Samuel - 9.díl

Chvíli jsem ještě bezradně klečel na zemi, ale pak jsem si uvědomil, že je nejvyšší čas vrátit se. Má svoboda byla sice na dosah ruky, ale právě zjištěná skutečnost mi nedovolila ji vychutnat.
Kdybych se nyní zčistajasna objevil, v tomhle stavu, nikdo by mi nevěřil, zřejmě by mne ani nepoznali, určitě by mne považovali za nějakého toulavého blázna, který se snaží vetřít do jejich domu. Hlavou mi vířila spousta nezodpovězených otázek, a i když jsem se tomu bránil, přesto mne něco magickou silou přitahovalo zpět.Pomalu jsem se zvedl a s bolestným povzdechem pohledem zabloudil do dálky ke ztemnělým oknům mého rodného domu. Zprvu jsem si chtěl vzít s sebou věneček, který zde zanechala milovaná Camilla, pak jsem si to ale rozmyslel, nechtěl jsem zbytečně vzbuzovat jakékoliv podezření.
Hřála mne zatím naděje, že ji v budoucnu opět uvidím.
Cítil jsem ostře řezavou bolest na chodidlech, ale odhodlaně jsem vykročil. Ještě jsem měl po cestě v úmyslu prohledat spáleniště, v naději, že zde najdu svůj ztracený amulet a prsten.
Asi po čtvrthodině jsem došel na kraj lesa, kde k nebi ze tmy žalostně čněla ohořelá torza stromů, jako němí svědkové nedávné děsivé události, poklekl jsem a začal pomalu prohledávat zem, pokrytou popelem. Po chvíli jsem měl paže špinavé až po lokty od sazí, ale amulet jsem nenašel, vysíleně jsem se odplížil stranou a najednou jsem vykřikl radostí, pod svou pravou dlaní jsem něco ucítil….vzápětí jsem držel v ruce můj prsten, šťastný, že se mi podařilo najít aspoň něco, rozechvěle jsem jej ukryl v kapse košile.

Spěchal jsem pak ztemnělým lesem, mezi větvemi stromů sem tam jako jiskry probleskly jasné měsíční paprsky, zrovna dnes byl úplněk.
Nechtěl jsem, aby mne cestou dostihly mé noční potíže.
Pozdě…. v dálce jsem uslyšel odbíjení věžních hodin, které neúprosně ohlašovaly půlnoc.
Byl jsem jen kousek od Andrewova sídla, když to začalo. Krutá spalující bolest svalů a kostí, svíjel jsem se jako raněné zvíře, s hrůzou jsem najednou spatřil, jak se mé paže zkracují a pokrývají se černou kočičí srstí, aniž bych to nějak mohl ovládnout, dopadl jsem na zem na všechny čtyři končetiny a snažil se zhluboka dýchat, jazyk jsem si poranil o ostré špičáky. Zíral jsem bez dechu na své zvířecí paže, na jejichž konci jsem marně hledal lidské prsty. Mé tělo se prohnulo jako luk a vysíleně jsem se svalil do trávy. Asi po hodině to odeznělo a vše se jako nějakým temným kouzlem vrátilo do původního stavu.
Byl jsem k smrti vyděšený, co se to se mnou děje. Bolesti se však už nevrátily, bylo to podivné.
S hlavou plnou otázek jsem se dopotácel až k domu, vyčerpáním a děsivými zážitky se mi zvedal žaludek.
V nedalekém křoví něco zapraskalo a já zůstal stát v němém úžasu, protože se odtamtud najednou vynořil tentýž tmavý přízrak, který býval mou noční můrou v raném dětství….ano, byla to ona, ta obrovská černá kočka, vypadala spíše jako puma, vznešeně se ke mně blížila a ze tmy zářily jen její oči a ostré zuby. Upřeně mně pozorovala, možná se mi to jen zdálo, ale připadalo mi, jako by snad na mne chtěla promluvit lidskou řečí. Tu jsem zaslechl podivný pískot a tlukot spousty něčích křídel, kolem mé hlavy začal kroužit rej netopýrů, polekaně jsem se přikrčil, neodvažovali se mne však dotknout, ani se ke mně přiblížit. Náhle se mne zmocnily mrákoty a v bezvědomí jsem se zhroutil k zemi…
………..
„Pěkně jste se zřídil, takhle si vážíte toho, co jsem pro Vás udělal a že jsem Vás dal dohromady? Jste velmi nezodpovědný!“
Probral jsem se opět v té starobylé posteli a jako z dálky jsem uslyšel Andrewův ostře vyčítavý hlas. Otevřel jsem oči, avšak místo vděku jsem cítil jen bezmocný vztek.
„Nemáte mi co vyčítat, pane, věznil jste mne zde téměř jako zločince, nevím ani pořádně, kdo jste, něco podivného a hrozného se se mnou děje, a já že jsem nezodpovědný? Chtěl jsem pouze znát pravdu! Do toho Vám nic není!“
Pozoroval mne svým ledovým pohledem, jeho oči zvláštně zeleně svítily.
„Hm, myslím, že mi do toho je víc, než si dokážete představit.“ odpověděl tajemně.
Změřil jsem si ho zlostně, nepřekvapilo by mne, kdyby také věděl o tom, co se mi v noci stalo.Jen jsem se obával, aby v mých myšlenkách nezachytil i tu, patřící Camille. Oči mi náhle sklouzly k límci jeho košile, byl potřísněný několika kapkami krve.
Zvolna se nadechl a pokračoval.
„Takže, smím se zeptat, copak jste zjistil na svém nerozumném výletě?“ řekl uštěpačně.
Zavřel jsem bezmocně oči. Krutě se mi ve své mysli vysmíval, cítil jsem to, téměř jako by to vyslovil nahlas. Všimnul jsem si, že opět starostlivě ošetřil má zranění, která jsem si sám způsobil. Smířeně a se slzami v očích jsem pak jen konstatoval.
„Měl jste pravdu, vše je přesně tak, jak jste říkal.
Mám za sebou nejhorší zážitek svého života, pane, dnes v noci jsem viděl svůj vlastní hrob…..“
O svém setkání s Camillou jsem však raději pomlčel, s obavou o její bezpečí, nenápadně jsem si také sáhl na kapsu, prsten byl naštěstí na svém místě. Bolestný pocit projel mým tělem jako nůž, rozplakal jsem se jako malé dítě, nedalo se to zastavit. Styděl jsem se před ním za své slzy, obrátil jsem raději hlavu na druhou stranu.
Chápavě stisknul mou paži svými chladnými prsty,
já mu však ostře odpověděl.
„Nechte mne být, slyšíte? Jděte pryč! Chci být teď sám!“
Beze slov se zvednul, najednou jsem zjistil, že jsem v pokoji jen já a má krutá pravda….

