Zazmítala jsem se, abych se osvobodila, ale neměla jsem šanci. Jeho sevření ještě zesílilo. „Nechte toho! Nebo jsme oba v maléru!“ zašeptal naléhavě a já ho poslechla. Ludovika vešla do našeho zorného pole a já cítila, jak rudnu. Neměla na sobě takřka nic. Jen skoro průsvitné spodní šaty. Došla ke stolu a nalila dva poháry vína. „Proč ho prostě nezabijem hned?“ otočila se ke dveřím do ložnice a nabízela číši svému milenci. „Už mě nebaví předstírat milující manželku!“ Kdybych neměla ústa překrytá cizí dlaní, tak bych zcela jistě hlasitě vyjekla. „Ještě není vhodná doba, Ludoviko!“ Strýc se zhluboka napil. Hnědovláska se zamračila. „A kdy bude, hm? Vzala jsem si ho, jak jsi chtěl, snášela ho v posteli a hrála si na hodnou ženušku! Sliboval jsi, že jakmile se ho zbavíme, tak budeme spolu!“ S odporem jsem sledovala, jak ji k sobě přitiskl. „Jsi hodná holka! Ale trochu se nám to zkomplikovalo, víš? Objevila se Anastázie! Té se musíme zbavit taky! Je nebezpečná!“ Jen jsem zírala. Já? Nebezpečná?! „Ty vlky nám seslalo samo nebe, ale odvedli mizernou práci! Kdyby se tam neobjevili, tak to moji muži vyřídili rychle a čistě!“ Podlomila se mi kolena, ale můj společník mě nenechal padnout. Jemně mou zatřásl. „Omdlít můžete později! Teď ne!“ Byl to jasný rozkaz a mě se nějakým zázrakem podařilo ho poslechnout. „A pak ještě ten zatracený Dareg!“ Strýc ji od sebe odstrčil a znova si pořádně lokl. „Měl jsi ho nechat tenkrát popravit a bylo by po starostech!“ Ludovika zněla naštvaně. „A o co myslíš, že jsem se pokoušel?! Jenže ti zatracení rádcové mě přehlasovali! A kdyby čirou náhodou zemřel krátce po tom soudu, tak by to bylo podezřelé! Nechal jsem ho zpráskat a vyhnat z města! Myslel jsem, že o něm už nikdy neuslyším!“ Ludovika se vyhoupla na stůl. „Hm, a co s ním uděláš teď, můj pane?“ zeptala se ho sladce. Strýc se pousmál a přistoupil k ní. Začal jí hladit ramena. „Už brzo to skončí, ženo! Ten Dareg chcípne, Anastázie se provdá někam hodně daleko a na to vezmi jed, že jí vyberu manžela, který jí tu vzpurnost vyžene z hlavy!“ dodal sebevědomě a mě zamrazilo v zádech. „A můj nebohý synovec podlehne té horečce. A já se ujmu jeho nešťastné vdovy …“ mezi řečí rozvazoval tkanici v jejím výstřihu. „ … a rozháraného království, které zase stmelím …“ Ludovika se tlumeně zasmála. „Můj pane, jsi tak obětavý …“ Strýc ji bez váhání strhl do své náruče a opět zmizeli v ložnici … Zanedlouho následovaly ony nezaměnitelné zvuky … „Jdeme! Než budou hotovi!“ Neznámý mě napůl provlekl a napůl pronesl předpokojem Ludovičiných komnat. Na chodbě mě konečně pustil. „Kdo …“ otočila jsem se, abych zjistila jeho totožnost. „Tady ne! Jsme moc na ráně!“ S tím jsem souhlasila. Netušila jsem, jak dlouho jim to TO bude trvat, ale nechtěla jsem riskovat, že mě tady přistihnou. „Pojďme ke mně!“ navrhla jsem z náhlého popudu. Ani jsem nevěděla, proč jsem mu uvěřila. Snad za to mohly barvy, které měl na sobě. Patřil totiž k bratrově osobní gardě.