Ve stínu Airthrey - 2. díl

Celou cestu z letiště na univerzitu, a že to byla skoro hodinka jízdy, jsem strávila s nosem div ne přilepeným na okýnku, skrz které jsem uchváceně hltala okolní krajinu.
Do toho mi Sarah v dobré víře a téměř nepřetržitém monologu sdělovala své zážitky a postřehy ze školy a vůbec všechny možné informace, které by se mi snad mohly do budoucna hodit. Mimo jiné jsem se dozvěděla také to, že na University of Stirling kdysi sama studovala a nyní pracuje jako asistentka ve zdejším zdravotním středisku, že jela dnes do Edinburghu pro zásoby, a proto souhlasila s tím, že mne vyzvedne, že areál univerzity má spousty vymožeností, o kterých si jiné školy mohou nechat jen zdát, a že musím být jistě nesmírně šťastná, že se mi naskytla příležitost zde studovat.
Netrvalo dlouho a měla jsem pocit, jako kdybych snad ani nikdy nic jiného než angličtinu neposlouchala. A nemohla jsem nedumat nad tím, jestli je Sarah takhle sdílná ke každému a nebo si pro tu pochybnou poctu vybrala z nějakého důvodu zrovna mě.
„… je to takový svět sám pro sebe,“ líčila mi právě atmosféru školy a jejího okolí. „Někdy mi připadá, že i čas tam plyne docela jinak. Ale je to naprosto kouzelné místo… Jen při pohledu na ten hrad mě občas trochu zamrazí, zvlášť když venku zuří bouře…“
„Na hrad? Proč?“ podivila jsem se, protože aspoň podle obrázků, které byly k dispozici na internetu, jsem na něm vůbec nic hrozivého neshledala.
„Vypráví se totiž, že za jedné bouřlivé noci…“ začala Sarah tajuplně, pak znenadání zmlkla a odmítavě potřásla hlavou. „Kdepak, nechci ti to zkazit! Nejsem moc dobrý vypravěč. Ale jestli chceš vědět víc, zajdi do knihovny za Marthou. Když se jí budeš zamlouvat, poví ti celý ten smutný příběh a možná tě i provede po hradě.“
V duchu jsem si povzdechla. Konečně nějaké zajímavé téma a Sarah se jako naschvál rozhodne hrát si na tajnůstkářku! Vytušila jsem však, že bych ji neobměkčila, a raději jsem proto zavedla hovor na něco jiného. Byla jsem nicméně pevně odhodlaná onu Marthu vyhledat, abych zjistila, co se na tom hradě událo tak strašidelného.
„K čemu teď vůbec slouží?“ zeptala jsem se aspoň.
„Tam se vyučuje výhradně právo… Pokud těmi zšeřelými chodbami dosud bloudí nějací duchové, docela je lituji! Není snad nic horšího, než narazit na právníka!“ Sarah se své poznámce sama krátce zasmála a já neodolala, abych se k ní nepřidala.
Zanedlouho na to jsme dorazily na kruhový objezd a odbočily směrem ke skupince nízkých budov, které byly vkusně zakomponovány do lesnatého terénu. Připomínalo mi to spíš jeden obrovský park než cokoli jiného a ten dojem byl ještě více umocněn, jakmile jsme se dostaly do blízkosti velkého jezera. Loch Airthrey bylo jeho jméno, to jsem si nastudovala již doma, ale mohla jsem si tu námahu zřejmě ušetřit, neboť mi Sarah naprosto svědomitě pojmenovala každý objekt a zákoutí v areálu univerzity, než mne s konečnou platností vysadila i s mou bagáží před barákem, v němž se nacházela kancelář školy.
„Ať se ti tu líbí, Isabell!“ rozloučila se vesele a pak pokračovala dál ve své cestě, zatímco já pomalu zamířila dovnitř, abych nahlásila svůj příjezd.
Společnost Sarah, ačkoli poměrně hlučná, mě naplnila jakýmsi optimismem a dobrou náladou, takže jsem víceméně automaticky předpokládala, že i další lidé, které tu potkám, budou stejně příjemní. Postarší matróna, jež trůnila v částečně prosklené kukani a která měla podle informačního letáku vylepeného na dveřích na starost příjem nových studentů, však vypadala všechno jen ne mile. Ještě jsem ani nevkročila do jejího království a už se na mě mračila hůř než devítihlavá saň. Přesto jsem srdnatě zaklepala a po jejím vyzvání se přinutila vstoupit. Slušně jsem pozdravila, představila se a aniž by mě musela požádat, okamžitě jsem jí předložila veškeré papíry, kterými mě moje škola vybavila.
