(Ne)šťastná náhoda

Radka šla rychlým krokem. Vlastně ani nevěděla, kam jde, ale potřebovala chodit, aby se uklidnila. Michal ji vytáčel poslední dobou stále častěji. Občas ji naštvalo jedno jediné slovo. Hlavně pokud mluvili o dítěti. Věty typu, časem se to povede nebo nebuď kvůli tomu smutná, byly nejhorší.
Nejdřív se naštvala, a pak jí to bylo líto. Vypadalo to u nich stejně, jako po Michalově návratu z nemocnice, jen si vyměnili role. Teď to byla Radka, kdo křičel.
Začalo to občasnými rozepřemi a hádkami, ale z malých se stávaly větší a častější. Už si ani nevzpomínala na poslední den, kdy se nehádali.

Stála na mostu a zamyšleně se dívala na plynoucí vodu v řece. Přemýšlela o Michalovi a sobě. Ani nevěděla, jak ty jejich věčné hádky začaly, věděla jen, že ať si slíbí, co chce, stejně nakonec na Michala vyjede.
Z myšlenek ji vytrhl hlas: „Co dělá v tuhle noční dobu tak krásná dívka sama v parku u řeky? Nebojíte se?“
Lekla se, až s sebou škubla.
„Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat“ řekl neznámý.
„To je v pohodě.“
Znovu se opřela o zábradlí a nevěnovala mu dál pozornost. Ale on si jí všímat nepřestal.
„Tak co, nebojíte se?“ zeptal se znovu.
„Nejste nějak zvědavej? – Ale když to tak toužíte vědět. – Ne, nebojím.“
„Škoda“ řekl a čekal na její reakci.
Otočila se k němu, ale místo odpovědi se zasmála.
„Copak? Chcete mě snad doprovodit?“
„No jo, už je to tak, ale už jsem se bál, že dostanu košem nebo že budu muset předstírat, že se bojím a potřebuju doprovodit já sám.“
Hlasitě se rozesmála a pak řekla: „Popravdě, to bych vám nevěřila.“
„Taky bych se za tu výmluvu nehorázně styděl, ale co by mi zbylo.“
„Tak mě teda doprovoďte, když jinak nedáte“ usmála se na něj „já jsem Radka.“
„Já David.“

Celá cesta uplynula v příjemném rozhovoru, Radka si ani nepamatovala, kdy se naposledy tolik zasmála. Doprovodil ji až před dům.
„Děkuju za doprovod“ řekla mu.
„Nemáš zač děkovat, já doufám, že tě budu moct zase brzo doprovodit.“
„Tak jo. Co třeba zítra?“
„Sejdeme se na stejnym místě?“
„Jasně.“
„Dobře, zatím ahoj.“
„Ahoj.“
Radka zašla do domu, ale stejně na něj myslela dál. Hlavně na ty jeho světle modré oči a světle hnědé vlasy. Měla ho neustále před očima a nemohla se toho obrazu zbavit ani ve chvíli, kdy vešla do bytu.

Michal už byl z věčných hádek naprosto zoufalý. Rozhodl se tedy, že se pokusí, nezavdávat Radce důvody k nim, tedy alespoň ne k těm, po kterých bouchla dveřmi a odešla jako dnes. Aby si ji pro dnešek udobřil a aby ji potěšil, našel po bytě všemožné svíčky a rozestavil je po stole v kuchyni. S dobrým vínem a troškou štěstí by ji to mohlo obměkčit, řekl si.
Čekal a čekal. Uplynulo už několik hodin, ale Radka stále nikde. Byl si jistý, že přijde, jen nevěděl, jak dlouho bude ještě trucovat. Seděl tedy u okna a díval se na ulici.
Když se Radka objevila v doprovodu pro něj neznámého muže, zapomněl úplně dýchat. Kdo to do pytle je? A co dělá vedle Radky?
Než se stihl vzpamatovat, byla Radka uvnitř.
„Ahoj“ pozdravila ho.
Pozdravila ho, ale duchem byla jinde, to na ní bylo vidět na první pohled.
„Půjdu si hned lehnout, jsem strašně utahaná.“
Utahaná? podivil se Michal v duchu, utahaně teda vážně nevypadáš.
Šla jen do koupelny a pak rovnou do ložnice. Do kuchyně, kde Michal připravil stůl, se vůbec nedostala.
Michal nemohl celou noc spát, neustále se mu v hlavě opakovala ta samá scéna – rozesmátá a šťastná Radka s cizím mužem. Po návratu se na něj ani nepodívala, dokonce ani vyčítavě. Nepodívala se na něj vůbec.