V objetí zimy - 32. kapitola

Pečlivě za námi zavřel dveře a upřel na mě černé oči. I já si ho zvědavě prohlížela. Byl poměrně vysoký, černovlasý a docela mladý. Tak asi mého věku. „Kdo jsi?“ zeptala jsem ho tiše. „Jmenuji se Velen!“ představil se téměř vesele. „A už se známe! Byl jsem v králově družině, když jsme vás jeli hledat do hor!“ Ano, teď jsem si vzpomněla. Pamatovala jsem si jeho pohlednou tvář, byť jen matně. „Aha … neposadíš se?“ ukázala jsem na pohovku. „Jak si přejete, paní!“ Posadil se a pozorně mě sledoval. Váhavě jsem si sedla naproti němu. „Strýc spí s Ludovikou a společně se snaží zabít mého bratra …“ začala jsem nejistě. „Ano.“ přikývl prostě. „Tys to věděl?!“ Pokrčil rameny. „Až dodneška jsem to jen tušil!“ Jen jsem zamrkala. „A nic jsi neřekl?!“ Zvláštně se pousmál. „A komu? Královně? Vašemu strýci? Vám? Nevěděl jsem komu mohu věřit!“ Na tom něco bylo. „Jak jsi na to přišel?“ Povzdechl si. „Královna mi není sympatická!“ přiznal zahanbeně. „Tak jsem ji sledoval! Copak jste si nevšimla, že se králův stav vždycky zhorší, když jste u něho vy?“ Nechápavě jsem na něho vytřeštila oči. I kdyby měl pravdu, tak by to jen dokazovalo, že mu něco dělám já! „Jak to myslíš?“ Zpytavě se na mě zadíval. „Řekněte mi něco, paní! Když jste u krále, tak vám čaj pro něj nosí královnina osobní komorná, že ano? A když královna je u králova lože, tak zase vaše služka nosí čaj jí, viďte?“ Souhlasně jsem kývla. „A víte z čeho ho královna nechává vařit?“ Jen jsem potřásla hlavou. „Z tohohle!“ Z opasku vytáhl kousek plátýnka a opatrně ho rozprostřel na stůl. Byla v něm nějaká sušená bylinka. „Co to je?“ otázala jsem se zvědavě. „Ptal jsem se baby kořenářky. Moc mi toho neřekla, ale když jsem jí to ukázal, tak se začala křižovat a prosit boha o pomoc. Řek bych, že je to víc než jasné, ne? Opravdu hodná ženuška a strejda!“ prohodil sarkasticky. Pane bože, jak to jen strýc mohl udělat? A proč? „Po smrti rodičů byl jako náš otec …“ zašeptala jsem zlomeně. „Jistě. Doufal, že se tak dostane na trůn!“ Cítila jsem, jak mi po tváři teče slza. „Neplačte, paní! Tím ničemu nepomůžete!“ napomenul mě klidně. „Já vím, ale …“ popotáhla jsem. „Kdo je vlastně ten Dareg? A proč ho strýc tak nenávidí?“ zeptala jsem se jen, abych od sebe odpoutala pozornost. „Říká se, že jeden z nejlepších šermířů, co kdy v tomhle království byli!“ Obdiv z jeho slov přímo čišel. „Taky byl blízkým přítelem vašeho otce! A král ho dokonce požádal, aby učil bojovat vašeho bratra … Jenže pak vaši rodiče cestovali do Gradadu a cestou byli přepadeni. Přežil jen lord z Daregu a dva, tři vojáci. Všichni byli ošklivě posekaní, ale dokázali přivést těla krále a královny zpět do hradu, aby je tu mohli se ctí pohřbít. Byl to hrdinský čin, paní! Králův bratr si to ale nemyslel a obvinil lorda Darega z vlastizrady a chtěl ho nechat popravit. Naštěstí, ale zvítězil rozum a neposlali na popraviště! Místo toho ho jen …“ znechuceně naznačil odplivnutí. „ … veřejně zbičovali a vyhnali z města! Můj otec mi často vyprávěl, jak zbitý a ponížený ale nepokořený odcházel severní branou … Jedni tvrdili, že zemřel, druzí, že je ve službách sousedního krále, ale nikdo nic přesnějšího nevěděl.“ zmlkl a já přemýšlela. „A tenhle lord se teď někdy objevil?“ Mlčky na mě hleděl a očividně zvažoval, co mi má říct. Chtěla jsem ho nějak popohnat, ale pak jsem se raději rozhodla mlčet. A nechat ho, aby si to rozmyslel. „Ano. A váš strýc se ho bojí jako čert kříže. A rozhodně má důvod. Po dnešku bych řekl, že tehdejší přepadení vašich rodičů nařídil on osobně a pak ho napadlo to hodit na lorda Darega …“ S narůstajícím zděšením jsem mu naslouchala. To, co říkal, dávalo smysl a já si připadala jako nesmírný hlupák. Proč mě to jen nenapadlo dřív? Kdyby ano, tak by na tom bratr nebyl tak zle! Jenže já se starala jen o hezké šaty, drahé šperky a slavnosti … Zdrceně jsem sklopila hlavu. Velen zřejmě poznal, co se ve mně děje, protože mi znenadání položil ruku na rameno a zlehka ho stiskl. „Netrapte se, paní! Nemohla jste ničemu zabránit! Byla jste ještě mimino, když vaši rodiče zemřeli, a později jste neměla důvod ho z něčeho podezřívat, ne? Byl opravdu mazaný a dělal to dobře, vždyť i sám král mu důvěřoval!“ snažil se mě utěšit, ale na mě to mělo přímo opačný účinek. Bolestně jsem postrádala Vladana! Kdyby tady byl, tak bych se mu schoulila v náručí, a vyplakala se dosyta! On by mě ukonejšil a pak by si to šel vyřídit s mým strýcem! A taky by se postaral o moji travičskou švagrovou a bratr by byl zase zdravý … „Paní, nebojte se! Všechno bude zase dobré! Jen se nesmíte vzdát, ano?“ Udiveně jsem k němu zvedla pohled. „Máš nějaký plán?“ Jen se potutelně usmál. „Možná …“