Madeleine - 20.část

Ranní sluneční paprsky mne zlehka zašimraly na víčkách, dnešní volný den jsem plánovala jaksepatří prolenošit. Protáhla jsem se a zadívala se na prstýnek na mé ruce, jemně jej pohladila prstem, byl nádherný, ale připomněl mi tu nepříjemnou situaci, kterou ještě musím dořešit, maličko jsem se zamračila. Denně jsem v Justinových očích četla otázku, jak jsem se rozhodla,ale vždy jsem uhnula pohledem, stále jsem se k tomu nedokázala vyjádřit.
Ale co, nějak to určitě dopadne, nechtěla jsem se s tím nyní zatěžovat.
Tak, Šípková Růženko, je čas vstávat!
S úsměvem na rtech jsem vyskočila z postele.
Malého Adriena vzala Christina s sebou do Paříže, aby potěšila stárnoucí srdce vévodkyně de Chagny, budu mít tedy čas na sebe a na mou Audrey, trochu mne mrzelo, že jsem nyní na ní nesměla jezdit, nikdo mi ale nechtěl prozradit, proč. Otec i Gustave se tvářili stále tak tajemně, ale Justina musím nějak přesvědčit, aby mi to řekl, v jeho případě to pro mne nikdy nebyl problém.

Oblékla jsem si lehoučkou žlutou blůzku, bílou sukni, vklouzla do sandálů, protože letní slunce slibovalo opět zářivý a horký den, a vyšla jsem před dům.
Zdálky jsem viděla po cestě od lesa přijíždět poštovní vůz, netrpělivě jako vždy jsem vyběhla před bránu,
i když jsem předpokládala své obvyklé zklamání.
„Dobré jitro, madmoseille, dnes jste svěží, jako jarní kvítek, starý člověk, jako já, ihned pookřeje.“
Usmála jsem se, ten starý pošťák byl velmi milý, jezdil k nám už od mého útlého dětství,byl poslem všech našich dobrých i špatných zpráv.
Netrpělivě jsem prohrábla hromádku dopisů, kterou mi podal, všechny byly pro mého otce…počkat, a co tenhle?
Srdce mi zaplesalo štěstím, když jsem se podívala na zpáteční adresu, ten byl pro mne! Konečně!
Radostně jsem běžela domů, ostatní psaní pohodila na stůl a chvějícími se prsty roztrhla tu bleděmodrou obálku. Usmála jsem se, psal to v mé řeči, dal si opravdu záležet, na chvíli jsem zavřela oči a pak se dala do čtení.

V Petrohradě, 15.srpna 1891

„Drahá Madeleine,
Dovoluji si zaslat Vám svůj nejupřímnější pozdrav z daleké země, kterou nyní již také znáte.
Den za dnem si stále více uvědomuji, že bez zářivého pohledu Vašich očí ranní slunce pro mne svítí mnohem slaběji, a ani nejsladší ovoce, které si vkládám do úst, nenahradí Vaše rty.
Ale co se dá dělat, nyní však je ale na obzoru naše setkání, nezapomněla jste, co jste mi při svém odjezdu slíbila?
Rád Vás opět uvidím a také Vašeho otce, na jeho dojemný příběh musím neustále myslet.
Také můj otec je nesmírně zvědav na tohoto vyjímečného člověka, který kdysi býval tajemným Fantomem Opery, ani nechtěl uvěřit, že vůbec existuje.
Těším se na naše brzké shledání, již za týden, ve Vašem skvělém divadle.
Konečně spatřím Palace La Garniére v celé jeho honosné kráse“.

Žijte blaze, mon chére amie
Váš oddaný přítel
Alexandr Pillet

Byla jsem trošku zklamaná, ten dopis na mne působil docela stroze a chladně, vůbec nekorespondoval s mými bouřlivými vzpomínkami a pocity, které se ve mně v poslední době probouzely.
Ani zmínka o tom, že mne stále miluje, pročítala jsem ten dopis několikrát za sebou, zda mi toužebně očekávané „ Je t´aime“ v textu nějak neuniklo. Bohužel ne. Kromě něžného vyznání na začátku tam nebylo vůbec nic.
Je možné, že by tak rychle jeho láska ke mně vyprchala? Copak se dá zapomenout na tu divoce vášnivou chvíli, kterou jsme prožili tenkrát v šatně po premiéře, kdy jsem se bez výčitek oddala jeho nenasytné a prudké touze, a která, jak se zdá, docela změnila můj dosavadní život?
Nemohla jsem se s tím smířit, cítila jsem v očích slzy. Přitiskla jsem si dopis na hruď,ve snaze udržet si aspoň trochu dobrou náladu. Nu, máš, co jsi chtěla, nemůžeš ho z ničeho obviňovat, sama jsi ho tenkrát odmítla, necítila jsi k němu nic víc, než přátelství, tak co se to s tebou nyní děje?…už dost, je tady přece ještě Justin.
Slabě jsem povzdechla a chtěla se vrátit do zahrady, když tu se náhle společně s otcem objevil ve dveřích.
Zrovna teď! Rychle jsem si utřela slzy a pokusila se usmát, dopis jsem se rozpačitě snažila schovat za zády a pak zasunout za pás sukně, vysloužila jsem si tím trochu podezřívavý Justinův pohled. Nicméně jsem jej objala a políbila, zdálo se, že nic nepoznal, oddychla jsem si, aspoň se vyhnu jeho zvědavým otázkám a vysvětlování až do detailů, což měl velmi v oblibě.
Pak jsem pohlédla na otce.
„ Přišla ti dnes nějaká psaní, máš je na stole“ špitla jsem. Pokývl hlavou a usmál se na mne.
Přemýšlela jsem, jak mu řeknu o té nadcházející návštěvě z Petrohradu, snad mne neodmítne
a na schůzku přijde, když bude nejhůř, pomůže mi Christina, jako ostatně vždy, v tomhle byla úplně skvělá, což mě uklidnilo, nikoliv však myšlenka na to, že už za týden uvidím toho, kvůli němuž se už několik dní v noci budím, když ve snu vnímám naše divoce proplétající se těla a jeho ruce, nedočkavě bloudící po mém těle…..Z přemýšlení mne vytrhl otcův hlas.
„Mám pro tebe radostnou novinu, Madeleine, už ti to mohu říci, protože se to dnes potvrdilo.“
řekl tajemně.
Byla jsem bez sebe zvědavostí.
„No tak, tati, už mne přece tolik nenapínej!“ žadonila jsem. Mrknul na mne a řekl s úsměvem.
„Audrey bude mít hříbě…“
Byla to úžasná novina!
„Opravdu? Tak přece jen to vyšlo? Mefisto je pašák!“ vykřikla jsem radostně, vzápětí ale starostlivě dodala.
„Chudinka moje malá, ani netuší, co ji čeká…musím rychle za ní!“
Ještě jsem políbila Justina a rozběhla se směrem ke stájím. Otec poté odešel domů a Justin se loudavým krokem vydal za mnou. Už jsem ale neviděla, jak se shýbá a zvedá ze země to, co mi v tom spěchu vypadlo.
Alexandrův dopis……