V objetí zimy - 33. kapitola

Hlava mi třeštila. V ústech jsem měl sucho a chtělo se mi zvracet. „Už se probral!“ uslyšel jsem ženský hlas. Sakra, proč jen musela tolik křičet? S obtížemi jsem otevřel oči a opatrně se rozhlédl kolem. Byl jsem v pokoji a ležel jsem na posteli. Kolem bylo pološero. Jo, a nade mnou se nakláněla Dorka, dcera hostinského. To mi tak ještě chybělo! „Nech nás!“ Nikdy v životě jsem tak rád neviděl Robina. „Nechceš ho teď hned začít zpovídat, že ne?“ zněla ustaraně. „Je mu opravdu zle!“ Možná jsem se měl cítit poctěn jejím zájmem, ale mnohem ví bych ocenil, kdyby vypadla! Navíc, jsem si nebyl tak docela jist, jak na tohle zareaguje její otec. „Běž …“ vypravil jsem ze sebe s námahou. Dorka na mě pohlédla a zamračila se. Nicméně, se neochotně zvedla. „Potřebuje odpočívat! Hodně odpočívat!“ neodpustila si varovný pohled na Robina. „Jasně, budu na něj hodnej! A přines mu džbán piva!“ Prudce se otočila. „Zbláznil ses?! Dostane studenou vodu! Nic jiného, rozumíš?!“ Navzdory svým hněvivým slovům tiše zavřela dveře a Robin si přitáhl židli k mému lůžku. „Jak ti je, chlape?“ otázal se polohlasně a já mu byl vděčnej. „Bolí mě hlava!“ oznámil jsem mu chraptivě. „To se nediv! Dostal jsi parádní šlupku a máš štěstí, že tě nezabila …“ Přivřel jsem unaveně oči. Když jsem je znovu otevřel, bylo skoro poledne. „Nechceš napít?“ Zřejmě se u mě museli střídat, protože tentokrát jsem hned zahlédl Robinův obličej. „Jo …“ Jemně mi nadzdvihl hlavu a přitiskl mi ke rtům hrnek. Chutnalo to odporně, ale kupodivu jsem se skoro hned cítil líp. Kováři v mé hlavě si dali na chvíli pauzu. „Co se stalo?“ zašeptal jsem, když mě Robin položil zpátky. „Noo, pamatuješ si na tu zrzku?“ zeptal se pátravě. „Jo …“ Tu jsem si pamatoval. I to, že byla dobrá! „Fajn, tak zatímco sis to s ní rozdával, tak tě její kumpán vzal klackem po hlavě. Jo, a než se zeptáš, tak mi zdrhli!“ Z jeho tónu bylo zřejmé, jak moc ho to štve. Ztěžka jsem polkl. „To nevadí …“ Ale ani mě to nepotěšilo. Robin něco nesrozumitelného zavrčel. „Jak dlouho tu ležím?“ Měl jsem hlad, tak jsem to odhadoval na dva až tři dny. Jeho odpověď mi ale málem vyrazila dech. „Skoro tejden …“ Vytřeštil jsem na něj oči. „Děláš si srandu, že jo?“ K mému zděšení však zavrtěl hlavou. „Nedělám, chlape! Málem jsi umřel, hergot!“ vyjel na mě vztekle. „Když jsme tě našli, tak to vypadalo, že už nedejcháš! Dokonce už jsi přestal i krvácet, sakra! Tak co čekáš?! Že budeš zase prohánět ženské?!“ Hm, tak tuhle činnost si pro nejbližší dny odpustím. „Neječ!“ přerušil jsem ho. „Bolí mě z tebe hlava!“ Zarazil se. „Osle!“ dodal mnohem tišeji. „Chtěl jsem jen vědět, jak dlouho se tady povaluju?“ Robin si sedl na židli. „Skoro tejden, Vlade!“ Marta! prolétlo mi myslí. „A to jsi tu se mnou celou tu dobu?“ otázal jsem se nevěřícně. „V čem máš problém?“ nechápavě se zamračil. „Co doma …“ nadhodil jsem. „Jo, ták!“ ulehčeně se usmál. „Hele, Marta není žádní křehká kytička! Dokáže se postarat o sebe i o malou …“ Špatně mě pochopil. „Tak jsem to nemyslel! Třeba se o tebe bojí, ne?“ Otevřel ústa, ale ozvalo se zaklepání na dveře. Než jsme stihli odpovědět, vešla Dorka nesoucí tác vrchovatě naložený jídlem. Potěšeně jsem se usmál. Jenže ona se tvářila tak nějak divně. „Co se děje?“ zpozorněl jsem. „Dole je nějakej chlap a ptá se po tobě …“ prohodila nešťastně. „Jak vypadá?“ svraštil jsem obočí. „Takovej vysokej … černovlasej … vypadá nebezpečně!“ Robin vstal. „Jdu se tam podívat!“ bez otálení vyběhl ven. Pokusil jsem se zvednout z postele, ale Dorka mě hned připlácla zpátky. „Ne! Ještě nemůžeš vstávat!“ Odstrčil jsem si. „Jsem v pořádku!“ odbyl jsem ji hrubě. „Ale …“ protestovala chabě. Ignoroval jsem ji a obul si boty. Prošel jsem kolem ní. Byl jsem z duše rád, že někdo měl ten dobrej nápad mi nechat nohavice. Pomalu jsem došel k zábradlí a obezřetně shlédl do lokálu. Očima jsem přelétl sedící hosty a rychle jsem objevil povědomou tvář. Co ten tady dělá?! Sešel jsem dolů a rázně přistoupil k jeho stolu. Vzhlédl ke mně. „Král umírá, pane!“ Lhostejně jsem pokrčil rameny. „Co já s tím?“ usedl jsem naproti němu a koutkem oka zahlédl Robina, jak se nenápadně přesunul za jeho záda. „Můžeš mu pomoct, pane, jestli budeš chtít …“ Zarazil jsem ho zdviženou rukou. „A proč bych to dělal?“ Podíval se na mě. „Protože jsi čestnej chlap a protože nechceš, aby trpěli nevinní.“ Hořce jsem se pousmál. „Až tak čestnej zas nejsem!“ odmítl jsem jeho důvody. „A co takhle pomsta, lorde z Daregu? Nebylo by příjemné poslat toho, kdo tě tak zostudil, do pekel?“