Perly plné světla

„Ne… prosím tě, nedělej to.“ Slzy proudem tryskaly z mých očí, kapesníkem jsem stírala jak hlen z nosu tak nekonečné množství slz, které mi stékaly po lících do úst a já je nestačila polykat. Pocit nekonečné prázdnoty se snoubil s bolestí a já pomalu padala k zemi. Nebyla jsem schopná ustát sílu těch slov. Kolena se podlomila, ruce nezachytily pád a tak jsem ležela svinutá na zemi a plakala.
Ležela jsem tam celou noc. Na podlaze obýváku. Třeštila jsem oči a pozorovala stále jedno místo – dveře. Místo, kde stál naposledy. Místo, kde se ještě jednou ohlédl, řekl promiň a pak odešel. Pryč…
Vždy jsem se ptala sama sebe, jaké to asi je někoho ztratit. Dříve jsem se ptala, jaké to je někoho mít. A teď to vím oboje. Kruté. Fakt, že někoho máme, znamená, že také někoho můžeme ztratit a teď se to stalo. Mně. On sice jen odešel, ale já měla pocit, že umřel. A spolu s ním umřela jedna má část. Zaplní ji zase něco? Jednou? Někdy?
Zvonek… Slyšela jsem ho jasně. Dokonce mi i docházelo, že ta směs nelibých tónů je zvonek u mých dveří, na který někdo tiskne svůj prst, abych mu šla otevřít. Někdo mě chce vidět, jít ke mně. Je to někdo známý a nebo jen otravný soused, který mi jde vynadat za nesplnění nějaké své sousedské povinnosti?
Vstát se mi nechtělo… a ani jsem nemusela. Slyšela jsem, jak klíč proniká dveřmi do zámku, ten se otáčí, cvakne a dveře se s vrzotem otvírají.
„Izí? Zlatíčko, jsi doma?“ Kamila… Jediná bytost, který jsem jednou svěřila klíče a od té doby je sprostě využívá. Je pravda, že už musí vědět, že mě opustil a přestěhoval se. Asi jí došlo, že se ze mě rázem stala troska.
„Už všechno vím“ řekla, když vešla dovnitř. Odložila si věci a hned si lehla vedle mě. Objala mě a pohladila po vlasech. „Co ti řekl?“ Zavrtěla jsem hlavou, ale neřekla ani slovo. Nebyla jsem toho schopná. „Hele, co jsem přinesla.“ Řekla vesele a ukázala na víno, vodku a jahodový džus. „Teď s tebou ale budeme muset něco provést. Tak pojď, vstávej.“ Neochotně jsem ji poslechla. S pomocí jsem se vyškrábala na nohy a sedla si na gauč. Kamča hned běžela do koupelny a začala napouštět vanu. V zápětí na mě dýchla vůně vanilky a skořice.
Kamča je hodná holka a někdy se divím, jaké jsem to měla štěstí, že jsem ji vůbec poznala. Vždy byla moc milá, vymýšlela nám program a různé akce. Jakmile byl člověk na dně, mohl se na ni spolehnout. Myslím, že kdybych ji o půlnoci vytáhla z postele telefonátem, kde říkám, že jsem na policii, okamžitě by pro mě přijela s čokoládou, právníkem, penězma na úplatky pro policisty a do půlhodiny bych byla odtamtud pryč.
Teď tomu nebylo jinak. Přinesla s sebou řadu věcí, abychom si mohli udělat krásný den. Kromě pití to byla hromada jídla, olej do koupele, filmy a nějaká cédéčka.
Po skvělé koupeli jsem se doplazila zpět a ona přede mně už strkala ohřátou čínu v krabičce, kterou koupila cestou ke mně. Já jsem to ale odmítla. „Nemám hlad“
„Ale to víš že máš. Nebo ty jsi dneska něco jedla?“
„Ne“ přiznala jsem. Uchopila jsem tedy nabízenou vidličku a začala se vrtat v jídle. Kamí se usadila vedle mě se svou porcí a obě jsme se do toho pustili. Ona tedy s mnohem větší chutí. „Co ti ten prevít teda řekl než odjel?“
„Já ani nevím. Prostě řekl, že je konec, že jede pryč a že mně nechce už nikdy vidět.“
„Cože? Takhle hnusně? Tys mu jako něco udělala nebo co?“
„Ne… nebo o tom alespoň nevím.“
„Ale vůbec si to neber, Izí. Člověk, který ti řekne, že tě už nechce vidět si tě stejně nezaslouží.“
„Nemluv tak o něm. Byli jsme spolu necelý rok a já ho milovala. A on mě taky. Kdysi.“ Zase jsem cítila, jak mi vlhnou oči, ale zatlačila jsem je pevně a nedovolila slzám vyjít ven.
„A to je všechno, co ti řekl?“
„Ještě se mi omluvil. A taky říkal něco o tom, že pro něj nikdy nebudu dost dobrá, ale já mu nerozumím. Vždy jsem pro něj dobrá byla. Nikdy mu nic nevadilo a najednou si stěžoval na to, že mě to s ním asi nebaví a že už to se mnou nemůže vydržet.“
„Nebreč, Izí. Na“ podávala mi kapesník. „Takže ti nic nevysvětlil?“
„Ne…“
„Zvláštní. Vždycky jsem si myslela, že se jednou vezmete. Až do posledního dne jste vypadali jako nejšťastnější pár na světě.“
„Vždyť my jsme byli… nebo aspoň já byla.“
Nastala zase ta trapná chvíle ticha. Kdy jsme ani jedna nevěděla, o čem máme mluvit a tak jsme jen potichu jedly. Mně to trvalo dlouho, ale Kamile ne. Vstala a odnášela krabičku do koše. Teprve teď jsem si všimla hodin, kolem kterých procházela a zjistila, že je už pět hodin. Proboha! Jak dlouho že jsem tu vůbec ležela?
Když se vrátila, vytáhla z tašky krabičku s filmy. „Zamilovaný nebo komedii?“
„Zamilovaný“
Dala mi na výběr a já vytáhla podzim v New Yorku. Zatímco jsem se dál přebírala jídlem, strčila dvd do přehrávače a stiskla play. Pak dala popcorn do mikrovlnky a já se zase v duchu usmála. Ta opravdu myslí na vše.
Ke konci filmu jsme obě brečely jak malé a já se alespoň pořádně vyplakala. Skoro po celou dobu filmu jsem jí ležela na rameni a ona mě hladila ve vlasech. Měla jsem ji moc ráda za to, jak se ke mně chovala. Jiná holka by se na mě vykašlala, ale ona ne.
Nakonec jsme pustily muziku, vytáhly pití, chipsy, preclíky a začaly se nespoutaně opíjet. Vyváděly jsme psí kusy. Tancovaly, zvracely, pily dál, jedly, smály se, zase tancovaly, svěřovaly si tajemství, nadávaly na svět a zase zvracely. Ani nevím, jak jsme se pak dostaly do postele a co vše jsme ještě provedly, než jsme si konečně lehly. Konečně mi bylo dobře. Moc dobře…