Následujícího dne jsem se snažil Andrewovi úspěšně vyhýbat, nehodlal jsem jej zatím vůbec vyhledat, ani on za mnou nepřišel. Pouze jsem ráno našel na židli čisté šaty a na stole jídlo. Rozhodl jsem se začít pátrat na vlastní pěst, ve snaze zjistit co nejvíce, ač to bylo velmi obtížné, vyšel jsem z pokoje a hodlal jsem znovu důkladně projít celé to podivné sídlo.
Nějakým způsobem jsem podvědomě cítil, že je Andrew pryč, byl jsem zde úplně sám.
Po hodině bezvýsledného bloudění chodbami, jen spoře osvětlovanými loučemi, jsem došel až ke dveřím, vedoucím zřejmě do sklepení.
Pokusil jsem se je otevřít, zprvu to nešlo, ale když jsem se o ně opřel ramenem, po chvíli povolily. Ucítil jsem nepříjemný hnilobný zápach, možná jsem to nepotřeboval, ale raději jsem si zapálil jednu svíci a opatrně jsem začal sestupovat po úzkých schodech do podzemí.
Když má noha vkročila na poslední schod, ocitl jsem se v dlouhé chodbě, z jejíhož stropu na mne neustále dopadaly kapky vody.
V dálce se mi zdálo, že chodba ústí do malé místnosti a za zaprášeným nábytkem vidím ještě jedny dveře, mnohem menši, s ozdobným kováním, vedoucí zřejmě do nějaké krypty. Došel jsem až na konec chodby, svíci jsem položil na stolek a horečnatě odklízel vše, co mi bránilo se k nim dostat. Byl na nich vytepán podivný znak, který jsem už někdy viděl… přece v těch starých knihách! Znamení hada, stočeného do kruhu a pohlcujícího svůj vlastní ocas.
Byl to nepochybně znak, který znázorňoval „Život skrze smrt“.
Pod ním byl ještě jeden, menší, měl tvar kříže s kruhem v horní části, navlas podobný tomu na mém prstenu. Ano, tohle už jsem také nyní znal….staroegyptský symbol života, ankh…..
Otřásl jsem se, natáhl jsem ruku a chtěl otevřít ty tajemné dveře, tu jsem si při pohledu stranou všimnul na zdi velkého zaprášeného zrcadla, zřejmě jediného v celém domě. Stáhl jsem svou ruku od kliky a váhavě přistoupil až k němu.
Konečně se mohu na sebe podívat! Plamen svíčky se náhle silně zachvěl a zdálo se mi, že se tmou blízko mne mihnul nějaký černý stín.
Rukávem košile jsem zrcadlo trochu očistil od prachu a pavučin a pohlédl na sebe. Má hlava byla dosud uvězněna v obvazech. Váhavě jsem začal se zavřenýma očima obvazy rozmotávat. Pak jsem je s obavami zvolna otevřel a z mých úst zazněl srdceryvný výkřik.
To, co jsem uviděl, snad ani nebyl člověk.
Mou kdysi krásnou tvář pokrývala spousta zarudlých jizev, jako by mi ji sám ďábel rozdrásal svými nelítostnými drápy, díval jsem se sám sobě do vyděšených očí, hrdlo se mi sevřelo hrůzou a poznáním, když jsem zjistil, čí jsou to také oči ….byly jeho!… temně zelené se zářivým leskem, rozcuchané tmavé vlasy mi sahaly až k ramenům, jako jemu….. Poodstoupil jsem v zoufalé nevíře od zrcadla, překvapen tou podobností a polekal jsem se, protože jsem v něm nikoho neviděl, a přesto na svém rameni ucítil něčí ruku.
Byl to on, Andrew.
„Sám se krutě trestáte svou nestoudnou zvědavostí, proces hojení vašeho spáleného obličeje ještě není u konce, jako motýl v kukle musíte také vy sám až do konce projít svou proměnou, pak mávnete křídly, jako on, a znovu vzlétnete, vše bude jako dřív, tedy skoro jako dřív…..říkal jsem Vám, že je ještě čas…“ zašeptal tajemně a lehce mi přejel studenými prsty po mé tepně na krku. Zděšeně jsem uhnul.
„ Jaký čas a jaký motýl? Co mi to tu povídáte? Kdo vlastně jste, pane, proč mám Vaše oči, denně mne o půlnoci přepadá ta hrozná proměna a při pohledu na krev se mne zmocňuje šílenství? Co se to se mnou děje? Řeknete mi to už konečně?“
zasyčel jsem nenávistně.
Chvíli se zamyslel a pak řekl zastřeným hlasem.
„Příliš mnoho otázek, myslím, drahý Samueli, že nastal čas si vážně promluvit….“