Jenže na paní MacDowell, jak ji identifikovala jmenovka na její mohutné hrudi, jsem přesto dobrý dojem neudělala. Ostatně ona na mě s tím svých přísně utaženým drdolem a obrovskými kostěnými obroučkami také ne.
„Jdete pozdě!“ zachmuřila se ještě o něco víc než předtím. „Všichni studenti dorazili počátkem týdne, jenom Vy si přicestujete až dnes! Už jsme Vás skoro ani nečekali! Copak uniklo Vaší pozornosti, že semestr začíná v pondělí?!“
„Ne, paní,“ hlesla jsem provinile, ale žádné vysvětlení jsem nenabídla. Proč jí prozrazovat, že jsem se kvůli studiu na této škole rozešla se svým klukem, a že jsem do poslední chvíle váhala, jestli skutečně jet?
Paní MacDowell nazlobeně semkla rty a otočila se ke svému počítači, aby do něho s razancí šíleného datla cosi naťukala, a pak vytiskla několik listů, které ke mně přistrčila.
„Tohle je plánek areálu školy, Váš rozvrh, seznam doporučených učebnic a tady…“ Tlustý prst ozdobený mohutným zlatým kroužkem se zabodl do spodní části jednoho z papírů. „… se mi podepište!“
Sáhla jsem do své kabely, odkud jsem po chvilce nejistého přehrabování vylovila propisku, protože ta dáma přede mnou nevypadala, že mi nějakou nabídne, a poslušně jsem se jí tam zvěčnila.
„A teď k Vašemu ubytování…“ pokračovala stále tím svým odměřeným tónem, zatímco jsem nenápadně zamžourala na svůj nový rozvrh, abych zjistila, na které předměty mě moje škola zapsala. Pokud jsem to mohla takhle letmo posoudit, byly to v zásadě ty samé, které jsem studovala v Praze, což mě trochu uklidnilo.
„Jste na něco alergická?“ vybafla na mě náhle paní MacDowell a přerušila tak tok mých myšlenek. Nechápavě jsem na ni zírala a to ji nejspíš přimělo, aby mi podala alespoň malé vysvětlení. „Vím, vyplňovala jste to již v dotazníku, který byl součástí Vaší přihlášky, ale pro jistotu se ptám znovu, protože je třeba možné, že jste to prve opomněla. Mám tu volné místo v jednom dvoulůžkovém pokoji, ale pokud jste alergická na srst, pak by to pro Vás nebylo zřejmě nejvhodnější…“
Váhavě jsem potřásla hlavou. „O ničem nevím,“ ujistila jsem ji a raději jsem se jí ani neptala, o jakém chlupatém zvířeti tu vlastně mluvíme.
Paní MacDowell také nepovažovala za nezbytné mi k tomu sdělit něco víc, namísto toho odemkla jednu z mnoha skříněk na zdi za sebou a vytáhla z ní svazek klíčů, který důrazně položila přede mne.
„Výborně, pak je to tedy domluveno! Je to pokoj číslo 148 v sektoru C, budova, kterou máte na mapě označenou jako Alexander Court. Přeji Vám hezký pobyt!“ zahřměla a já pochopila, že je načase se vzdálit.
Zdvořile jsem poděkovala, sbalila jsem papíry a klíče a co nejrychleji jsem se odtamtud klidila. Teprve venku jsem si všechny věci kromě té mapičky nacpala do kabely a jala se studovat, jak se do svého nového bytečku dostanu. Bylo to poměrně jednoduché, i když se rozhodně nedalo říct, že by to bylo zrovna blízko. Muselo se projít kolem několika baráků, pak se dát přes most k budově zdravotního střediska, tam zahnout vpravo, minout hrad a golfové hřiště a teprve v téměř nejsevernější části areálu školy se nacházel vytoužený Alexander Court.
Radši jsem vyrazila pěkně svižnou chůzí, abych k němu dorazila co nejdříve, neboť už mě nebavilo tahat se neustále se zavazadly a navíc se mi začínalo chtít na záchod. Nemluvě o tom, že pořád ještě poprchávalo, což byl nejspíš ten důvod, proč jsem během své cesty skoro nikoho nepotkala.
Dopřála jsem si pouze malou zastávku poblíž jezera, abych se pokochala jeho klidnou krásou, a pak samozřejmě u hradu, jenž se pyšně vypínal k nebesům. Jak jsem tam tak osaměle stála a černé mraky se mi proháněly nad hlavou, na okamžik se mi zdálo, jako kdybych zaslechla nějaký ženský hlas. Naléhavý… smutný… Promlouval řečí, které jsem nerozuměla, ale možná to byl jen teskný zpěv větru prohánějícího se v korunách vzrostlých stromů.