V objetí zimy - 38. kapitola

Zvědavě jsem se vyhlížel z okna. Dole na nádvoří se to hemžilo lidma a já se znechuceně usmál. Už jsem se těšil domů. Měl jsem rád svůj klid! A taky mi chyběly majestátné štíty hor! Moje pokoje byly v prvním patře a byly rozhodně lepší než vězeňská kobka! To jsem musel uznat. Byly sice na poměry, které panovaly na královském dvoře, poměrně malé, ale mně plně vyhovovaly. Měl jsem k dispozici ložnici s přilehlou šatnou a předpokoj. Vše zařízené prostě a účelně. Jen jsem litoval, že mi někam během té mely zmizel Robin. Do hospody krátce nad ránem vtrhli vojáci a začala děsná bitka. Všichni se rvali se všema a všude bylo plno řevu. Využil jsem toho a vydal se k paláci. Jo, věděl jsem, že je to hloupost, ale musel jsem ji vidět. Když nám ta hostinská řekla, že se vdala, tak mnou projela vlna nenávisti. Jak mi to jen mohla udělat?! Ale při jejích dalších slovech mě napadlo, že to třeba nebylo tak dobrovolné, jak jsem si myslel. Musel jsem si s ní promluvit! Nebo ji aspoň vidět! Zjistit, jak to vlastně bylo doopravdy. Popaměti jsem se propletl křivolakými uličkami a bez problémů našel malou branku, která vedla přímo do zahrad. Za tu dobu, co jsem tu nebyl, se nikdo neobtěžoval s opravou toho zrezivělého zámku! Docela rád bych si na tohle téma pohovořil s velitelem hradní stráže, ale pak jsem si uvědomil, že to už není moje starost. Zamířil jsem úzkou pěšinkou, která vedla kolem jezírka. Ztuhl jsem uprostřed kroku, když jsem ji zahlédl. Seděla na lavičce a vypadala tak zoufale, že se mi sevřelo srdce! Jak jsem ji jen mohl podezírat, že se provdala z vlastní vůle? Byl jsem neskutečný pitomec! Zase jsem ji měl ve svém náručí, ale pak se tam objevil ten její. Jestli jsem měl ještě nějaké pochybnosti, tak ty při jeho příchodu vzaly rychle za své. Byl to surovej hajzl! A taky byl proklatě dobrej! Nebo já jsem zestárl a ztratil hodně ze své obratnosti! Jako připomínku toho jsem si ze souboje s ním odnesl ošklivě vyhlížející ránu na hrudi. Naštěstí, to opravdu vypadalo horší, než to bylo a předpokládal jsem, že během týdne nebo dvou budu zase v pořádku. Právě když jsem dumal, co si počít s mrtvým chlapem a omdlelou Stázkou, se tam přihnal Velen. Vypadal velmi znepokojeně, ale okamžitě začal jednat. Přivolal hlídku, které mě představil jako lorda Darega, a nařídil jim, aby mě odvedli do paláce ke královské radě. Na jejich vyjevené pohledy, když jsem jim oznamoval, z čeho všeho viním lorda Daniela i královnu, jen tak nezapomenu. Trvalo jim pár hodin, než se rozhodli. Nakonec, mně uvěřili a sesadili lorda Daniela. Jen královnu odmítli obvinit, protože prý moje tvrzení se teprve musí dokázat. Jako další krok se poslalo pro nějakého jiného léčitele a mě ubytovali v těchto pokojích. Nenápadně mi naznačili, abych je neopouštěl. A já jim to slíbil. Chápal jsem, v jak těžké situaci jsou, tak jsem jim to ještě nechtěl komplikovat. I když bych se nejraději rozběhl za Stázkou, abych zjistil, jak na tom je. Nevypadala právě nejlíp. Při vzpomínce na její rozbitý ret jsem hněvivě sevřel ruce v pěst. Dokázal jsem si představit, jak s ní asi její manžel zacházel. Ani na okamžik mi nepřišlo na mysl, že by to bylo zasloužené. Jistě, mě také párkrát rozčílila, ale nikdy jsem ji neudeřil do tváře takovou silou! Za celou tu dobu ode mě dostala jen jednu facku a ta byla více méně jen symbolická. A také jsem ji několikrát jsem přehnul přes koleno a seřezal tak, že si nemohla pár dní pořádně sednout, ale nikdy jsem jí neublížil takovýmto způsobem! Velen ji odnesl do jejích komnat a také nechal přenést tělo jejího manžela do hradní krypty. Teď nám nezbývalo nic jiného než čekat. A já ze všeho nejvíc nenáviděl nečinnost! Připadal jsem si tu jako ve vězení! Jen jsem doufal, že pro krále ještě není pozdě. V bylinách jsem se moc nevyznal, ale o to větší úctu jsem před nimi měl. Věděl jsem, že dokážou zachránit a stejně snadno i zabít. A na rozdíl od zbraní nebyly skoro ani vidět a jeden se proti nim neměl jak bránit. Ozvalo se tiché zaklepání a vešla mladá služebná, která mi přinesla jídlo. Beze slova ho položila na stůl a otočila se k odchodu. „Počkej!“ zastavil jsem ji na prahu. Váhavě se otočila a pohlédla na mě. Bylo zřejmé, že se se mnou necítí moc dobře. „Jak se vede princezně?“ zeptal jsem se zvědavě. Možná, že jsem se měl tázat spíš po králově zdraví, protože jestli zemře, tak skončím na popravišti za úkladnou vraždu Stázčina muže a křivé obvinění lorda Daniela a královny, ale bylo mi to jedno. „Je smutná … pane! Ale hodně odpočívá!“ sdělila mi nejistě. To mě potěšilo. Pamatoval jsem si, že byla bledá jako smrt a pod očima měla tmavé kruhy. Nejspíš nespala nijak dobře! Ani jsem se jí nedivil. Sdílet lože s tím zmetkem muselo být pravé peklo. Napadlo mě, že bych se té dívky zeptal, zda by princezně předala vzkaz, ale nedostal jsem se k tomu. „Našli Robina!“ Velen doslova rozrazil dveře a málem služtičku smetl na zem. Vyčítavě po něm loupla okem, ale pak rychle utekla. „No, hurá! To jim to ale trvalo! Kde se flákal, chlap jeden zatracená?“ Ulevilo se mi. „Ty mi nerozumíš!“ Velen se zhluboka nadechl. „Našli ho s dýkou v srdci! U Západní brány …“