V objetí zimy - 37. kapitola

Když jsem otevřela oči, tak jsem byla ve své ložnici. Dina mi starostlivě otírala čelo chladivou vodou. „Kde je?!“ pokusila jsem se posadit, ale ona mě jemně přitlačila zpátky na matraci. „Zůstaňte ležet, paní!“ napomenula mě starostlivě. „Musíte si odpočinout, paní“ Nechtěla jsem odpočívat, chtěla jsem ho vidět. Tedy alespoň jeho tělo! „Kde je?“ zeptala jsem se žalostně. Dina se konejšivě usmála. „Váš manžel byl zabit v souboji s lordem Daregem, paní! Jste volná!“ oznámila mi nadšeně. Nechápavě jsem na ni vytřeštila oči. „S lordem Daregem?“ Neměla jsem ani tušení, jak ten se tam připletl. „Co se stalo?“ otázala jsem se nejistě. „Lord Dareg zabil vašeho muže, paní! Pak vyhledal Strážce pečeti a oznámil mu, že obviňuje lorda Daniela z travičství a z vraždy vašich rodičů! Protože jeho jméno má stále ještě velkou váhu, tak se rozhodli tato obvinění pečlivě prošetřit, paní!“ Její slova zněla jako rajská hudba. „Lorda Daniela tedy sesadili a ke králi povolali ještě jednoho léčitele z města, aby ověřil jejich postup! Je to nádhera, paní!“ Dina radostně zatleskala. Místo úlevy jsem cítila jen smutek. Věděla jsem, že bych měla být šťastná, že to tak dopadlo, ale Vladanova smrt mě tvrdě zasáhla. Připadala jsem si naprosto prázdná. Necítila jsem radost, jen ohromný žal. Unaveně jsem zavřela oči. „Paní? Vás to netěší?“ zeptala se Dina zaraženě. „Ale ano, jistěže těší!“ povzdechla jsem si. Neměla jsem náladu jí vysvětlovat, že jsem viděla umřít jediného muže, kterého jsem kdy milovala. Vybavila jsem si, jak se jeho halena barví krví … Pevně jsem stiskla víčka, abych zadržela slzy, které se mi draly ven. „A co bude s Ludovikou?“ raději jsem změnila téma, aniž bych se na ni podívala. „Tu taky obvinili?“ Doufala jsem, že ani ona neunikne zaslouženému trestu. Vždyť zradila mého bratra! Podváděla ho! A nejen to! Dokonce se ho pokoušela zabít! Musí za to zaplatit! Musí! I kdybych jí měla vlastní rukou vrazit dýku do srdce! „Ano i ne! Zakázali ji přístup ke králi, ale oficiálně jí nikdo z ničeho neobvinil!“ udiveně jsem na ni pohlédla. „I když jim Velen řekl, při čem jste je přistihli!“ Dina znechuceně potřásla hlavou. „Prostě, když je někdo z urozeného rodu, tak se s ním jedná v rukavičkách!“ polekaně si přikryla ústa dlaní, protože si uvědomila, co právě řekla. „Odpusťte, paní! Já to tak nemyslela …“ začala se omlouvat, ale zarazila jsem ji gestem. „Nic se nestalo!“ zašeptala jsem uklidňujícím tónem. Její slova mi připomněla Vladana! „Kde je tělo toho lovce?“ sebrala jsem odvahu a otázala se jí přímo. „Jakého lovce?“ Dina na mě nechápavě zírala. „Kterého můj zesnulý manžel zabil!“ vzlykla jsem. „O tom nic nevím, paní! Když vás sem Velen přinesl, tak mi jen řekl, že jste omdlela v zahradě!“ To mi přišlo poněkud zvláštní, ale rozhodla jsem se to nijak nekomentovat. Ani nevyzvídat. Vlastně jsem se bála toho, co jsem se mohla dozvědět. A taky k čemu by mi to bylo? Vladan už nebyl! Byl mrtvý! A zemřel kvůli mně … Jako Svatava a vojáci, kteří mě doprovázeli! Dala bych vlastní život, kdybych to mohla změnit! Co život! Kdyby to Vladanovi vrátilo život, byla bych svolná žít v manželství se svým chotěm! A ani slůvkem bych neprotestovala a trpělivě bych snášela jeho surovosti! Jenže to už nešlo! Vladan i můj manžel bylo oba mrtví. Napadlo mě, že bych se měla setkat s lordem Daregem a poděkovat mu. Přišel sice pozdě, ale i tak dokázal zachránit život mému bratrovi. Aspoň jsem v to doufala. Dina mi tvrdila, že králi dává jen malé dávky léčivých bylin, aby ho ty jedovaté od Ludoviky nezabily, ale aby ho také hned nevyléčily. Bylo by to totiž nebezpečné! Moje ďábelská švagrová s krutým strýcem by si jistě našli nějaký jiný způsob, jak se ho zbavit! Nejdřív jsme tedy potřebovali zajistit bratrovo bezpečí a dostat ho z dosahu jeho ženy a našeho strýce. To se nám, jak se zdálo, podařilo. Dina vstala a měla se k odchodu. „Přinesu vám něco k jídlu, paní! Beztak jste už pořádně nejedla ani si nepamatuju!“ Potřásla jsem hlavou. „To nebude třeba, Dino, nemám hlad ani chuť!“ Nedokázala jsem si představit, že bych měla něco pozřít. Byť by to mělo být jen malé sousto! Žaludek se mi zvedal pouze při představě jídla. Stále se mi vracela scéna, jak manželova čepel vniká do Vladana. Musela jsem několikrát polknout, ale stejně jsem cítila tu odpornou hořkou pachuť v ústech. „Jak si přejete, paní!“ Dina si očividně myslela něco jiného, ale neodporovala mi. „Aspoň se trochu prospěte, paní!“ To jsem jí mohla slíbit. I když to nebylo nijak snadné. Stále jsem ho viděla před sebou …