V objetí zimy - 39. kapitola

Chvějící se rukou jsem si uhladila záhyby na sukni. Srdce mi bušilo až v krku a jazyk se mi lepil na patro. Dina mi dnes ráno řekla, že bratr se probral. Konečně! Chtěla jsem ho hned vidět, ale nepustili mě k němu. Prý je moc slabý na to, aby přijímal návštěvy. To se mě dotklo. Copak já jsem nějaká návštěva?! Jsem jeho jediná sestra! Jeho jediná žijící příbuzná a jako takové mně k němu měli umožnit přístup, ne? Vydržela jsem čekat do oběda, ale pak už jsem si nemohla pomoci. A tak jsem teď stála před dveřmi do jeho komnat a sbírala odvahu vejít. Co tam uvidím? Bála jsem se toho, ale zároveň jsem se nemohla dočkat. Nadechla jsem se a vstoupila do jeho předpokoje. Takřka po špičkách jsem přešla do jeho ložnice. Stále ležel na posteli, ale vypadal mnohem lépe, než jsem si ho pamatovala. Přistoupila jsem k němu a zlehka ho pohladila po čele. K mé obrovské úlevě otevřel oči. Tentokrát byly jasné, nikoliv zkalené Ludovičiným jedem. „Bratře …“ hlesla jsem dojatě a klesla na kolena vedle jeho lože. „Anastázie …“ zašeptal a mně začaly vlhnout oči. „Jsem ráda, že jsi zpátky, můj bratře a králi!“ Unaveně se pousmál. „Od kdy jsi tak pokorná, sestřičko?“ vypravil ze sebe s námahou. Polkla jsem. Nechtěla jsem mu jako první věc říct, čím jsem byla nucena projít. „Jak se cítíš?“ raději jsem jeho dotaz přešla. „Líp! Kde je Ludovika?“ Tohle byla rána pod pás. Myslela jsem, že mu to už řekli. Odvrátila jsem tvář. „Ne, že bych tě neviděl rád, ale proč tu není moje žena?“ Dokázal být pěkně paličatý! „Víš ona …“ zarazila jsem se. Vzala jsem ho za ruku. „Ona … měla milence!“ pronesla jsem nakonec tiše. Cítila jsem, jak ztuhl. „Je mi to moc líto, bratře!“ pokusila jsem se ho utěšit, ale on jen smutně potřásl hlavou. Nestál o můj soucit. „To bylo rychlé!“ povzdechl si. Vyjeveně jsem na něj zírala. „Tys to věděl?“ Upřeně se na mě zadíval. „Kdy už konečně přestaneš být tak naivní, Anastázie? Opravdu sis myslela, že jsem si ji bral z lásky? Potřeboval jsem ženu, abych zplodil dědice! A ona byla z urozeného rodu a nejhezčí z těch, co se mi nabízely, tak proč bych ji odmítal?“ A já bláhová jsem si myslela, že k ní choval aspoň nějaké city. Chvíli jsem ho jen mlčky pozorovala. „Aha. A to, že jejím milencem byl náš strýc, jsi tušil taky?“ otázala jsem se ho sarkasticky. „Žertuješ?!“ zamračil se na mě. Rozhodla jsem se ho už nijak nešetřit. „Ne! A oba tě chtěli zabít!“ sdělila jsem mu jako další. Bratr mě sledoval se svraštělým obočím. „Anastázie, jestli si děláš legraci, tak si mě nepřej! Jedna věc je říct mi, že moje žena má milence, ale říct mi, že se mě pokoušela za pomoci našeho strýce zabít, je něco úplně jiného! Tady si zahráváš s životy těch dvou! I svým vlastním!“ varovně si mě přeměřil. „Myslíš si, že si vymýšlím?!“ uraženě jsem se napřímila. „Ne, Anastázie, to si nemyslím! Nikdy jsi mi nelhala, takže ti budu věřit!“ na okamžik přivřel oči a já se začala obávat, že jsem přece jen přecenila jeho síly. „Tak jak to, že se jim to nepovedlo? Komu vděčím za to, že jsem to přežil? Tobě, předpokládám?“ znovu na mě pohlédl. „Nikoliv, bratře! Tolik bych chtěla, aby to tak bylo, ale já tě nezachránila!“ přiznala jsem zahanbeně. „Strýc s Ludovikou se už postarali, abych se k tobě nedostala.“ Nač ho zatěžovat dalšími starostmi? „To všechno je Velenova práce!“ Pousmál se. „Velenova, říkáš? Vždycky při mně věrně stál! A ty se tím netrap, Anastázie! Jsem si jist, žes udělala všechno, co se jen dalo!“ Jeho vlídná slova mě překvapila. „Děkuju ti!“ hlesla jsem rozpačitě. Otevřely se dveře a na jejich prahu se objevil léčitel, který se o bratra staral. A nedíval se na mě právě vlídně. „Paní!“ sekl po mně káravým pohledem a nepatrně se uklonil. „Běžte už! Král potřebuje odpočívat!“ dodal rezolutně. Nadechla jsem se, abych protestovala, ale pak jsem raději své námitky spolkla. Poslušně jsem vstala a políbila bratra na čelo. „Zase brzy přijdu!“ slíbila jsem mu. „V to doufám, Anastázie!“ šibalsky na mě mrkl a já jen stěží skryla úsměv. Tohle byl bratr, kterého jsem znala! Důstojně jsem opustila jeho ložnici. V zádech jsem jasně cítila léčitelův vyčítavý pohled. Ani jsem se mu nedivila. V tuto chvíli to byl on, kdo byl zodpovědný za královo zdraví. A kdyby se, bohové nedopusťte, zhoršilo, tak to bude on, jehož hlavu na stříbrném podnose bude Rada požadovat! A ještě k tomu se mu do cesty pletla jedna rozmazlená princezna, což si o mně nepochybně myslel. Bylo mi to líto. Jak ráda bych mu řekla, že těm jeho bylinkám taky rozumím, ale dobře jsem věděla, jak mizivé jsou mé znalosti v tomto ohledu. Marta mi toho sice o nich hodně řekla, když jsem se o ni a o malou starala v šestinedělí, ale zkušenému léčiteli jsem se nemohla rovnat. Jen mi vadilo, že si o mně myslí, že jsem naprosto k ničemu.