V objetí zimy - 35. kapitola

Se smíšenými pocity jsem hleděl na siluetu města před sebou. Nebyl jsem tady už dobrejch dvacet let a nijak jsem se sem netoužil vrátit. Jenže člověk míní a bohové mění. Nejdřív mi do cesty poslali Stázku, pak její bratra a nedávno Velena. Během cesty jsme se docela spřátelili. Jeho tehdejší averze byla tatam. Zřejmě se jen opravdu bál, že králi ublížím. Jen stěží jsem potlačil pousmání. Krále jsem si pamatoval jako malého kluka, když jsem odcházel tak mu bylo nějakých šest zim. Tehdy jsem ho považoval skoro za svého syna! Robin se pokusil najít pohodlnější pozici v sedle a neubránil se tichému zasakrování. Velen se pobaveně ušklíbl. „Zvykej si, lovče! Jestli to přežijem, tak z tebe bude velkej pán a ten přece pěšky nechodí!“ Robin ho poslal nevybíravými slovy do háje. Než jsme vyrazili, tak jsme mu koupili nejlepšího koně, co se dal ve vesnici sehnat, pak jsme se zastavili u mě, kde jsem si v rychlosti sbalil nějaké věci, a nakonec jsme to vzali přes Robinův srub, abychom Martě řekli, kam jedeme a proč. Nebyla moc nadšená. Vlastně vůbec ne. Nadala nám do bláznů starejch a oslů, ale pak nás přece jen vybavila jídlem, abychom se cestou zbytečně nezdržovali. A tak jsme teď byli na dohled hradeb, zvídavým pohledům jsme však zůstali skryti v lese. A s plánem, který byl natolik šílený, že prostě musel vyjít. „Jseš si jistej, že nás tam ty stáže pustěj?“ Robin si upřeně prohlížel vzdálenou bránu. Jako každý z hor zrovna neměl v lásce představitele královské moci. „Jistě! Nezapomeň, že já patřím ke královské gardě!“ prohodil Velen sebevědomě. „Jo, to už jsem někde slyšel!“ Robin nešel pro ostrou odpověď daleko. „Za posledních pár dnů asi tak třikrát denně …“ Obrátil jsem oči v sloup a v duch se ptal bohů, proč zrovna já musím cestovat s těmahle dvěma? Padli si do oka, ale dávali si to najevo věčným špičkováním. Většinou jsem se dobře bavil, ale dneska jsem na to neměl náladu. „Nechte toho!“ okřikl jsem je. „Máme nějakou práci!“ Oba zmlkli a pohlédli na mě. „Je ti jasný, že jestli tvoje sestra selhala, tak král už může být v pánu? A my jsme tady zbytečný?“ zeptal jsem se Velena klidně. „Ano, ale ona neselhala, vím to!“ Pochybovačně jsem svraštil obočí. „Jak to víš?“ Pokrčil rameny. „Věřím jí, pane!“ Vždy když se vrátil k formálnosti, tak to bylo upozornění, že nežertuje. „Snad máš pravdu!“ Rozhodl jsem se s ním nehádat. Koneckonců, znal svoji sestru, ne? Začalo se šeřit a my popohnali koně. Jeli jsme pomalu, abychom nevzbudili nežádoucí pozornost. Strážný u brány nám jen mávl na pozdrav a víc si nás nevšímal. Zamířili jsme k zastrčenému hostinci na druhém konci města. Nenápadně jsem se rozhlížel kolem a nestačil žasnout. Moc se tu toho nezměnilo. Malé krámky a pouliční prodavači … Dokonce jsem zahlédl i pár povědomých tváří. Jen jsem doufal, že mě díky mému strništi nikdo nepozná! Bez potíží jsme dojeli před hospodu, uvázali před ní koně a vešli dovnitř. V šenku bylo pološero, ve vzduchu se vznášel pach tabáku a místní osazenstvo se věnovalo velmi družné zábavě. Koutkem oka jsem zahlédl nějakého chasníka s holkou. Seděla mu na klíně a očividně neprobírali pastorovo kázání. Velen to tu musel znát, protože nás bez váhání zavedl po schodech nahoru a otevřel jedny dveře. „Račte, pánové!“ Bez námitek jsme se složili na židle kolem kulatého stolu. Zanedlouho se ukázala hostinská a beze slova před nás postavila tři korbele piva. „Jídlo donesu za chvíli!“ Ochutnal jsem zlatavý mok a uznale mlaskl. „Dobré!“ Robin následoval mého příkladu. „A správně chlazené!“ Velen se usmál. „Prostředí nic moc, ale jídlo a pití tu mají znamenité! Řekl bych, že dokonce lepší než na králově stole!“ Znovu se objevila hostinská. „Jen nechaj na hlavě, pane! Tam teď měli velikánskou slávu!“ Robin nemohl spustit oči z talířů. Ani jsem se mu nedivil. Vypadalo to skvěle a ještě lépe to vonělo. „A pročpak to? Král se snad uzdravil?“ zeptal se Velen zvědavě. „Depák! Princezna se nám před týdnem provdala!“ Najednou mě přešla chuť i hlad. I to pivo zhořklo. Připadal jsem si, jako by mě někdo praštil pěstí do břicha. Ale co jsem od ní čekal? „A koho si vzala?“ otázal se jí Robin se zájmem. „Ále!“ mávla rukou. „Nějakého barbara odněkud daleko! Ani to neumim vyslovit!“ Velen se zamračil. „Jsi si tím jistá?“ Loupla po něm okem. „Neteř mi slouží v zámecké kuchyni! Ale princezna z toho není niják nadšená, to vám povidám!! Říká se, že jí manžela vybral sám lord Daniel! A to je moc špatnej pán! Chudinka malá! Tolik si toho už vytrpěla a teď eště tohle! No, nic, pánové! Nechte si chutnat!“